Hrobníci

Je podzim roku 1995. 31.října. Na večer jsme domluveni s Hrobníkama na oslavě Halloweenu.
“To bude náš večer, celý rok jsme se na TO těšili. A připravovali.”

“Ještě si vezmu černý stíny na oči, černou rtěnku, a bílej krém na obličej.”
Prodavačka za pultem v menší drogerii kousek od baráku se na mne podívala s úsměvem. Už jsem tu párkrát nakupoval, a většinou furt stejný věci. Jo, někdy si koupím i základní věci, jako mýdlo, šampon, odlakovač, no? Ale to důležitý je většinou černý.
“Dikec, naskle.” Zaplatil jsem a už se ženu ze dveří na ulici. A rychle domů, ať se stihnu patřičně a slavnostně nalíčit. Ano, dnes slavnostně, protože dnes je Halloween, svátek, kdy se svět mrtvých prolíná s tím naším a kdy mají démoni největší sílu. Nejlepší příležitost pro provedení Temného rituálu, “Černé mše, vole.” takhle by mne hned opravil Ondra, kdyby tu teda byl.

Hrobníci. Tak si říkáme. Pět jezdců Apokalypsy. Máme takovou goticko metalovou kapelu. Klasika, dvě kytary elektriky, jedna basa, bicí a dva zpěvy. Můj, a Lucky. Lůca umí hrát i krásně smutně na housle. Moc krásně.
Ale ne všichni z nás to tak mají. Jako v sobě myslím, temnotu, nasranost na celej svět, a opravdu nesnášíme takový ty “happy” spolužáky. Barbíny, modelky, narcisy a zapálený sportovce. Srát na ně, naše barva je černá a naším idolem je Satan!
A dnes konečně jsme se domluvili. Zkusíme našeho temného pána přivolat.

“Bác, plesk!” něco se rozprsklo o mé zavřené okno.
“Do prdele, kurva!” zamumlal jsem do ticha.
Pod okem jsem si udělal dlouhou černou rejhu. Až skoro ke rtům, pěkně kolem nosu.
Rázně vstávám ze židle od stolu, na kterém je velké zrcadlo. Jdu k oknu, otevřu ho, pár metrů pode mnou na ulici se na mě směje a zubí Venca.

“Přišel jsem si pro tebe, Tvá duše je má!”
Vencu mám rád. Nikomu neubližuje, je furt takovej veselej. Rád se směje. Směje se i teď.
A já bych mu tu jeho hubu nejradši nakopal.
“Už du vole, dej si ještě cígo a hned jsem dole.”
Hlasitě jsem sdělil fakta a polknul vztek.
“Dobrý, tak se hned tolik nenasírej, jasný?”
K tomuhle už nemám co říct. Zabouchnul jsem okno, a ještě jsem si stačil všimnout kusu bahna, teda jako doufám, že bahna, který Venca rozplácnul o okenní tabuli.

O chvilku později už jdeme zabydlenou ulicí k zastávce tramvaje. Je kolem páté hodiny odpoledne, nebe černé, tmavé, jen pár sněho-vodních kapek-vloček padalo shůry. A mlha, i tady skoro v centru Prahy.
Chvěju se po celém těle. Ne zimou, ne strachem, ale vzrušením a pocitem síly vykonat něco mimořádného.
“Tak kámo, jak se těšíš na zlo?”
Venca se na mě opět zazubil tím svým přiblblým úsměvem.
“Jo, kámo. Já jsem zlo a síla! Dneska zapálíme celý nebe!”
A smáli jsme se oba.
Ještě že byl Halloween, svátek mrtvých a masek. Protože kdyby nebyl, už by na nás lidi určitě zavolali fízly.
Dvě postavy v černém, černý bundy i kulichy, byla docela kosa. Oba jsme měli ksichty nalíčený na bílo, výrazné černé oční linky a úškleb podtržený černou rtěnkou.
My jsme Satanisti a tohle je naše noc!

“Crrr, cink, cink.”
Kloubové dveře tramvaje se zavírají, vystupujeme a vidíme našeho dalšího bratra v temnotě.
“Ahoj Jirko!”
Na chodníku přes silnici nám mává postava v černém, ale bez warpaintu, bez líčidel.
Přes rameno má přehozený velký černý látkový vak s potiskem super zlý kapely Samael. A nápis “Blood Ritual”, dnešní večer nebude mít chybu.

Naší slavnostní Hallowenskou Černou mši, provedeme v jedný starý opuštěný skladový hale. Je až na samém konci nákladového nádraží na Žižkově, tam, kam už nic nejezdí, nikdo nechodí a ani slunce nesvítí.
To místo vybral Ondra. Toho mám z celý naší party nejraději. Ten to tak má. Myslím temnotu v sobě, ten se nepřetvařuje. Také nám všem řekl, že na nás počká už na místě. Že to prej připraví, nebo tak něco.

Lucka přijela další tramvají.
“Wau, to je kooočkaaaaa…”
Venca se zase zubí a všimnul jsem si, že začal i slintat.
Jirka jenom upřeně čumí, a z jeho výrazu nelze nic moc vyčíst.
Faktem ale je, že i mě došly slova. Byla nádherná. