Křest nebo smrt!

Boží láska přichází.
“preludum”

Bylo krásné ráno třetího měsíce v roce. Měsíce březosti. Příroda se již pomalu probouzí ze zimního spánku, lesní zvěř začíná přivádět svá mláďata na svět. Auna měla toto období ráda. Vlastně, měla ráda všechny roční období.
“Máti Bohdano, tady máš. Zavčera k večeru se mi podařilo ulovit tohohle ušáka. Udělejte si s dětmi polévku a maso.” Auna se usmála tím svým úsměvem, který vždy jakoby roznášel radost. Štěstí a radost, jen tak, radost ze života samého.

Vyšla ze dveří dřevěné chatrče a rozhlédla se. Malé náměstíčko uprostřed osady bylo bahnité, dřevěné chatrče a chýše uplácané z hlíny a slámy. Vše však již hladí a pomalu zahřívá ranní teplo slunečního kotouče nebeského kováře Svaroga. Teplo slunce dopadá i na tvář Auny, je to moc příjemné.

“Pojď sem, holá”
Za jednou z těch větších chatrči na ní mává mladý hoch. Bujín se jmenuje. Syn pekaře. Auna ho zná. Zná všechny ze svého kmene. Pomalým krokem se vydává za volajícím hlasem. Do toho největšího rozblemcaného bahna na zemi se jí nechce šlapat, nechce se zbytečně zamazat. Tak to vezme hned těsně kolem chatrče.
Dlaní čte strukturu starého prkna, horkem i zimou rozpraskané vrásky mrtvého stromu. Dřevo je chladné, je ještě ráno a v noci mrzlo. Stírá dlaní zmrzlé vločky, které se ještě pod prvními paprsky nepustili sami.

Rudý záblesk. Křik, řev, nářek. Kousek od ruky Auny se do starého prkna dřevěné chýše zabodl černý šíp. A hned přilétá další. Za chatrčí se ozvalo smrtelné chrčení a dávení. Všude kolem je strašný hluk, rámus, kakofonie zvuků bolesti, smrti a zmaru.

Úskok, kotoul. “Plác a čvacht.”
Na tom bahně mi to trochu uklouzlo, ale naštěstí mě to moc nezpomalilo.
“Čvacht, puc, čvacht”. Další černé šípy se snaží zapíchnout do bahna na zemi.
Přískokem se tisknu zády ke stěně stodoly. Jako většina chatrčí má i tato stodola přesah dřevěného krovu se slámovou střechou. To mi poskytne aspoň trochu ochrany před šípy.
Ale ne před ohněm.
Zataženou dopolední oblohou přilétá několik párů ohnivých šípů. Trefují se dobře. A vysušená slámová střecha hoří ještě líp.

Na menším podsaditém vraníkovi sedí v jednoduchém sedle potaženém hnědou kůží asymetrická postava muže. Velikostí trpaslíkem, svalovou dispozicí horou. Přes mohutnou hruď a jedno rameno má přehozenou upravenou kožešinu z vzácného černého vlka. Tu má sepnutou velkou zářící stříbrnou sponou ve tvaru siluety ryby.

“ Kníže Gradimíre, tvá oddanost ve víru jediného boha, milujícího Krista, je obdivuhodná.”
Druhý, vedle jedoucí koník na svém hřbetě nesl postavu mnicha, v hnědé kutně, s dřevěným křížem na hrudi. Na učence byl mlád, na mnicha až moc dobře stavěný.

Sevřel oběma rukama pevně kříž a slavnostním hlasem přednesl:
“Venite regnum caelorum. Gratia Dei.”
“Amen, budiž jim náš milostivý bůh dopřeje království nebeské a boží milost”
Gradimír se jakoby lehounce poklonil, ale zase ne moc. Přece jenom, území, majetky, zásoby a otroci k prodeji, jsou mu mnohem víc než víra.

