Divnotvor- Kap.7: Časy se mění

Zemfira…

 

Ačkoli to nebylo právě snadné, Zemfira se snažila žít normálně. Chodila do práce a starala se o dědův dům, jako by se měl každým dnem vrátit. Zkrátka všechno nasvědčovalo tomu, že mu skutečně jen není dobře. Lidé jí tak snadno uvěřili, možná to pro ně bylo jednodušší. Protože pokud tahle vesnice v něčem vynikala, bylo to popírání pravdy, předstírání, že je vše v nejlepším pořádku.

V pořádku ale nebylo nic. I když to Zemfira nedávala najevo, hluboko v srdci se bála, že už ani nikdy nebude, že pro tuhle vesnici neexistuje naděje. Ne bez Riona. On jediný je mohl naučit, jak žít ve větším souladu s přírodou.

A pokud jde o ni? Riona milovala, jenže bez dědy si svůj život nedokázala představit, bez něj tu nemohla zůstat. Přesto byla rozhodnutá, dát jim alespoň dva týdny, pak se vrátí domů do Em Arasu.

„Máte nějaké zprávy o Colemanovi?“ zeptala se stará paní Fishingerová, čímž ji vytrhla z pochmurných myšlenek. Byla to taková místní drbna. Chodila o holi a neustále poslouchala, co se kde šustne.

„Podle všeho se stále zotavuje. Měl nějaký zánět nebo co a chvíli trvá, než se s tím tělo vyrovná. To víte, už taky není nejmladší, pořád mu říkám, aby se tak nepřepínal, ale neposlouchá mě,“ hbitě si vymyslela Zemfira a stará paní jí to spolkla i s navijákem.

„Věřím, že se brzy vrátí. Co jsem slyšela, dokáže léčitel s těmi svými mastmi a lektvary hotové zázraky.“

Ve skutečnosti o tom paní Fishingerová slyšela, protože byla jedna z mála, kdo jeho služby vyhledával. Jelikož ale Rion neměl mezi lidmi příliš dobrou pověst, nikdy to nepřiznala otevřeně. Nepřízeň ve svém drbacím kroužku si nemohla dovolit.  

Zemfira pouze pokývala hlavou a předstírala plné zaujetí počítáním denní tržby. Brzy měla zavírat a ta stará dáma ji zdržovala. Nechtěla se s ní bavit. Jediné, co si přála, bylo odložit po celém dni usměvavou masku a konečně dát průchod svým emocím.

 

Takhle ubíhal den za dnem. Občas měla tolik práce, že na smutek nezbýval prostor, což jedině vítala. Alespoň nemusela myslet na výčitky, které se jí zmocňovaly kvůli tomu, že se rozhodla opustit Grimwood. Nějaký hlásek vzadu v hlavě našeptával, že by měla počkat déle a nenechávat obchod svému osudu, protože kdo jiný by ho vedl? Ovšem na druhou stranu, jak dlouho by měla ještě čekat? Měsíc, půl roku, rok? Kdepak, zbláznila by se.

A jak to tedy bylo dál? Čtenář jistě správně uhádl, že k jejímu odchodu nedošlo. Ovšem znáte takové to klišé akčních filmů, kdy hrdina zneškodní bombu vteřiny před výbuchem? Tak něco podobného se stalo i tady.

Objevili se doslova za pět minut dvanáct, zrovna když si Zemfira chtěla udělat polední pauzu a jejich vzhled vůbec neodpovídal tomu, že strávili delší dobu v lese. Teprve potom, co si odbily bouřlivé vítání se dozvěděla, že se před příchodem do města prozíravě stavili v chatě dát se trochu do pořádku. Díky tomu nikdo nepojal podezření. Vypadalo to, že Rion prostě doprovodil Colemana přes les, jakmile se mu navrátilo zdraví.

„Už jsem si začínala dělat starosti, co řeknu lidem, pokud se nevrátíte. Všichni si myslí, že jsi dědečka léčil,“ řekla ulehčeně Zemfira, jakmile byli v bezpečí domova. O svém původním plánu opustit Grimwood se raději vůbec nezmínila. Nemuseli by to pochopit.

Rion měl v tu chvíli jiné starosti, takže si jejího krátkého zaváhání nevšiml. Nejistě postával v kuchyni, jako by přemýšlel, zda tu vůbec může být. Minule ho totiž Coleman vyhodil z prahu tak nevybíravě, že tím dělal divadlo celé ulici. Ten teď ale v klidu seděl, vychutnával horkou polévku a ničeho jiného si nevšímal.

„V tom případě je dobře, že jsem se rozhodl zastavit na chvíli v chatě. Kdybychom se tu objevili potrhaní a špinavý, asi by to tvému vysvětlení na důvěryhodnosti moc nepřidalo.“

„To máš pravdu. A sedni si konečně, ty židle nekoušou! Nebo snad hodláš jíst tu polévku ve stoje?“ vyzvala ho s úsměvem Zemfira.

