Divnotvor- Kap.5: Strážce

Zemfira…

 

Coleman, který se nechával vést čímsi podprahovým, co nikdo jiný nemohl vnímat, je vedl čím dál hlouběji do lesa. Kolem nich se ozývalo vytí vlků, z mlhy čas od času vystupovaly podivné stínové postavy strážící cestu. Už dávno se nedalo poznat, co je skutečné a co ne, přesto kráčeli neúnavně vstříc nejisté budoucnosti.

Aby na to Zemfira nemusela myslet, snažila se o tichý rozhovor s Rionem. Zatímco ona se co chvíli ohlížela za tamtím či oním děsivým zvukem, jemu se dařilo vše ignorovat. Vyzařoval z něj klid a chladné odhodlání.

„Pochopil jsem, že jste šli původně za mnou. Smím vědět proč?“ zeptal se tichým hlasem.

„Kvůli dědovi.  Zase ho začalo trápit špatné prokrvení a lékař z města nebyl k dispozici, tak jsem ho přesvědčila, abychom šli za tebou. Proč ses vlastně tak dlouho neukázal? Udělala jsem něco co…“

Nestačila svou otázku ani doříct. Rion ji tentokrát sám od sebe, s jistou naléhavostí chytil za ruku. Stejně to bylo příjemně hřejivé, jako by už jen ten prostý dotyk mohl zahnat děsivě mrtvolný chlad lesa.

„O tebe nešlo. Ten večer, když jsem tě doprovázel domů, mi tvůj děda něco řekl. V podstatě mi vyhrožoval, že jestli za tebou nepřestanu chodit, zruší naši obchodní dohodu. To jsem si nemohl dovolit. Stejně jsem to nakonec nevydržel. Zatímco vy jste šli za mnou, já šel do vesnice, abych se s ním zkusil rozumně domluvit.“

Zemfira na něj překvapeně pohlédla. Něco takového opravdu nečekala, i když to vlastně k dědovi sedělo. Vždy měl rád věci pod kontrolou, a když se mu něco nehodilo do krámu, prostě se toho zbavil. Co si pamatovala, pokaždé dostal, co chtěl. Měl své způsoby.

„To že udělal? A já už myslela, že jsem si tvůj zájem špatně vyložila. Pokud se odsud někdy dostaneme, ještě si to s ním vyřídím! Něco takového mi nemůže dělat, a jestli tu vaši dohodu zruší, uzavřu jí s tebou já. Ostatně jsem dospělá a rodiče chtějí, abych se postavila na vlastní nohy.“ prohlásila rozhodně. Na malou chvíli jí přitom bleskla hlavou myšlenka na rodiče. Jak by asi přijali Riona jako potencionálního ženicha? Nejspíš by nebyli dvakrát nadšení, ale ona věděla jak na ně. Přeci jen, šlo tu o její štěstí a na to vždy slyšeli.

 „To zní jako plán,“ uchechtl se pobaveně Rion, čímž její úvahy přerušil.

 

Rion…

 

A já už myslela, že jsem si tvůj zájem vyložila špatně. Počkat, vážně to řekla? Rion skoro nevěřil tomu, co slyšel. Ne, nezapomněl na žádnou z těch stovky odlišností a překážek, které jim stály v cestě. Něco tak nepravděpodného se přece děje jen v pohádkách. Království plná zázraků, láska, která hory přenáší. Na to nikdy nevěřil, a přesto se to dělo. Jemu, uprostřed temného lesa na druhé straně reality. Groteska k popukání.

Věděl, že by asi měl na ta slova nějak reagovat, ujistit ji, vyjádřit úlevu, ale nedokázal se k tomu přemluvit. Ne, když byla jejich budoucnost momentálně tak nejistá. Nemohl jí dát naději, zatímco nad ním visela hrozba trestu za zradu. To prostě nešlo. Naštěstí si Zemfira zmítající se mezi rozlíceností a smrtelným děsem, jeho zaváhání nevšimla. A zdálo se, že i takhle odlehčená odpověď jí v tuhle chvíli stačila.  

I kdyby ne, k další konverzaci nezbýval prostor. Coleman se prodral jakýmsi křovím a před nimi se otevřela mýtina. Nádherná, plná zelené trávy a těžké vůně květin, jakou byste uprostřed temného lesa očekávali jen těžko. Ve středu mýtiny stál mohutný strom na první pohled mnohem vyšší než všechny ostatní. I jeho šepot byl něčím jiný jakoby důraznější, nekompromisní. Nemohl být pochyb o tom, že se právě ocitli před Strážcem. A tentokrát všichni slyšeli to samé.  

„Jste očekáváni. Nacházíte se ve spodním podlaží Grimwoodského lesa. Mě se říká Strážce a budu vaším průvodcem na cestě za pokáním. Nevede odsud žádná cesta. Zpět se můžete vrátit jen pokud napravíte své činy. Můj hlas uslyšíte přímo ve své hlavě, nepokoušejte se tomu bránit, jinak to bude velmi nepříjemné. Čteme vám myšlenky.“  

 Rion s hlubokým nádechem přivřel oči. Šepot nepříjemně rezonoval v hlavě a způsoboval bolestivý tlak. Věděl, že když se uvolní a podvolí, bolest ustoupí. Zároveň zaznamenal také to, že křoví, kterým sem původně přišli, bylo nyní dokonale neprostupné.

Slova té tajemné bytosti slyšel naprosto jasně a začínal se bát, že ty, co se sem dostali před nimi zachránit nedokáže. To oni se museli vykoupit, byli v tom každý sám za sebe. Pokud šlo o Zemfiru, tak o tu strach neměl. Vůbec tu neměla být.  

Rion nyní mohl sledovat, jak váhavě předstoupila před Strážce. S přivřenýma očima se soustředila na hlas ve své hlavě, jenž nikdo jiný neměl slyšet. Tentokrát byla slova určená pouze jí, avšak z odpovědi se dal smysl snadno vyčíst. 

„Bez svého dědy nikam nejdu, nenechám ho tu,” oznámila rozhodně, vzpurný pohled upírajíc kamsi do koruny velkého stromu.  

Coleman na svou vnučku nijak nereagoval. Stál na mýtině se skloněnou hlavou, přičemž nebylo poznat, jestli se kaje, nebo odolává bolesti hlavy. Rionovi naopak trvalo pouhých pár vteřin, než se rozhodl. Udělal krok dopředu, položil jí ruku na rameno v ujišťujícím gestu:  

„To je v pořádku. Běž, postarám se o něj,” řekl jí šeptem a byl to slib, o kterém si nebyl jistý, zda ho dokáže splnit. Chtěl ji prostě jen dostat pryč odsud. Zbytek bude řešit potom.  

V tu chvíli veliký strom ožil. Jedna z větví se oddělila od ostatních, omotala se Zemfiře kolem pasu a zlehka jí vytáhla nahoru jako by byla nějaká hadrová panenka. Kopala nohama, zmítala se, ale neměla žádnou šanci. Dřív, než na ní Rion stihl zavolat, aby se uklidnila mu zmizela z očí, a tak uklidnil alespoň Colemana, který to celé sledoval s vyděšeným výrazem. Pryč byl ten zvláštně kajícný výraz.  

„Jen klid. Bude na nás čekat doma.” 

„Mluv za sebe. Já se odtud nejspíš nedostanu,” odsekl starší muž. Pomalu mu začínalo docházet, že je ve velkém průšvihu.  

„Nevzdávejte to, slyšel jste přece co řekl Strážce. Můžeme se vykoupit.“

Jistě, pro Riona to byla dobrá zpráva. On skutečně litoval, nechtěl stromům ublížit. Stačilo jen přesvědčit o tom Strážce. Zatím nevěděl jak, ale následující slova mohla ledacos napovědět.

„Tak nyní když jsme ve správném počtu, budu vám vyprávět příběh. Posaďte se, udělejte si pohodlí, protože tato mýtina je určena k rozpravám.“

Oba vděčně poslechli. Zatímco Coleman se rozvalil jako kdyby mu to tu patřilo, Rion překřížil nohy v tureckém sedu, ruce položil na kolena a zavřel oči. Byla to meditační poloha, poskytovala pocit užšího propojení s přírodou.

Hlas, který oba slyšeli ve své hlavě byl starý, hluboký a moudrý. Hovořil pomalu jako učitel vyprávějící svým žákům dávné legendy. A ona to určitým způsobem i legenda byla. Ať už jste jí věřili či ne, měla pomoci k pochopení lesa a jeho minulosti.

„Kdysi dávno, v době, kdy Zemi obývali dinosauři a jiná zvířata, žily stromy v míru. Stály pevné, zdravé a mlčenlivé. Svými kořeny chránily půdu, produkovaly kyslík, očišťovaly vzduch od škodlivých látek a poskytovaly blahodárný stín. Neměly potřebu hovořit, nevěděly, co je to zloba, strach a bolest. Pak ale přišli lidé a přinesli s sebou nástroje s nimiž postupně začali rozsévat zkázu. Stavěli osady, vesnice, a nakonec i města. Stromy pro ně byli jen surovinou pro stavbu a zdrojem tepla. Bez milosti káceli celé lesy, aby získali dostatek prostoru a tím si zároveň znečišťovali ovzduší. Víc a víc. A tehdy se začaly stromy zlobit. Aby to daly nějak najevo, naučily se mluvit. Problém ovšem byl, že lidé jim nerozuměli. Dál jim ubližovali neschopní pochopit, jak jsou významné. Existovalo jen pár vyvolených, kteří žili v souladu s přírodou a vysloužili si schopnost rozumět řeči stromů. Říkalo se jim Děti lesa. Naneštěstí jich bylo příliš málo na to, aby dokázaly něco změnit, a tak jsem se rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Začal jsem si ty zlé k sobě volat. Stvořil jsem toto místo podle těch nejhorších nočních můr, aby pochopili a činili pokání. Teprve tady pod vlivem strachu jste schopní naslouchat a já znám všechny vaše noční můry, vidím do vaší mysli i duše. Nyní běžte. Tuto mýtinu znovu najdete jen tehdy, bude-li vaše pokání u konce. A pamatujte si, sleduju vás!“