Fotky kradou duši, ale vězní zlo!

Byla krásná. Nenapadá mě lepší ani výstižnější popis její celé existence. Nikdy nezapomenu na ten pohled. Je jako snímek navždy vyškrábaný do mého mozku. Pracuji jako fotoreportér a tak často přemýšlím spíš v obrázcích. Stála na kraji útesu. Na posledním kousku pevné země nad temnou hlubinou pod námi.

„Vyfotíš mě?“ Zeptala se mě mezi tichým pláčem. „Počkej… jenom si utřu slzy víš? Chtěla bych hezkou fotku.“ Konečně se usmála i pak se ale její oči leskly tisícem slz. Pomalu se otočila ke mně. „Jak se jmenuješ?“ Snažil jsem se, aby můj hlas byl plný naděje a radosti. Myslel jsem si, že tak možná uvidí i jiné východisko než smrt. „Lis… jmenuju se Lis, teda Elisabeth. Vyfoť mě prosím.“

Zvedl jsem fotoaparát k oku, zaostřil a stisknul spoušť. Stroj několikrát jemně cvaknul. „Krásná fotka a teď…“

Lis zmizela v propasti. Neřekla už ani slovo. Jen se prostě převážila dozadu…

Toho dne byla celá redakce vzhůru nohama. Nejen kolegové novináři ale i policisté a snad celý svět chtěl vědět, co jsme si nad tou propastí řekli.

„Chtěla jenom fotku?“ Zeptal se mě detektiv Reed, když jsem mu odvyprávěl celý příběh. „Jenom fotku.“ Odpověděl jsem a podal mu svůj foťák. „Hezká holka“, řekl si Reed spíš pro sebe. „Na sítích ji sledovalo skoro dvacet tisíc lidí. Měli ji rádi, byla zdravá, chystala se na vysokou…“ Policista zase mluvil ke mě a díval se mi do očí. Pak se natáhl a vzal si z mého stolu vizitku. „Vaše číslo?“ zeptal se a já přikývnul. „Ozvu se, kdyby něco. Vy se zatím zkuste dát dohromady. Nikdo nechce vidět ničí smrt. O to hůř, když je to mladý život."

Snímky zůstaly v mém foťáku. Neměl jsem sílu si je prohlížet. Podíval jsme se na ně až tu noc u sebe doma. Jenže něco bylo jinak. Ty její oči. Teď už nebyly plné smutku ale čisté zloby. Chladné a nenávistné nejen ke mně, ale i celému světu.

Potřásl jsem hlavou abych si srovnal myšlenky. „Do prdele!“ zařval jsem do ticha svého bytu. To mi trochu pomohlo a já se uklidnil. Té noci jsem se ale převaloval v posteli a spánek přicházel jen v krátkých okamžicích plných nočních můr. Neviděl jsem v nich Lis, byl tam jen prázdný sráz a všude kolem šepot. Většinou jsem mu nerozuměl. Jedna věta ale byla zřetelná. „Díky, že jsi vyfotil moje dílo!“

Následující dny naplnila pracovní rutina. Fotil jsem tiskové konference politiků, opravy silnic i otevření nového mostu. Později večer zase basketbalová nebo hokejová utkání. Po jednom takovém jsem si za stadionem dával cigaretu.

„Podívej se na mě!“ Trhnul jsem sebou a rozhlížel se kolem. V servisní uličce kudy chodil personál s odpadky, ale nikdo nebyl. Zase ten šepot. Stejný šepot jako z nočních můr. Ale vždyť nespím! Já teď přeci nespím!

Srdce mi v hrudi mlátilo jako zvon a já rychle dýchal. Pak TO zašeptalo znova. Tentokrát ale důrazněji. Už to neznělo jako rozkaz, spíš jako výhružka. „Podívej se na moji fotku! Podívej se na moje dílo!“

Ruce se mi třásly, když jsem zběsile listoval snímky v paměti fotoaparátu. Ty obrázky jsem měl pořád na kartě. Už na nich ale nebyla Lis. Teda byla jen… nevím, jak to popsat. Jak na mě z fotky hleděla, ústa měla otevřená dokořán. Tak moc, až jí praskala kůže v koutcích úst. A ty oči… Místo nich teď byly jen černé propadliny. Jenže když jsem do nich hleděl, nedíval jsem se jen do tmy! Cítil jsem, jak mě něco pozoruje. Jakoby se to těmi prázdnými očními důlky dívalo až do mojí duše.

„Líbí se ti moje dílo?“ Znovu se ozval ten šepot. Vzhlédl jsem od displeje foťáku a přímo přede mnou stál… tvor. Zrůda, démon, já nevím, jak to pojmenovat. Byl vyšší než já, stál na nechutně hubených nohách. Kolena zvrácená dozadu, ale ne jako třeba u koček. Spíš se zdálo, že mu je někdo silou prokopnul na opačnou stranu. Zvedlo to ke mně ruku a dlouhým bílím prstem přejelo po mé čelisti a pak po rtech. Díval jsem se tomu do tváře a uviděl obličej Lis. Teď už ale nebyl její. Ta věc ho měla prostě nasazený jako karnevalovou škrabošku. A pak mi to pošeptalo. „Díky, že jsi vyfotil moje dílo!“

„Jenom klid!“ spíš než, že by mě chtěl uklidnit, mi to detektiv Reed rozkázal. „Chápu, že mi to nevěříte detektive.“ Zašeptal jsem a ve svém vlastním hlase slyšel pláč a smutek. Zakroutil hlavou. „Neříkám, že vám nevěřím. Viděl jste něco strašeného, ale jsem si jistý, že to má jasné vysvětlení.“ Reed ze mě nespouštěl oči. „Mám váš foťák. Dám vám ho, ale nejdřív pojďte ke mně dál od okraje střechy.“

Usmál jsem se a sledoval, jak křečovitě svírá můj fotoaparát. „Vyfotíte mě prosím? Jen si utřu slzy… chtěl bych hezkou fotku, víte?“