Divnotvor- Kap.6: Pokání

Zemfira…

 

V Grimwoodu se mezitím setmělo. Cesta linoucí se mezi stromy byla temná, strašidelná a úplně opuštěná. Nebýt vzpomínky na Strážce, Zemfira by si myslela, že je stále ještě v převráceném světě. Celá roztřesená se zvedla ze země a zvažovala co dál. Jedna její část si oddechla, druhá jakkoli to bylo nesmyslné se tam chtěla vrátit a pomoct. Věděla ale, že by nic nezmohla, a i když jí to štvalo, tady zůstat nemohla. Představa, že v téhle tmě půjde až do vesnice ji ovšem naplňovala hrůzou. To, co se ve dne jevilo jako přívětivá pěšinka, se nyní změnilo na nezřetelné klikaté cosi. Snadno by mohla zabloudit. Na druhou stranu, Rionova chata byla blízko. Mohla by přespat tam a domů se vydat až ráno. Ano to zní o hodně líp, přikývla si pro sebe.

Šla rychle. Ze všech sil se snažila neohlížet, ignorovat veškeré zvuky. Obavy vesničanů z tohohle lesa se najednou jevily jaksi pochopitelnější než za bílého dne. Žít tady byla skoro utopie.

Dovnitř se dostala snadno, bylo odemčeno. Jak jinak. Kdo by tu kradl? Chvíli nejistě postávala v malé kuchyňce, než se rozhodla zapálit oheň v krbu a uvařit si čaj. Rionovi by to jistě nevadilo a ona se tak cítila lépe.

Občas i takové zdánlivě bezvýznamné maličkosti mohou člověku hodně pomoct, a tak o chvíli později seděla Zemfira v malé kuchyňce, vdechovala vůni bylinek a přemýšlela, co řekne ve vesnici. Nechtěla, aby lidé znali pravý důvod dědova zmizení. Nejjednodušším řešením by bylo držet se původní pravdy. Mohla by tvrdit, že mu není dobře, a proto zatím zůstal v chatě. To si nikdo ověřovat nebude, Rionova pověst jí v tomto případě hrála do karet. Přesto to mělo jednu vadu. Zemfira nemohla vědět za jak dlouho a jestli vůbec se ti dva vrátí. Taky tam mohli uvíznout jako ostatní a co by řekla potom? Na to neexistovala odpověď. Mohla jedině doufat a věřit, ačkoli sama se strachy téměř dusila.

Nakonec s povzdechem zanechala svých úvah a vydala se hledat koupelnu. Potřebovala ze sebe spláchnout všechnu tu hrůzu a zkusit usnout. Tím druhým si však nebyla vůbec jistá. Vždyť jak by mohla spát, když Rion a její děda byli stále uprostřed noční můry a ona nevěděla, jestli je ještě někdy uvidí?

 

Rion…

 

Většině z nás bylo od dětství vštěpováno, abychom své prarodiče chovali v úctě, uznávali moudrost stáří. A Rionova babička byla velice moudrá žena. Naučila svého vnuka, jak se dostat blíž k lesu, jak jej pochopit, napojit se na tu spletitou síť života. Jen málokdo dostane možnost vidět a skutečně vnímat krásnou, prastarou duši stromů, která tu byla před námi a bude i po nás. Možná, že kdyby tu schopnost cítit mělo víc lidí, přestali by lesu ubližovat a nic z toho by se nestalo. Přitom to ani nebylo tak těžké. Sednout si na vhodné místo pod koruny stromů a meditovat, protože pouze v takto změněném stavu vědomí jsme schopni vnímat neviditelné vyšší vrstvy života.

Takový byl i Rionův plán. Sehnat co nejvíc lidí, kteří ve stínovém světě uvízli a naučit je to, donutit je poznat svou chybu a učinit pokání. Kdo ví, možná že proto tu byl. Možná, že se jeho babička mýlila, když trvala na tom, že musí zůstat neutrální. Co když jeho skutečným posláním bylo šířit osvětu mezi lidmi? Pro Strážce, aby pomohl lesu. Předtím tomu nevěřil, ale tady na tomhle místě, to jediné dávalo alespoň nějaký smysl.

Využil tedy svou znalost tohoto lesa v normálním světě k tomu, aby našel co možná nejvíc lidí, kteří zde uvízli. Nebylo to snadné. Některé musel dlouze přesvědčovat, že nejrychlejší cesta ven vede právě přes něj. Jiní naopak po jeho pomoci lačně skočili. Sami už se dostali do fáze lítosti, jen nevěděli, jak o tom Strážce přesvědčit. K těm patřil i kolega dřevorubce Kirka, jehož proslovu byl Rion svědkem.