Stiskl patami černého hřebce pod sedlem a vyklusal před své muže. Ne před ty, kteří stříleli zapálené šípy na osadu, ale před ty divoké.
“Křest nebo smrt!”
“Křest nebo smrt!” zaburácelo se ozvěnou z hrdel asi dvakrát deseti bojovníků.
Většina z nich byla oděna jen v plátěných kalhotách, jako zbraň jednoduché, ale smrtící kopí s kovaným hrotem. Pár jich mělo malé jednoruční sekery. Někteří slintali, někteří chrčeli. Dva se i dávili, zvratky společně s močí byly cítit mezi těmito válečníky.
“Berte jen silné muže. Ženy, děti, starce, nešetřete. Jsou to převlečení démoni, musí padnout před Kristem!”
Bojový pokřik, který tato sebranka ze sebe vydala, zněl nejpodobněji tomu, jako když se mrouskají kočky na umírající svini s jejími umírajícími podsvinčaty.

Bylo zatažené dopoledne. Na obloze těžkly mračna. Začalo lehce pršet. Jakoby i sami bohové chtěli pomoci uhasit ohně, které se šířily a sílily.
Osada Hájková se rozkládá na mírném kopci. Není chráněna žádnou palisádou ani hradbou. Na úbočí kopce byla políčka, louky a pastviny.
Kmen Hájků nebyl bojovým kmenem. Byli to zemědělci, farmáři, řemeslníci.

Horda dvaceti řvoucích a kňučících bojovníků neměla cestou na malé náměstíčko uprostřed osady téměř žádné překážky.
Jako jeden z prvních se jim postavil do cesty starší farmář. Bylo to rychlé. Krev společně s jeho střevy z otevřeného břichu zbarvila zem. První krev, ale zdaleka ne poslední v tomto zataženém před jarním dni.

Oheň se šíří rychle. Slámová střecha stodoly hoří už tak, že mi jiskry a žhavé oharky brzo padnou do vlasů, na ruce, prostě všude. Musím opustit svůj dočasný úkryt.
Auna pod hořícím krovem klesla do kleku. Luk jsem nechala ve své chatrči. A další věci k lovu také.
“Aha, tak s těmi už se můžu rozloučit.”
Podívala se směrem ke své chýši. Byla už celá v plamenech. Palcem ruky pohladila tesák, který má vždy sebou za pasem na levém boku. A co tu máme dál?
V dlouhých plavých vlasech má jednu kostěnou sponu. Někdy si vlasy splétá do copu, někdy si je stáhne jen právě touto sponou. Je to rychlejší než zaplétat cop. Jako dnes ráno, taky chtěla být rychle na nohou. Těšila se na každý nový den.

Auna vytahuje ze svých krásných česaných vlasů dlouhou, tenkou a špičatou sponu. Tesák a spona. Dobré zbraně.
Prší čím dál tím víc. Studený déšť, kapky se mění v potůčky deště. Potůčky v potoky. To jistě mocný Perun stojí při nás. Nebe je zatažené, zčernalo.

Rozšklebená huba, divoké oči zvířete a přitom je to muž. Tedy, něco jako muž. Možná, že je to spíš to zvíře. Řve, funí, krvácí. Běží tím nejrozblemcanějším bahnem přímo doprostřed návsi osady. V jedné ruce svírá jednoduchou sekeru a v druhé ruce drží za vlasy useklou hlavu nějakého jiného muže. Pohana, otroka. Ti jsou bezcenní.

“Na tebe mi ta spona bude stačit.”
Auna se vymrštila skokem z kleku. Dala do toho sílu svých trénovaných nohou. Doskočila kousek před toho zapáchajícího zmetka. Bahno vystříklo celkem vysoko, potřísnilo ji až k prsům. Bahno vystříklo i na toho smrdutého bojovníka. Auna na nic nečekala, než si ten zmetek stačil uvědomit, co se děje, už měl novou ozdobu. Kostěnou sponu, proraženou oční bulvou, až hluboko do mozku.

Bahno, krev, oheň, déšť.
“Šplecht, mlask”
A useklá hlava. Válí se na zemi v hlubokém bahně společně s tím, kdo ji vzal jejímu majiteli.
Auna teď už na bahno nehleděla. Před tím, dnes ráno to bylo, se nechtěla moc zamazat. Ano, to bylo ještě ráno. A také jí volal Bujín, pekařův syn. Co asi chtěl?
“To už se nedozvím. Měla jsem ho ráda. Nikomu nikdy neublížil. Já ale teď ublížím!”