Rion se opatrně posadil na židli, stále se ohlížejíc na Colemana. Bylo jasné o čem přemýšlí a ona si lámala hlavu nad tím, jak ho uklidnit. Chápala jeho nejistotu, ale zároveň dědu znala. Vděčnost za záchranu i když jí neuměl vyjádřit přímo mu nyní nedovolovala chovat se k němu hrubě. Říkat to před ním se ale nehodilo, tak se alespoň povzbudivě usmála a také se pustila do teplé polévky.

Po jídle oba přesvědčila, že by si měli odpočinout. Rion souhlasil ochotně, bez námitek. Pouze před odchodem ujistil Colemana, že pro něj co nejdříve připraví mast na zlepšení prokrvení, kvůli které za ním původně šli, než došlo k té nešťastné události. A pokud jde o dědu, toho samozřejmě bylo třeba nejprve ujistit, že má obchod pod kontrolou a za jeho nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo.

 

Rion…

 

Colemanův návrat mezi obyvateli Grimwoodu sice nezpůsobil žádné velké pozdvižení, ale znovuobjevení toho dřevorubce a dalších, co měli být údajně mrtví, už nemohlo zůstat bez povšimnutí. Kolovaly různé řeči, ale jediný, kdo stále trval na stromech, které požírají lidi byl Kirk. Ti, co v převráceném světě byli si to buď nepamatovali, nebo o tom zkrátka nechtěli mluvit. Místní to nakonec vyřešili po svém. Jednoduše Kirka prohlásili za blázna a dál si žili svůj nudný obyčejný vesnický život. Dokonce ani to podivné načasování Colemanovi nemoci v nikom nevzbudilo podezření.

Rion si myslel, že svět možná ještě není připraven plně přijmout mluvící stromy a myslící přírodu, která je víc živá, než se doposud zdálo. Bylo to prostě příliš. Příliš nereálné, příliš neviditelné, příliš všechno. Kdo ví, možná časem bude. Prozatím však muselo stačit, že ti, co tu zkušenost s převráceným světem měli, se začínali chovat jinak. Víc vnímali přírodu kolem sebe, vážili si jí a předávali to dál. Jako poselství. Přesto o skutečném prozření se zatím mluvit nedalo. Stále zůstávali tací, kteří to považovali za krok zpět v oblasti pokroku. Pojem harmonie jim nic neříkal. Rion si ovšem nikdy nedělal naděje, že by mohl změnit všechny. Koneckonců lidé se obvykle nemění je tak bez důvodu. Musí se stát něco významného, aby to člověka přimělo přehodnotit dosavadní postoj. Říká se tomu změna paradigmatu.

Náš příběh ovšem nebyl jen o vztahu člověka k přírodě. Byl také o lásce, která je všudypřítomná a může se objevit na i na místech, kde bychom to možná nečekali. Třeba v lese uprostřed pustiny, u podivína, který dosud možná ani přesně nevěděl, co to láska je.

K Rionovi přišla sama, nečekaná a nepravděpodobná. Zemfira Colemanová se mu líbila od samého počátku, ale bylo tam příliš mnoho překážek od vzdálenosti jejich domovů, přes její mládí až po starostlivého mrzoutského dědu. Takže i když jeho náklonnost byla opětována, on prostě nevěřil, že je tam nějaká budoucnost.

O svých obavách jí řekl hned jak se události ve městě trochu uklidnily a oni měli chvilku času pro sebe. Jenže tam, kde Rion viděl nepřekonatelný problém, Zemfira hledala možnosti.

„Já bych se toho tak nebála. Ještě nějakou dobu zůstanu tady, děda si mezitím zvykne a pak se uvidí. Můžeš se mnou třeba na pár dní odjet do Em Arasu, prohlédneš si město, seznámíš se s rodiči a pak se rozhodneme. Kdo ví, možná nakonec skončíme někde úplně jinde. Prostě, já myslím…, že když budeme chtít, řešení se najde.“

„Tak mladá a už tak moudrá. Proč mě to jen nenapadlo?“ zasmál se Rion. Stáli na lesní mýtině, on držel obě její ruce ve svých a cítil se báječně.

Zase jednou všechno dobře dopadlo. Ano věci se mění, ale kdo může říct, jestli k lepšímu, nebo k horšímu? Změna prostě je a záleží na nás, jak se k ní postavíme. Buď jí můžeme odsoudit v zárodku, nebo prostě počkat, jak se vyvine a dát sami sobě šanci. Důležité je si pamatovat, že vždycky existuje řešení, jen ho musíme najít.

 

KONEC