„Mrzí mě to, opravdu! Bůh je mi svědkem, že příště budu kácet jen označené stromy a ty zdravé nechám na pokoji. Prosím, co mám udělat, abych Strážce přesvědčil?“

Rion roztřeseného dřevorubce konejšivě poplácal po paži. „Je tu jedna možnost, i když teoretická. Mohl bych vás naučit meditovat a tím se napojit na les. Strážce přece říkal, že nás sleduje.“

„Dobře, zkusím cokoli.“

Dál pokračovali společně ve snaze přesvědčit co nejvíce lidí. Připojilo se k nim ještě sedm dalších, některé Rion ani neznal, natož aby věděl, že zmizeli. Každý z nich byl v jiné fázi uvědomění, ale jedno měli společné. Zbyli z nich vyděšené, zoufalé trosky přežívající jen na bobulích a drobných hlodavcích. Když už nic, tahle zkušenost by je měla pro příště vytrestat.

Místo, které pro meditaci vybrali, bylo relativně klidné. Bez strašidelných zvuků a protivného šepotu, jež by narušoval koncentraci. Stromy zde tvořily jakýsi nepravidelný zatravněný kruh, kam mohlo proniknout alespoň trochu světla, kdyby se ovšem nenacházeli na místě věčné tmy. Jak tady mohlo bez slunce vůbec něco růst, zůstávalo záhadou.

Na Rionův pokyn se každý pohodlně usadil do trávy k vybranému stromu, se kterým se měli pro začátek pokusit navázat spojení. Postupně jak jim to půjde se pak budou moci naučit vnímat celý les jako komplexní organismus. Bylo ale zapotřebí, aby si na ten pocit zvykli.

„Tohle nemá smysl. Jak by nám posezení v trávě mohlo pomoct se odtud dostat?“ pochyboval rozmrzele Coleman.

„Jediná cesta ven vede přes mýtinu a tu nenajdeme, dokud nám ji Strážce znovu neukáže, což udělá jen, když učiníme pokání. Máte nějaký lepší nápad, jak to provést?“ zeptal se Rion.

Nikdo se neozval, což pro něj byl signál, že zřejmě může začít. Mluvil klidným vemlouvavým hlasem, o kterém si myslel, že by jim mohl pomoci se uvolnit. Jeho zkušenosti s vedenou meditací bohužel byly nulové, takže jen hádal.

„Nyní se společně pokusíme prohloubit naše spojení s přírodou. Pohodlně se usaďte a zavřete oči. Pomalu a hluboce se nadechněte nosem a vydechněte ústy. Cítíte, jak se vaše tělo uvolňuje s každým výdechem. Představte si, že jste strom. Vaše nohy jsou kořeny, které se hluboko zapouštějí do země. Cítíte pevné spojení se zemí, která vám poskytuje stabilitu a sílu. Nyní si představte, že vaše tělo je kmen stromu. Je pevný a silný, odolává větru a dešti. Vaše ruce jsou větve, které se natahují k nebi, přijímají sluneční světlo a energii. S každým nádechem cítíte, jak do vás proudí energie přírody. S každým výdechem uvolňujete veškeré napětí a stres. Poslouchejte zvuky kolem sebe. Lesní zvěř, šumění listí, jemný vánek. Možná slyšíte také tajemný šepot stromů, nebraňte se tomu. Staňte se součástí tohoto krásného ekosystému. Zůstaňte v tomto klidném stavu, buďte trpělivý. Pocítíte hluboký klid a propojení s přírodou.“

Lidé meditovali. Nastalo ticho, jaké les od uvězněných ještě nezažil. Někomu to šlo líp, někomu hůř. Občas se někdo zvedl a kamsi odešel, pro jídlo, či si jen protáhnout nohy, ale vždycky se zase vrátil, aby pokračoval v rozjímání. 

Namísto projevů zoufalství, strachu a nesmyslného vzdoru se v převráceném světě postupně začala šířit lítost, přijetí a pochopení, že les není nepřítel, ale spojenec. Silný a přetrvávající.

Mohlo to trvat minuty, ale také hodiny, dny nebo týdny, než někdo z meditujících opustil prostor a už se nevrátil. Čas ztratil význam. A ti, co zůstávali pokaždé pocítili novou naději, že příště to třeba budou právě oni, kdo najdou mýtinu a vrátí se domů.