Volání (upravené)

Suché spadané podzimní listí šustí po chladné zemi. Stačí letmý dotek větru a už se přesouvá stále dál a dál za hlasitého skřípotu a jemného šustění. Osamělé stromy marně rozprostírají své bídné štíhlé větve do výšin. Bezútěšné okolí zaplavuje stále tíživější vzduch. Je pozdní odpoledne a já sedím osamocená v křesle a popíjím horký čaj. Oheň v krbu hlasitě puká, plameny tančí po dřevě. Hledím do blikotavých jiskřiček, které vyletují z ohně a zasněně přemýšlím. Myšlenky přicházejí a odcházejí jedna za druhou, přesto jedna zůstává. Neúprosně se tlačí na povrch a znenadání slyším... Co to je za jazyk? Zní to trochu jako latina... Vino după mineee! Vino mai aproape... Apropie-teee...

Cítím, jak mi z toho běhá mráz po zádech, ačkoli nerozumím ani jedinému slovu. Vstávám z křesla a přibližuji se k velkému zdobenému zrcadlu, abych prozkoumala svůj bledý odraz v něm. Plavě bíle vlasy s pramenem černě splývající až po pas v souznění s bílou hladkou pletí. Čerstvý chladivý vzduch mi jistě udělá dobře. Ano, jdu se projít. Zní mi v hlavě. Nemůžu odolat té naléhavé touze, otevírám dveře a vycházím ven. Nohy mě vedou daleko odsud, na jedno hodně odlehlé, v čase ztracené místo. Právě procházím úzkou klikatou stezkou. Přes nevelké houštinové křoví. V hlavě mi zní ponuré tóny varhan a kvílivých houslí. Pichlavé ostny se na nich hrozivě vyjímají. Bodající trní. Tady se začínají objevovat větší kameny a balvany. Nu te teme... Znova ten hlas... Kráčím a každým krokem jsem stále blíže ke kamenným ruinám. Kdysi zde stálo něco mohutného a krásného. Nyní zde zbyly jen hromady skal a několik zdí. Stezka se stáčí doleva a svah se svažuje. Na okolí sedá šedavá mlha a šero, připlouvá a objímá krajinu něžně, takřka laskavě. Slunce se již několik dní snaží proniknout přes onen závoj na nebi. Nyní, znovu poraženě odchází za obzor, aby mohla přijít Královna. Ta černá, jedinečná a toužebně očekávaná. Ta, která halí tenhle svět do svého temného roucha. Nositelka snů a ponurých iluzí. Plná běsů, utajených krás a děsivých překvapení.

Zastala jsem. Přede mnou stojí vysoký tmavý strom s pokřivenými větvemi. Jeho kouzlo se míchá s náznakem hrůzy. No sedám si k němu, mému tichému společníkovi a sleduji okolní krajinu, rýsující se několik desítek metrů ode mě. Je tak zvláštně němá, vyčkávající... Ze zamyšlení mě však vytrhne zvuk. Mávání křídel černého ptáka přelétajícího z okraje lesa. Něco ho vyrušilo... Cítím cosi, co nejde popsat. Proč jsem se vlastně vydala sem? Teď? V tento pochmurný čas??? Asi bych měla rychle odejít... a vrátit se... Ještě můžu. Problesklo mi myslí. Jenže z jakéhosi důvodu to nejde. Něco mě táhne a nutí tady zůstat. Dívám se na ty staré kameny. Cosi mi však říká, a ty sotva slyšitelné zvuky mi našeptávají, že zůstat tady není zrovna nejlepší nápad. Nu privi înapoi... Navzdory tomu jdu. Nedá se tomu odolat. Postupuji dál, vzhůru a pak níž. O několik metrů dál se mi naskýtá pohled na ocelově šedé jezero.
Již dávno ztratilo svůj někdejší lesk. Jde z něj pocit chladu a beznaděje. Ukrývá jen temnou a mrtvou vodu a možná ještě něco dalšího. Jeví se jako bezedná propast. Je ponořené samo do sebe. Jakoby se do něj hroutilo všechno kolem a vysávalo odsud veškerý život. A jakoby tady bylo ještě Něco, co je možná lepší nejmenovat, a tiše doufat, že mě To nespatří... Srdce mi svírá strach. Moc tohoto místa a mlhavé výjevy mě stále více obklopují. Jsou blíž a těsněji... Přichází... Melodie strachu začíná znít. Její tóny se nesou do dáli. Srdce mi divoce tluče a tiše se zatajeným dechem čekám co přijde. Našlo mě To. Přišlo si To pro Mě... E prea târziu... Rozléhá se jak ozvěna v mé mysli.

