Poslední karta

Na nástupiště právě dorazila další cestující. Mladá dívka, která prošla kolem Tomáše a usmála se na něj. Tomáš se opřel o sloup, na kterém se v mírném větru pohupoval ne zcela pevně přidělaný tlampač a úsměv opětoval. Proč by taky ne. Byl krásný den a Tomáš nemá sebemenší důvod se na svět mračit.

Někdo by řekl, že mu život hraje do karet. Všechno na co sáhl se mu podařilo. Jeden životní úspěch střídal další, jako by měl v kapse talisman, jako by sám Nejvyšší nad ním držel ochranou ruku.

Tomášovi odjakživa štěstí přálo. Nikdy se nemusel moc snažit, ani ve škole , ani v práci. Životem procházel s lehkostí, bez větší námahy. První pohovor po škole a místo bylo jeho. Půl roku v práci a povýšení i když jiní byly několik let na stejné pozici. Dokázal si každého získat – přirozeným šarmem, lehkostí v jednání, nenuceným humorem. Nikdy se nemusel snažit víc, než bylo nutné, a přesto měl všechno, co chtěl.
Život byl hra, kterou vždycky vyhrával. Když si koupil los, často vyhrál aspoň pár stovek. Když s kamarády sázeli na fotbal, jeho tipy téměř vždycky vyšly. A ženy? Ty se kolem něj točily, jako by měly na něj nějaký vnitřní radar. Nebyl typ, co by se vázal, ale když chtěl společnost, nikdy nemusel být dlouho sám. Jak tomáš říkal, jeho život byl “NO PROBLEM”
Podíval se na dívku, která kolem něj prošla. Byla mladá, s blond vlasy staženými do copu, oči jí jiskřily pobavením. Usmála se na něj, a on úsměv bez váhání opětoval. Možná s ní ještě dnes skončí na baru. Možná ne. Bylo to jedno – svět se pro něj točil v lehkém rytmu náhodných setkání, výher a okamžiků, které si stačilo jen vzít. Vytáhl z kapsy telefon a letmo zkontroloval čas. Vlak měl jet za chvíli. Všechno klapalo. Jako vždycky.
Tlampač zachrčel a monotónní hlas oznamoval, že za pět minut přijede vlak. Tomáš se podíval směrem, ze kterého měl vlak přijet a v dáli viděl, jak se v letním vedru na koleji povaluje vzduch. Teplý, hustý vzduch, který se vlnil na tratí. Tomáš netrpělivě vyhlížel, zdali se neblíží slybovaný vlak. Ani si nevšiml, že nástupiště se poměrně solidně zaplnilo spolucestujícími.

Tomáš si je letmo prohlédl. Dělal to tak vždycky. Jeho superschopností bylo poznat v davu podivíny. Tomáš sám to nazýval podivínský šestý smysl. Vždy zaručeně poznal, spíš vycítil, že je v jeho blízkosti člověk, ne úplně “zapadající”. Nejen že Tomáš dokázal vycítit podivína na sto honů, ale přímo je přitahoval. Byl-li v davu člověk, co tvrdí, že ho unesli mimozemšťani, Tomáš si mohl být jistý, že si sedne k němu. Nevadilo mu to. Lidí se nikdy nestranil, žádných a s kždým vycházel dobře.
Vzduch se dál tetelil nad kolejemi a vlak si jím razil cestu jako nůž máslem. Kovový kolos se blížil stále rychleji a Tomáš mohl slyšet dunění kolejí, jak se chvění šířilo po peronu. Lidé se začali nenápadně přesouvat blíž k hraně nástupiště, každý připraven nastoupit, jakmile se souprava zastaví.
Tomáš si promnul ruce a usmál se. Vlak dorazil přesně na čas. Jako vždycky. Bylo zajímavé, jak mu všechno v životě hrálo do karet. Kdyby se o pár minut opozdil, jistě by i vlak měl zpoždění. Ale ne. Všechno klapalo, svět běžel podle jeho scénáře.