Střecha stodoly se propadla. Zapraskalo to jako hrom. Hrom, který ještě z temného nebe neuhodil. Vyšlehly plameny a tisíce jisker se v dešti zatřpytily jako hvězdy. Padající zhasínající hvězdy.

Strkají do sebe, řvou, nebo se smějí? Další dva smradlavý zmetci se objevili skrz plameny, hvězdy, kouř a déšť. O kousek dál jsou slyšet zvuky boje. Nebo spíš marné obrany. Pak výkřiky. Bolesti, smrti. Ale tyhle dva u nás uvítám. Jak se sluší a patří.
“Hosta, pocestného, uvítej jako svého. Chce-li najíst, dej mu najíst. Chce-li napít, dej mu napít. Chce-li odpočinek, ulož ho pod střechu. Chce-li smrt, dopřej mu ji!”

Zvedám tu useklou hlavu.
“Kdo to byl, poznám ho?”
Pekař, otec Bujína.
“Pomoz mi ještě v boji, mrtvý bratře.”
Mířeným hodem posílám hlavu pekaře přímo do tváře jednoho z těch dvou zmetků.
Pěkně to čvachtlo, rána hlavou do hlavy, posadilo ho to šmejda, na zadek do bahna.
Ten druhý už mne spatřil. Řve jako raněné prase, ale moc raněný nevypadá. Běží přímo na mne, v obouruč svírá menší jednoduchou sekeru.
“Švih, svist”
Špinavá sekera protíná vzduch kolem mého levého ramene, kterým jsem bez větších problémů uhnula. Je pomalej, zmetek smradlavej.
“Ale nepodceňuj ho! Podcenit protivníka se nevyplácí. To vím.”

Bojovník švihnul sekerou opravdu silně. Nečekal, že tak rychle uhnu. Rozhodilo ho to z rovnováhy. Okamžitě využívám situace a zapichuji mu svůj tesák zezadu do temene hlavy. Tam, kde páteř drží lebku. Tam je měkké místo. Pěkně hluboko, až po střenku. Jednoduchou, ale krásnou střenku. Tuhle jsem si vyrobila z parůžku mladého srnce, byl silný. Ten srnec. A můj tesák je také silný. Malá, ale smrtící zbraň.
V jednom okamžiku tesák ihned vytahuji, teď už jen ze smrduté mrtvoly, která stačila ještě vyzvracet kus krve, a prohlížím si svůj druhý cíl.

Postava z bahna, špíny a krve. A ještě stále se tam válí po ráně hlavou do hlavy.
V rychlosti vracím svůj tesák zpět do pouzdra na levém boku. Dva kotrmelce mi stačily. Už jsem u něj.

Čumí na mě, koulí očima, vstává, snaží se zvednout, bahno klouže. Funí a prská.
A já si jej prohlížím. Je to barbar. Divoký. Štíhlí, vysoký, hubený, ale ne vyzáblí. Na sobě má jen plátěné kalhoty. Jeho zbraň je jednoduché kopí. O to se taky teď opírá jako o hůl a zvedá se. Už je skoro na nohu. Furt na mně koulí oči, slintá a chrochtá.
“Tak pojď zase na zem, do bahna, kam patříš, ty špíno!”

Hbitě mu podkopávám jeho kopí, které použil jako hůl, oporu na zvednutí. Zmetek sebou znovu plácnul na zadek do bahna. Další stříkající bahno. A špína. A krev. A víc krve!

Tím, jak jsem mu podkopla kopí, povolil své sevření této zbraně. Využívám toho. Pravou nohou posílám zmetkovi do tý jeho huby pořádnou kopačku. Teď už to kopí pustil úplně. Ale ne na zem. Já už ho mám. V mžiku ho otáčím hrotem proti svému majiteli, krk se mi nabízí jako krásný cíl.

Jsem v pohybu. Jsem rychlá. V pohybu je setrvačnost. A v setrvačnosti je síla. Využívám ji. Obouma rukama, vší silou, propichuju tomu zmetkovi jeho špinavý krk.
Krvavý gejzír, až na mne dostříkl, chroptění, smrad výkalů, stihnul se ještě i posrat.
Zmetek jeden špinavej. Odkud jsou? A proč nás napadli?
“To teď nevím. Ale dozvím se to.”