Cítím, jak ke mně sestupuje neznámá síla. Plíží se a ochutnává. Přibližuje se. Náhle cítím chladný dotek na své kůži. Ze stínu, z toho mrtvého jezera se vynořila síla, která připomíná hustý černý dým, je jako černá slizká chapadla, plížící se a obepínající mé tělo. Bylo to náhlé. Drží mě. Nemůžu se ani pohnout. Jejich stisk je příliš silný. Jsem uvězněná, chycená ve spárech neznámé... Síly... Mé srdce buší jako splašené a dech se mi zrychluje. Zarývá se do mých žil. Zvuky se mi ztrácejí v uších, nebo to je kvílení? Zřejmě ano... Ano... A ten pocit třesu agónie roste. Jsem bezmocná, chycená ve zběsilém víru děsivých pocitů. Nekončící hrůza. Chapadla mi svírají zápěstí a tělo, procházejí přes mé srdce, které ztuhlo na vlhký a tvrdý kámen a pak znovu ožívá ve svém burácejícím neustávajícím rytmu... té ukrutnosti... a jemné palčivé a tíživé bolesti vepsané někde uvnitř. V žilách. S každým pulzem intenzívně cítím, jak mě ta temnota stále více pohlcuje. Jak se moje duše chvěje, jak se mě zmocňuje a naplňuje mě. Jsem uvězněná v tomto nekonečném cyklu agónie, zoufalství a bezmoci, a ten Stín, ta temnota si mnou libuje... Pronikajíc až do mého nitra.

Ta síla mě svírá stále těsněji, obklopuje mě jako ledový smrtící had. S každým dotekem vnímám radost a šílené uspokojení té stvůry, která mě pevně drží ve svém sevření. Stín. Jeho zlověstná přítomnost se mnou splývá, jako by se radoval z každičkého mého trýznivého nádechu. Mé srdce zběsile tluče, jakoby se snažilo vymanit z té neúprosné pasti... nebo... propasti? Svírá mé tělo tak jak to dělají těžké a chladné okovy. Okovy, které není možné prolomit. Nemůžu křičet, můj hlas je teď uvězněn stejně jako moje tělo. Slyším smích, jak si užívá mé utrpení a proniká do mé duše s radostí dravé šelmy. „Podívej se na sebe, tak bezmocná a ztracená. Jsi opravdu nádherná v této podobě. Ano, ty, tvé marné pokusy o útěk mě víc a víc baví. Prosím pokračuj!“ směje se. Jsem jen nástrojem jeho potěšení.