Když vlak konečně zastavil, s typickým syčením se otevřely dveře a lidé se začali hrnout dovnitř. Tomáš nijak nepospíchal. Prohlédl si nástupiště, letmo přejel pohledem po lidech kolem sebe a zaměřil se na dívku, která na něj před chvílí mrkla. Už si našla místo u okna a vypadalo to, že ho koutkem oka sleduje. Možná to byl jen dojem, ale Tomáš byl na takové věci zvyklý.
Když se posunoval uličkou mezi sedadly dál do vagonu, pohled mu na chvilku sklouzl oknem ven. Na nástupišti stál muž. Vysoký, starý, šedivé vlasy a pod nosem mohutný knír. V Tomášovi hrklo a kdyby ho v tu chvíli někdo pozoroval, viděl by jak zesinal. Koutky úst mu spadly a oči byly vytřeštěné. Byl to Tomášův dědeček, aspon si to tomáš myslel. když se podíval pořádně, nikdo tam nebyl. Ze zadu se na něho už tlačil další cestující. Tomáš se otřepal a po zádech mu projela husí kůže. Byla to jen náhoda? Buď se mi něco zdálo, nebo jen velmi podobný muž šel někoho vyprovodit na vlak. Při té myšlence se mu sevřel žaludek a stáhlo hrdlo. Přesně tak ho chodil vyprovázet děda. Děda, který už více než 10 let nežije.
Tomáš našel volné místo a posadil se. Vůně klimatizovaného vzduchu smíšená s lehkým odérem cestování mu připadala zvláštně uklidňující. Když se rozhlížel kolem sebe v hlavě se mu ozval tichý signál. Ten nejasný, ale známý pocit, že někde poblíž je „podivín“.
Pohledem přejížděl přes cestující. Starší pán s novinami? Ne. Unavená matka s dítětem? Taky ne. Skupinka turistů s batohem? Těžko. A pak ho uviděl.
Muž sedící uprostřed vozu. Nevypadal nijak zvláštně, snad jen trochu jinak než ostatní. Oblečený obyčejně, nevyčníval, a přesto Tomáš okamžitě věděl, že to bude jeden z těch lidí. Nešlo to popsat slovy, bylo to jako instinkt.
Než se nad tím stihl zamyslet, muž zvedl oči a jejich pohledy se střetly. A v tu chvíli Tomáš věděl, že tentokrát to nebude jen náhodný podivín. Muž ukázal na balíček karet.
Něco v něm se pohnulo. Ten pocit, který ho vždycky pobavil a zpestřil mu cestu, tentokrát nebyl zábavný. Byl jiný. Něco se změnilo. Ale co? Tomáš na okamžik zaváhal. Pak se zhluboka nadechl, nahodil svůj bezstarostný úsměv a kývl na pozdrav.
Vlak se plynule rozjel, krajina se dala do pohybu, koleje pod ním pravidelně duněly. Tomáš se uvelebil v sedadle a vydechl. Přes rameno mrkl na dívku u okna – stále tam seděla, stále se lehce usmívala. Chtěl na ni znovu kývnout, ale pak se zarazil.
Už tuhle situaci někdy zažil. Naprosto stejnou. Stejný pohled, stejný úsměv. Už někdy seděl přesně tady, ve stejném vlaku, s touhle dívkou o dvě řady dál. Cítil to. Jenže kdy? Kdy naposledy jel touhle trasou? Připadalo mu to jako vzpomínka, ale nejasná, mlhavá. Ta žena” Zprozorněl Tomáš. ta už kolem něho prošla, nejmín pětkrát. Teda, alespoň si to myslele
Přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Nesmysl.
Opřel se a upřel pohled na ubíhající krajinu. Pole, remízky, občasná silnice. A pak… něco bylo jinak.
