Divnotvor- Kap.4: Mezi stíny

Zemfira...

 

„Zbláznila ses? Proč jsi to udělala? Teď jsme tu uvízli oba ať je to tady kdekoliv!“ rozkřičel se Coleman na svou vnučku, zatímco ztěžka vstával ze země. Ještě se ani pořádně nerozhlédl.

To Zemfira byla uvážlivější, alespoň tedy pro tuto chvíli. Ignorovala dědův křik a očima propátrávala okolí. Zdálo se, že neopustili les. Byla tu ale tma, což podle denní doby nedávalo smysl. To však ještě zdaleka nebylo to nejpodivnější. Na obloze nesvítil měsíc, nemohla najít dokonce ani slunce. Celý les se vznášel v přízračném mlžném oparu, díky čemuž nebylo vidět na víc než pár metrů. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že jsou stále na tom samém místě. Rozmístění stromů odpovídalo.

„Nechtěla jsem tě opustit,“ řekla konečně a taky vyskočila na nohy, rukama si oprašovala hlínu z kalhot. „A pokud jde o to, kde jsme, vypadá to tady stejně, akorát je tma. Vím, že je to zvláštní, ale myslím, že bychom tu neměli zůstávat.“

„A co chceš dělat? Vždyť skoro není vidět na krok.“

„Nepřeháněj, něco vidět je a tahle cesta by měla vést přímo k Rionově chatě. Najdeme ho a třeba zjistíme, co se stalo.“

Znělo to mnohem víc optimisticky, než se Zemfira cítila. Ve skutečnosti se totiž obávala, že i kdyby Rionovu chatu našli, on v ní nebude. I když to tu totiž bylo dost podobné, zároveň to působilo cize. A hlavně strašidelně. Tamten les na ni působil uklidňujícím dojmem, tady se bála, že na ně každou chvíli něco vyskočí z mlhy. Jako by se ocitli v noční můře. Ano to by mohlo být celkem výstižné.

Její úvahy se potvrdily ve chvíli, kdy oba zaslechli hlasy. Byl to takový tichý, naléhavý šepot, který se vám zahryzne do mysli a už nepustí. Nemůžete na něj ani zapomenout, protože kdybyste se o to pokusili, ozve se znova jako pes dožadující se pozornosti. Musíte mu dát kost, jinak nebudete mít pokoj.

„Ty tady nemáš být...“ Zemfira se začala rozhlížet, ale nikdo jiný tu nebyl. Jen děda Coleman a ten si počínal úplně stejně.

„Taky jsi to slyšela, to o tom strážci?“ zeptal se a Zemfiru zamrazilo.

„Jaký strážce, o čem to mluvíš? Slyšela jsem šepot, ale říkal, že tu nemám být.“

„Nic takového nikdo neříkal. Mám prý najít strážce, ale vůbec to nechápu. Jakého strážce a tady v lese?“

„Tak se mi zdá dědo, že každý slyšíme něco jiného. O důvod víc najít Riona. Jednou mi říkal, že jeho babička věděla, co se v Grimwoodu děje tak třeba mu to něco napoví.“

Na to už Coleman nereagoval. Třásl se a vyděšeně kmital očima ze strany na stranu. Když ho Zemfira viděla, raději pomlčela o tom, že tohle celé je jeho chyba. To on naštval les a byl za to potrestán. Místo toho ho vzala za ruku a táhla směrem k chatě, která stála na malé mýtině přímo před nimi. V oknech se nesvítilo.

„Asi není doma, tak si tu alespoň odpočineme,“ řekla klidně Zemfira, ačkoli uvnitř byla zoufalá. Absolutně netušila, co dělat, kam jít. Měla prostě jen pocit, že odsud musí pryč. Hned.

S hlubokým povzdechem zaklepala na dveře. Byla to slušnost, co kdyby tam přece jen někdo byl? Když ani na potřetí nikdo neotevřel, klekla si na lavici a nahlédla oknem dovnitř. Nic, jen prach, rozházené košíky a lahvičky od lektvarů. Bylo jasné, že jsou tu dobře, ale co ten nepořádek? To jí k Rionovi moc nesedělo. Vaření lektvarů a míchání mastí si představovala jako náročnou a přesnou vědu. Jediná chyba, nebo špatně spočítaný poměr mohly člověku ublížit. Jak by se to potom dalo dělat v takovém nepořádku?  Zemfira nechápavě zakroutila hlavou a vrátila se ke dveřím, aby zkusila kliku. Bylo odemčeno. Nic překvapivého vzhledem k tomu, že se nacházeli uprostřed lesa. Tady se nekradlo.

„Sedni si dědo,“ řekla a ze zvyku začala skládat rozházené lahvičky do košíků, i když to nedávalo žádný smysl.

Coleman poslechl, ale uklidnit se nedokázal. Byl posedlý tím strážcem, trval na tom, že ho musí najít a mohl za to onen šepot.

„Myslím to vážně Zemfiro, měli bychom jít za tím strážcem, on má odpovědi, které hledáš. Jen on nás může vrátit domů.“

„Jak si můžeš být, tak jistý? To kvůli tomu, co jsi slyšel? Vždyť ani nevíme kde hledat,“ namítla Zemfira a podala dědovi hrnek s vodou. Než půjdou dál, potřebovali doplnit tekutiny.