Jeho radost je hmatatelná. Jeho šepoty jsou plné té zlomyslné radosti. Těší se z každého mého bolestného vzdechu, z každého okamžiku mého utrpení. Je to marné. Nikdy se odsud nedostanu... Tíživě a krutě mi probleslo mou myslí. Každé chapadlo je jako chladná ruka, která se zarývá do mého těla, svírá mé srdce a drtí mou duši.
Jeho temnota se vlní a tančí kolem mě, jako by byl živý. Jako by měl vlastní vůli. Jsem jeho hračkou, jeho obětí, jeho radostí. Nástrojem jeho kruté zábavy. Mé myšlenky jsou plné strachu a zoufalství. „Musím bojovat!“ Křičím beze slov. „Není to ironické? Bojuješ o svobodu, kterou jsi nikdy neměla,“ směje se. Všimla jsem si, jak se v mé duši probouzí něco temného, něco co mě láká přijmout tuto hrůznou realitu. „Je to tak špatné? Možná je v temnotě určitá... krása...“ Tyhle myšlenky mi sevřely hrdlo. Ta Stvůra cítí mé vnitřní rozpory a šeptá: „Poddej se mi drahá. Přijmi svou pravou podstatu. Temnota je tvým osudem.“ „Ne! Nemůžu... Musím se... osvobodit!“ Ale každý pokus o odpor je stále slabší. „Ale jak dlouho mohu ještě vydržet? Možná to není tak špatné... Poddat se...“, byly to myšlenky? Byly to mé myšlenky, nebo už... sním?...

„Ano, moje Draga... Dragoste... Přijmi to. Staň se součástí temnoty. Cítíš tu sladkou agónii? Ta radost, která tě naplňuje... Jak sladké je vidět tvou bezmoc.“ A Stín se směje dál. Jeho chladná chapadla se zarývají hlouběji, a já cítím, jak si užívá každičkou vteřinu mého utrpení. „Jak lahodná je tvá rezignace...“ Jsem jeho triumf. Jeho dokonalá... hračka. „Poddej se, bude to snazší. Nebude to bolet, když se tomu poddáš. Je to jen hra,“ šeptá. „Hra, kterou nikdy nevyhraješ. Přijmi mě a bolest skončí. Je nádherné sledovat, jak se tvá vůle pomalu láme. Pokračuj, udělej mi radost! Přiznej si to... Hluboko uvnitř si taky užíváš každý okamžik tohoto nekonečného utrpení,“ sykl. „Je to dar, který ti dávám.“ A někde v hlubině, uvnitř, někde ve mně se teď začalo probouzet něco zvláštního. Byla to směs fascinace a zvrácené rozkoše. „Už jsi přijala svůj osud, nebo tě mám ještě chvíli trýznit? Tvá bolest je pro mě sladší než jakákoli rozkoš, kterou jsi kdy zažila..." zní jeho tichý zlomyslný hlas.

S každým dalším sevřením cítím, jak se mé tělo začíná přizpůsobovat. Jak se moje mysl začíná poddávat a tiše přijímat jeho temnou náruč. Bylo to děsivé a taky podmanivé. Cítím jak se mi vlévá do žil. „Neboj se... vidíš, není to tak špatné. Teď jsi opravdu má. Vidíš, jak jsi krásně přijala svůj osud.“ šeptá sladce. „Není úžasné, jak jsi se zřekla všeho, co jsi kdy byla? Tak blízko světlu, a přesto tak daleko. Ach, jak jsi nádherná když se odevzdáváš,“ šklebí se... Z posledních sil jsem náhle trhaně vydechla: „Kdo jsi?!“ Ale v hloubce srdce již znám odpověď. Je to On. Jeho postava vyvstala z temnoty, vysoká a elegantní. Jako kdyby byla vytesaná z mramoru. Dlouhé tmavé vlasy mu padají na široká ramena a jemně mu vlají ve větru. A jeho černý plášť ševelí ve vzduchu jako roztažená křídla netvora, draka, chystajícího se k útoku. Usmívá se, jeho ostré vlčí rysy, výrazné lícní kosti tvoří dokonalé linie jeho tváře.