U jednoho rozcestí na něj hleděla žena. Stála nehybně, v dlouhém kabátě, vlasy jí vlály ve větru. Ale Tomášovi se zježily chlupy na rukou, když si ji uvědomil. Protože tuhle ženu znal. Byla to matka jeho kamaráda z dětství.
A byla mrtvá už deset let.
Tomáš se prudce narovnal a zalapal po dechu. Chtěl se otočit k někomu dalšímu, ukázat, říct – vidíte ji taky?! Ale než stihl cokoliv udělat, žena byla pryč. Zmizela, jako by tam nikdy nestála.
Možná se mi to jen zdálo. Možná si to moje hlava spojila s něčím jiným…
Těkal pohledem po vagónu a snažil se rozptýlit. Starší muž četl noviny, někdo si psal na mobilu. Matka vedle něj pohupovala kočárkem.
A pak dítě v kočárku zvedlo hlavu. A podívalo se na něj.
Příliš starý pohled pro tak malé dítě. Přímý, vědomý, jako by ho ten malý kluk znal. Tomáš zamrkal. A v tu chvíli dítě promluvilo.
„Neměl jsi nastoupit.“
Hlas byl tichý, ale Tomášovi přejel mráz po páteři. Matka si ničeho nevšimla. Hladila dítě po hlavě, houpala kočárek, jako by se nic nestalo.
Tomáš polkl. Srdce se mu rozbušilo. Otočil se zpět k oknu, ale venku už byla jen obyčejná krajina. Nic podezřelého.
Jenže pak koutkem oka zahlédl odraz v skle. Muže sedícího o dvě sedadla dál.
Tomáš ho poznal. Byl to jeho kolega z práce. Kolega, který měl nehodu před dvěma lety. Kolega, kterého pohřbili.
Dívá se na mě.
Tomáš se prudce otočil.
Nikdo tam neseděl.
Celé jeho tělo se napjalo. Dlaně se mu orosily potem. Tohle už nebylo jen deja vu. Tohle bylo něco jiného.
Vlak si dál klidně projížděl krajinou, lidé kolem se bavili, smáli, žili. A jen Tomáš cítil, že něco není v pořádku.
A pak si k němu přisedl ten muž s kartami.
Tomáš ztuhl, když muž, na kterého před chvilkou kýval, naproti něj zabral místo a bez jediného slova vytáhl z kapsy balíček karet. Všiml si ho až teď, a jak se karta po kartě objevovala na stole mezi nimi, jako by je muž neustále vytahoval z neviditelné hromádky, napjatost v Tomášovi vzrůstala. Něco nebylo v pořádku, ale tomáš nevěděl co.
Muž se na něj podíval s ledovým klidem. „Pojďme si zahrát,“ řekl tichým hlasem, který měl zvláštní temnou rezonanci, jako by jeho slova pohlcovalo okolní šero. “Proče ne, řekl Tomáš” a trochu se mu vrátil vnitřní klid. Jen další podivín. Usmál se.
Tomáš jen pokýval hlavou. Muž se stále usmíval tím podivným způsobem, a karty mezi nimi se začaly spojovat v nějakou neuchopitelnou souhru. Tomáš to sledoval s údivem karty se doslova míhaly před očima.
„Hraješ rád karty, že” A často vyhráváš?”
„Jasně, ale…“
„Co kdybychom hráli o víc než jen o peníze? Co kdybychom zkusili jaké máš opravdu štěstí?“
A jak to muž řekl, jak se slova jakoby vznášela ve vzduchu, Tomáš pocítil náhlý tlak, jako by jeho mysl byla vtahována do hry, do těch karet, co se stále objevovaly, každá ve chvíli, kdy ji nečekal. Objevovaly se odnikud. Karty s obrazem smrti, karty s obrazem kostí a srdcí. A pak jedna, která mu mrazivě připomínala jeho vlastní tvář.