Osada Hájková hoří. Víc než polovina chatrčí je v plamenech. Hoří jim střechy. Tedy již jen pár, většina se jich už propadla a chýše se mění na hromady žhavého popela.
Ze zataženého nebe padají vodopády kapek deště. Nejsou však dost silné na uhašení hladových plamenů.
Blesk. A po chvíli udeřil hrom. Až se sama země zachvěla.

Kníže Gradimír sesednul ze svého koně.
“Plesk, čvacht.”
I podruhé bahno mlasklo, jak z koně seskočil i Mstiš. Až se mu na hrudi zhoupl jeho dřevěný kříž.
“Jesus Christus, dimitte damnatis. Já jsem šiřitel Tvého jména, a já ukážu nevěřícím cestu věčného spasení a pokání. Gratia Dei.”
“Chrrr, grhh, pfuj!”
Plivanec hlenu plesknul do bahna.
“Mnichu, nech řečí a jdi se na ty pohany podívat. A měj na paměti, že mladé a silné muže potřebuju. S těmi ostatními si dělej co chceš.”

Bylo po boji. Barbarští bojovníci naháněli přeživší místní doprostřed malé návsi. Sháněli je jako dobytek. Ne, vlastně ne. Ani ten nejhorší pastýř by se takto k svému stádu nechoval.
Byli špinavý, zranění, krvaví, dobytí. Děti matky Země a starých bohů. To byl kmen Hájků, z osady Hájková. Která již skoro celá shořela.

Auna oddechuje. Pravidelně, ani lehce, ani těžce. Klidně. To je teď to nejdůležitější. Zachovat klid a rozvahu.
Leží v bahně, částečně schovaná za kamenným korytem, do kterého se dává prasatům. Jako čuníci, kteří jsou vystrašení z křiku, ohně a pachu smrti.

Auna nemá moc dobrý rozhled, o vepře se starali Matěj s Hněvkou.
“Nevidím ani jednoho z nich. Támhle, na návsi možná budou.”

Špinaví a smradlaví bojovníci byli všude. Po celé osadě. A uprostřed návsi byli jejich páni. Jedna postava malé velikosti co do výšky. Ale do šířky zavalitá. Druhý byl vysoký, hnědou plátěnou kutnu měl na sobě.
Do obličeje jim Auna neviděla, měla na ně výhled zezadu. A měla výhled i na scénu, která se před ní odehrávala.

Kousek od ní, jeden z těch barbarů, svým dřevěným kopím nahání Slavomíra a jeho otce do toho krvavého zmatku, který se odehrává uprostřed jezera z bahna.
Píchá do nich kopím, teď kopím píchl Slavomíra do zad tak silně, až mu vytrhl kus masa od lopatky. Krev se mu vyřinula z čerstvé rány a on padá na kolena k zemi.
Jeho otec se otáčí a sklání se k němu.
Dřevěné kopí se železným kovovým hrotem, proniklo tesaři pusou do jeho hlavy.
“Graaa, vstavaj prasa prognilé, hybaj!”
Slavomír, syn otce tesaře, vstává z bahna, zkrápěn teplou krví své krve, svého otce, který padá do náruče smrti.

“Ticho, klid, a hlavně neudělat žádnou zbrklost.”
Ale copak můžu jen přihlížet? Tomu, jak můj bratr potřebuje pomoct?
Ač je Auna navenek v klidu, krev jí v těle vře. Začínají se jí třást kolena, pak i ruce. Ne, není to zimou. I déšť už ustal. Těžké temné bouřkové mraky stále vždy jen na malou chvilku dají šanci zahlédnout sluneční svit.

Slavomír byl celý od krve. Plival krev, svojí, skoro se s ní dávil. Cítil, jak mu ze zad teče krev až na zadnici. Jeho teplá krev. Na hrudi a obličeji měl další krev. Krev své krve. Svého otce, kterému ten špinavej polomuž skoro polozvíře propíchl hlavu.
“Blafg, pfuj, chmmmn, hmm”
Dávil se, klopýtal, ale šel. Co mu jiného zbývá?
Ostrá bolest v zádech. Opět.
“Páne Gradi, kochaj, silaka vedu!”
Barbar hlasitě zachrčel směrem k malé, ale rozložité postavě, která stála nedaleko od nich.