A teď se směje vítězným smíchem. Škodolibě. Zákeřně. A ty jeho oči. Zdají se tmavší, hlubší než propast. Jako kdyby v nich něco přebývalo. Bezedné. Odlesk divokého ohně jako z jámy pekel. Zrcadlí se v nich noci plné hrůz. „A tohle je jen začátek,“ zašeptal znenadání... „Teď patříš mně.“ Slyším jeho šílený smích a tichý velice pomalý šepot. Cítím jak se mi jeho ruce z ledu pevně obtočily kolem těla. Naklání se blíž, sklání se nade mnou a jeho dech je mrazivý. Jeho zuby, to ostří, tyčící se jako dvě děsivé dýky se dotýkají mé pokožky. Náhle se ale zastavil a prudce odtáhl. „Áaach... Ano...“ řekl s jemným úsměvem. „Chci abys znala co znamená patřit noci.“ Najednou se jeho oči se zúžily do dvou úzkých štěrbin jaké mívají šelmy. Úsměv se zcela vytrácí. „Ano.“ Pronesl jako švihnutím meče. Jeho hlas je hlubší, temnější. „Nemůžu se toho dočkat.“ Jeho ruce mě svírají nevídanou silou a jedna náhle vystřeluje vzhůru a drží mně za krk, velice velice pevně. „Už je to tady. Už to nastává...“ šeptá s těžkými nádechy. Stisk u krku náhle povoluje a najednou, těmi svými děsivě ostrými zbraněmi probodává jemnou kůži. Pomalu a až příliš hluboko. Zakousává se do mých žil. Dychtivě si bere příval rudé blaženosti jenž ho naplňuje explozí pocitů, které by se daly připodobnit snad jenom k šílenství a možná k pokroucené a zvráceně divé rozkoše najednou. Trvá to dlouho. Až moc dlouho. Mám dojem, že mi srdce z toho rychlého tempa tlukotu najednou vyletí z hrudi ven. Cítím jeho pocity a On cítí ty mé. Třes, bolest, extáze, sladká kovová chuť, to všechno.

A teď to přichází. Nepopsatelný pocit, jako když se zastaví čas, srdce i dech, všechno zmizí, propadne se do hlubin a pak znova objeví s nevídanou intenzitou, a hlasitostí těch vibrací. Jako věčná melodie, jako nekonečný čas mezi posledním nádechem a začátkem věčnosti. Poutá mě. Nekončí... až najednou ... ležím. Jsem jak přikovaná, jako by mě řetězy ze stínů svazovaly a tlačily a nechtěly pustit z mé postele... Vítr za okny divoce burácí a zavyl tak, jako kdyby nesl sebou hlasy, které v sobě chce umlčet. Právě jsem se probudila. Slyšela jsem se jak hlasitě křičím a přes to pokoj byl úplně tichý. To ticho bylo v ten ráz tíživé, ohlušující… Takové, že jsem měla dojem, že mě obklopuje cosi neviditelného. Na krku jsem pořád cítila ostrou bolest, jako by mě něco skutečně kouslo, ale když jsem se po chvíli podívala do zrcadla, neviděla jsem nic.

Pouze vlastní vyděšený a zmatený výraz. Ruce se mi třásly, tělo jsem měla studené od potu. „Ne… ne-není to skutečné,“ šeptala jsem si dokola ale ta bolest a neochvějný pocit, že tomu tak není, nepřestával. Co je vlastně skutečné? Vířilo v mé mysli. Sen se zdá být tak vzdálený, jako by byl jen výplodem naší mysli – a přece, jeho dotek dokáže být palčivě skutečný. Možná je hranice mezi snem a skutečností mnohem tenčí, než si myslíme. Co když realita není pevná, ale je pouze odrazem toho, čemu věříme? A sny, ty nekonečné příběhy noci, jsou branou do světa, který odmítáme chápat? Pokud je sen jen iluzí, proč dokáže zanechat bolest, která nepřestává? A otázka, co je skutečné, je možná tou jedinou skutečností, kterou opravdu máme...

Překlad:
Vino după mine! - (Pojď za mnou!)
Vino mai aproape... - (Pojď blíž...)
Apropie-te... - (Přibliž se...)
Nu privi înapoi... - (Nepozeraj sa späť...)
E prea târziu... - (Je příliž pozdě...)
Draga - (Milá)
Dragoste - (Láska)