Tomáš, téměř v transu, se podíval na svou vlastní tvář, která byla vyryta na kartě, ležící tam na stole, před ním, na místě, kde seděl. Jeho ruka se třásla, když ji zvedl a podíval se na ni. Nebylo to možné. Tohle nemohlo být skutečné.
„Co to… co to je?“ Tomáš se muže zeptal, jeho hlas byl podivně tichý, jako by se snažil držet zpátky něco, co ho chtělo pohltit.
„To jsi ty,“ odpověděl muž, jeho hlas teď byl hlubší a jakoby slyšitelnější, jako kdyby rezonoval se samotným vlakem. „A tohle… tohle je tvá šance” Usmál se a poodhalil špičaté zuby.
Tomáš cítil, jak mu hlava třeští. Všechno se točilo kolem něj. Představoval si, že by mohl skočit z vlaku, ale nebyl si jistý, jestli to vůbec zvládne. Bylo to, jako by byl uzavřený v nějakém jiném světě, světě, který mohl vnímat pouze skrze podivné záblesky z jeho minulosti, jako by se jeho vlastní historie stala něčím cizím a neznámým.
Podíval se ven z okna. Krajina ubíhala, ale… Všechno vypadalo jinak. Něco na tom bylo, ale nedokázal to přesně popsat. Za oknem teď nebyly jen normální stromy, pole nebo město, které ubíhalo kolem. Byly to fragmenty jeho minulosti. Stíny, které se pohybovaly na pozadí jeho vzpomínek, a každý záblesk vyvolával vzpomínky na něco, co nikdy neexistovalo, nebo co už bylo dávno ztraceno.
Muž na proti Tomášovi zakašlal. Tomáš sebou cukl. Rozhlédl se kolem sebe a něco se změnilo. Na sedaldel kolem seděli jen stíny, bez tváří, bez výrazu. Jen stíny. Podíval se za sebe a ani ta pěkná dívka, kterou potkal na peróně tam nebyla, jen stín.
Tomášovi tekl studený pot po zádech a dech se mu zrychloval. Muž naproti nervózně poklepával prsty po stolku. Podíval se na Tomáše a zeptal se” hraješ?” Tomáš sebou cukl. Podíval se na muže. “Kdo jsi?” Zeptal se Tomáš a zároveň se podíval z okna. Vlak uháněl krajinou, ale nikam se vlastně neposouval. Kolem okna se stále dokola mihal ten stejný strom, to stejné pole s křížkem uprostřed, Jako by se celý svět zastavil v jednom jediném okamžiku. V jediné vteřině, která rozhodne o osudu.
“Jsem tvoje šance” odpověděl muž. “Jen málo lidí ji dostane. Ber nebo nech být”
„Ber nebo nech být,“ odpověděl muž klidně, jakoby to byla jediné slova, která se k té situaci hodila. „Tvoje šance, Tomáši. Jen málo lidí ji dostane. Jen málo lidí má to štěstí, ale ty jsi klikař“ Usmál se muž.
Tomáš cítil, jak v něm roste napětí. Tohle už nebyla legrace. To, co zpočátku vnímal jako nějakou podivnou hru, najednou vnímá jako otázku života a smrti. Všechno to bylo náhoda – měl si teď vzít svou šanci a riskovat, nebo se vzdát? A o co vlastně hraje? Kde je, Co se děje? Podíval se z okna a svět se zastavil strom to listí na něm se ani nepohlo, pták stá nehybně na obloze. Ve vagonu se setmělo.
Tomáš sevřel karty v roztřesených prstech. Byly staré, zažloutlé, zvláštně teplé, jako by pulzovaly vlastním životem. Těžce polkl a zvedl oči k muži naproti.
Ten se ušklíbl. Jeho úsměv byl příliš široký, příliš zubatý. Ve slabém blikajícím světle lampy se zdálo, že koutky jeho rtů sahají dál, než by měly.