Přijal ho nepřítomně, myšlenky stále zaměřené na svůj cíl. „Já nevím, jak to vím, prostě to tak je. Cítím to, cítím, že dokážu poznat správný směr. A kromě toho… nemám na výběr Zemfiro. Očekává mě.“

Ta poslední slova ji vyděsila, ale možná to byl důvod, proč nakonec přikývla. Ona sama takovou naléhavost necítila, po ní ten šepot nic nechtěl. Jen pořád dokola opakoval, že tu nemá být. I ona ale nějak věděla, že s tím nepřestane, ne dokud tu bude, což byl možná důvod, proč dokázala pochopit dědu. A proč tak nutně potřebovala pryč.

„Tak dobře. Chvíli si odpočineme a pak ho půjdeme hledat,“ souhlasila nakonec, aniž by se zamyslela nad tím, jaký je smysl toho všeho. Jistě, tušila, že jde o nějaký druh trestu za poškozování přírody tak jako u ostatních. Už ale nedokázala domyslet, jakou roli v tom hraje strážce, natož jak by jim mohl pomoct. Všechno tady totiž bylo pokroucené, vymykalo se běžnému chápání. Strach víc a víc zamlžoval rozum, nedovoloval vidět souvislosti. Logika si vzala dovolenou.

 

****

 

Rion…

Tma, hustá mlha a chlad. To bylo jediné, co Rion zaregistroval. Z deníků své babičky ledacos pochopil, takže se příliš nezdržoval zkoumáním okolí. Věděl, že by měl být přibližně na stejném místě, kde zmizel.

Rychle vyskočil na nohy a začal přemýšlet, kam mohli Zemfira s Colemanem jít. Pokud si stejně jako on všimla, že to tady vypadá stejně, nejspíš se rozhodla pokračovat ve svém původním směru. Nemohl to vědět jistě, ale předpokládal, že byly na cestě za ním, ačkoli nechápal, proč oba. Nebyl čas nad tím dumat. Rozhodným a rychlým krokem se vydal dál po pěšině, ignorujíc to zlověstné šeptání, jež bylo slyšet všude kolem něj a zároveň nikde.  Jenomže jakkoli se snažil neposlouchat, po chvíli tomu začal rozumět.

„Proč…? Proč…? Proč…?“

Stromy z něj byly zklamané, to pochopil okamžitě. To, co udělal, vnímaly jako zradu a toužily ho potrestat. Existovaly jen dvě možnosti, jak by se stávající situace mohla vyvinout. Buď jejich rozhodnutí zvrátí a bude schopen se vykoupit, nebo bude muset akceptovat realitu. Když do toho šel, počítal, že by to mohlo mít následky, byl na tu možnost připraven. To ale neznamenalo, že se alespoň nepokusí.

„Omlouvám se, nemohl jsem jinak,“ řekl jim tiše a s upřímnou lítostí. Pokud ji zaznamenaly, nedaly to nijak najevo. Šepot neustal. Rion pokrčil rameny. Zrada je vážná věc, nemohl jsem čekat, že to bude tak snadné.

 

K chatě dorazil ve chvíli, kdy se ji Zemfira a Coleman chystali opustit. Bylo dobře, že je tu ještě zastihl, jinak by je nejspíš nikdy nenašel. On totiž neslyšel ta samá slova, co oni. Nevěděl o Strážci.

„Rione, kde se tu bereš?“ zeptala se úlevně Zemfira a skočila mu kolem krku. Coleman netrpělivě zafuněl tak ho vzápětí zase pustila.

„To nechtěj vědět. Radši mi řekni, kam chcete jít?“

„Já vlastně nevím, ale děda říká, že musíme najít strážce, je tím jako posedlý. Oba slyšíme takový podivný šepot. Vůbec tomu nerozumím,“ povzdechla si.

Rion se zamyšleně poškrábal na hlavě, jak mu docházela logika celé věci. „Podle mě je to jasné. Co normálně dělá strážce? Hlídá. Buď nějakou cennou věc, nebo jako v tomhle případě, les. Podle mého půjde o nějakou tajemnou bytost, která si říká Strážce lesa. Chrání stromy a trestá ty co jim ubližují.“

„No jo, proč mě to nenapadlo?“

„To dělá ten les. Naplní tě strachem a nemůžeš myslet. Nesmíš si to připouštět, jinak zemřeš dřív, než se dostaneš ke Strážci. Co vlastně říká tobě?“ zeptal se rychle, když si všiml jejího vyděšeného výrazu. Sám se snažil být věcný, chladně logický, aby na něj strach nemohl, ale to ona nedokázala. Proto ta změna tématu.

„Že tu nemám být,“ špitla.

Rion se na ni povzbudivě usmál. „Tak vidíš. Ty se nemáš čeho bát, nejspíš tě vrátí domů.“

„Ale co děda?“

„Uděláme pro něj, co půjde. Ostatně já jsem na tom podobně. Abych se za vámi dostal, musel jsem udělat něco, co se lesu zrovna moc nelíbilo.“

Zemfira se nejprve nadechla k prudkému protestu. Pak si to ale rozmyslela. Rion si byl jistý, že ví, co se jí odehrálo v hlavě. Nejspíš mu chtěla vyčinit za to, že kvůli nim tak riskoval, ale došlo jí, že bez něj by byli ztracení. Zemřeli by strachy dřív, než by vůbec došli za Strážcem.

Vzápětí skoro nadskočil, protože lesem se ozval Colemanův rozlícený hlas. „Už jste přestali s tím žvaněním? Rád bych tam došel ještě dnes!“ A s těmi slovy jednoduše vyrazil napřed jakoby nějaké dnes nebo zítra mělo ještě význam. Beztak se v té tmě nedalo poznat, jestli je noc nebo den.

Rion ani Zemfira nic neřekli. Jen se po sobě podívali a pomalu starého muže následovali. Bylo jasné, že jemu už se les dostal pod kůži.