“Teď, lepší už to nebude!”
Auna vyrazila vpřed. Od prasečího koryta rychlý kotrmelec. Kus ohořelé větve. Možná ze střechy. Na tom nezáleží, hodí se. Sebrala kus doutnajího klacku a tichým rychlým přískokem, jak to jen v tom lepkavém bahně šlo, se dostala k odkrytým zádům a hlavně odkrytému temeni toho špinavého prasete. Toho dvounohého.
“Prásk, žbuch…”
Tupým úderem přerazila klacek o krk toho šmejda. Praskla ohořelá větev a zapraskal i krk divého bojovníka. Ten okamžitě padá k zemi.

Nastal zmatek. Chaos. Křik, chrčení, řev, dávení, sténání, a zase hrdelní řev. Temnou oblohu rozsvítil jasný a ostrý blesk. A hrom, chvilku na to. Země se znovu zachvěla, dnes již podruhé.

Auna postřehla ten poryv vzduchu a tichý smrtící svist. Stačila jen tak tak sednout do podřepu. Černý šíp proťal vzduch nad její hlavou.
I v tom nastalém chaosu jasně postřehla, jak se Slavomír postavil mezi ní, a za jejími zády přibíhajícího a řvoucího barbara. Měl v rukou skoro stejné jednoduché dlouhé kopí s kovaným hrotem jako ten mrtvý předchozí. A ten před ním taky.
“Jo, pár jsem jich už dostala.”
Usmála se Auna. Měla vždy veselý úsměv. Upřímný, koutky úst mírně nahoru.
Ale teď byl tento úsměv jiný, skoro by se dalo říci “ďábelský”.

Jsou všude.
Řev, křik a smích. Chrčivý smích míchaný s dávením a chrchláním.
“Halá, děva, krasavica!”
Další jeden ze špinavých bojovníků běží přímo k Auně. Za zády slyší hekání a chroptění. Slavomír bojuje o svou svobodu. A možná i její. Možná ano, vždy si byli nakloněni.

Auna zůstává v pokleku, však naplá jako struna. Pohladila střenku svého tesáku. Znovu si jen rychle vzpomněla na ten okamžik, kdy skolila toho nádherného a silného srnce.
Už je skoro u ní. Špinavec, co smrdí až sem a zvířecky chrčí.
Byl od ní akorát na délku svého kopí. Ne na vzdálenost dýky. A tenhle byl rychlý.
Před prvním úderem Auna obratně uhnula na pravou stranu. I druhý úder, který následoval v rychlém sledu postřehla a zareagovala. Byl vedený zleva dolů. Ještě byla v podřepu, ale stihla se stočit bokem tak, že hrot kopí jí pouze roztrhl kus kožené haleny, kterou jako lovkyně nosila. Další úder kopím vedl barbar zespodu na pravou část, tam, kam tušil, že Auna uhne. Nespletl se. Ani on nebyl v boji žádným nováčkem.

Rudý záblesk. Silný, tupý, dunivý, pronikavý, bodající. Auně se najednou vše propadlo do temnoty. Nával krve do hlavy, tma, rudo, zběsilá kakafonie zvuků, která utichá, až už není. Není již nic, tma, ticho, nevědomí.
Auna po tvrdé ráně kopím do hlavy padá k zemi. Do bahna, do krve, do temnoty.

Další jasný blesk rozzářil zataženou oblohu. To mocný Perun tnul svou sekerou. A pak hrom. Ten třetí a dnešního dne již poslední. Až se celé návrší, na kterém se ještě včera osada Hájků připravovala na brzké jaro, zachvělo. Dnes jsou osadou Hájků už jen doutnající hromady spálených trámů a krovů. A jezera bahna a krve. Mrtvé těla, na cestě i mimo ni. A na návsi, tam nahoře, ti, co přežili.
A ti, kteří přišli.
Ve jménu Ježíše Krista, jediného pravého Boha. Boží lásku a spasení přinesli.