„Tak co, chlapče? Hrajeme?“
Tomáš se neodvážil odpovědět. Vlak stál, ale pulzoval v rytmu svého vlastního srdce. Za oknem byla jen už jen temnota.
„Vypadáš bledě.“ Muž poklepal prstem na svůj balíček karet. „Ale neboj se. Možná tě čeká dobrý osud.“
Tomáš polkl. Hrdlo měl vyschlé jako písek. „Co… co když odmítnu?“Muž se rozesmál. Byl to smích hluboký, dunivý, protáhlý, plný něčeho dávného a zlého.
„Ale no tak,“ protáhl pobaveně. „Tohle není hra, kde můžeš odmítnout. Už jsi usedl k mému stolu. A kdo jednou sedne, ten musí hrát. Podívej se kolem sebe. nemáš jinou možnost“
Tomáš se podíval na své ruce. Třásly se. Nevěděl, jestli zimou, nebo hrůzou.
„Tři tahy,“ pokračoval muž a míchal karty s jistotou zkušeného podvodníka. „Vítěz bere vše.“
Tomáš chtěl křičet. Chtěl vyskočit a utéct, ale tělo ho neposlouchalo.
Muž položil první kartu. Viselec.
„Oběť,“ pronesl pobaveně a zvedl oči k Tomášovi. „To jsi teď ty, chlapče. Visíš hlavou dolů, neschopen pohybu, čekáš na svůj osud. Docela trefné, nemyslíš?“
Tomášovy prsty se zabořily do vlastního balíčku. Musel otočit svou kartu. Musel. Jiná možnost neexistovala. S bušícím srdcem ji pomalu otočil.
Kolo štěstí.
Muž pozvedl obočí. „Hmmm… zajímavé. Štěstí je vrtkavá mrcha, víš?“ Opřel se o opěradlo a zamyšleně pokýval hlavou. „Možná ti dnes přeje. Možná taky ne a možná jsi stále lodivod svého osudu. Ale jsi ochotný obětovat někoho jiného?“
Tomáš otevřel ústa, ale žádná slova nepřišla. Muž se usmál do širokého šklebu. “Čemu se divíš” Dneska máš umřít, pokud budeš mít štěstí, přežiješ, ale svět musí být v rovnováze. Někdo jiný třeba nebude mít takové štěstí, někdo jiný, koho dobře znáš”.
Tomáš jen seděl. V hlavě měl prázdnotu. Nevěřícně seděl a díval se před sebe. “To.. to není fér!” řek. Muž se usmál. “ Jsi ochotný to vzdát? Polož karty a oddej se věčnosti! A já ti slíbím, že možná nikdo místo tebe neumře”
“Možná?” vypravil ze sebe Tomáš. Před oknem defilovaly stíny. “To víš, dodržet slib, není mou silnou stránkou” řekl muž a zhluboka se zasmál.
Tomáš se podíval na karty a odhodlaně řekl: “hrej” a na krku se mu zhoupl křížek.
Druhé kolo. Zajásal muž. Muž se ušklíbl a s teatrálním gestem otočil svou kartu. Ďábel.
Tomáš ucítil, jak se mu zvedl žaludek. V kupé se ochladilo. Stíny už stály těsně u okna.
Muž na něj pohlédl a olízl si rty. „No, no, no… To jsem já!“ Usmál se ještě širším úsměvem. „A mám tě na provázku, jako malou loutku.“
Tomáš se zhluboka nadechl. „Já… já…“
„Já, já, já!“ napodobil ho muž posměšně. „Co ty? Že by ses chtěl probudit? Že by ses chtěl vrátit domů? Ke komu vlastně, Tome? K přítelkyni? K matce? Ke kamarádovi? Možná se domů vrátíš, ale bude ke komu? Zasmál se ďábel.
Tomáš ztuhl.
„Líbí se mi tvoje panika,“ zavrněl muž a nahnul se blíž. Tomáš ucítil jeho dech, horký jako letní asfalt. „Ale copak nevidíš? Já tě nebudu lovit. Já si tě vychutnám. Pomalu.“
Tomáš se skoro rozbrečel. Musel se soustředit. Otočil svou kartu. Síla.
Ďábel ztichl. Jeho oči se zúžily.
„Odpor?“ řekl pomalu. „Tohle se mi líbí.“
Tomáš se snažil přemýšlet. Byla to naděje? Znamenalo to něco?
Třetí tah.
Ďábel položil poslední kartu. Smrt.
„Jak příhodné,“ zašeptal a když se usmál, koutky jeho rtů se roztrhly až k uším.
Tomášovi se rozbušilo srdce. Hlava mu hučela. Prsty se mu klepaly tak silně, že sotva udržel kartu.
Slunce.
Ticho.
Ďábel se zamračil. Potom se rozesmál. Smích sílil, až zaplnil celý vagón. Nebyl to normální smích – byl hluboký, dunivý, nesl v sobě ozvěnu věcí, které měly zůstat pohřbené.
„No, no, no!“ Ďábel si prohrábl černé vlasy a pobaveně zavrtěl hlavou. „To bych nečekal!“
Tomáš cítil podivný tah. Něco se změnilo. Vlak se zachvěl. Světlo v kupé na chvíli zhaslo. Pak…
Náraz.
Ticho.
Ležel mezi troskami. Vzduch byl plný prachu a kouře. Hlava mu třeštila.
Žije.
Vyhrál.
Otřeseně se nadechl, ale něco nebylo v pořádku. V kapse u košile nahmatal cosi tvrdého.
Vytáhl kartu. Smrt.
Na ní – jeho vlastní tvář.
Srdce mu sevřel chlad. Nechápal. Proč? Vyhrál přece!
Pak se mu v hlavě rozezněl smích.
„Vítěz bere vše, Tome. Ale nikdo neřekl, o co všechno se hraje…“
Tomáš polkl. Něco si vzal. Ale co?
Měl zvláštní pocit. Nechutně, děsivě jistý. Někoho.
Ďábel si mohl vzít kohokoliv. Matku. Elišku. Davida. Kohokoliv.
Tomáš se vrací domů, ale nic není jako dřív. Stále se ohlíží přes rameno, zkoumá odrazy ve skle, vyhýbá se zrcadlům. Přes den se snaží chovat normálně, ale v noci se budí zpocený, s bušícím srdcem, protože ve snech stále hraje tu prokletou partii karet. A vždy, když prohraje, někdo z jeho blízkých zemře.
Zprvu se to zdá jako náhoda. Starší soused dostane infarkt. Kolega z práce zemře při autonehodě. Když slyší, že někde spadlo letadlo, nervózně prochází seznamy pasažérů, jako by se bál, že tam najde někoho, koho znal.
A pak přijde ten den, kdy zazvoní telefon.
Je to jeho sestra. Hlas má roztřesený. Stalo se něco hrozného – jejich matka byla nalezena mrtvá doma, příčina neznámá. Tomášovi vypadne mobil z ruky. Prsty mu ztuhnou, dech se mu zadrhne v hrdle. V hlavě mu rezonuje ten tichý hlas dítěte:
"Neměl jsi nastoupit."
Rozběhne se do koupelny a popadne první zrcadlo, které najde. Dívá se do vlastní tváře – a v odrazu za sebou vidí muže s kartami. Stojí tam, mlčí a v ruce drží balíček. Pomalu ho rozbalí, vytáhne jednu kartu… a položí ji na umyvadlo.
Tomáš se skloní, aby ji viděl.
Desítka mečů.
V tarotu znamená definitivní zkázu. Konec. Smrt.
Tomáš ztěžka polkne. Ví, co přijde dál. Ví, že tohle není poslední smrt, kterou viděl.
Protože ďábel nikdy neodpouští. A nikdy nehraje fér.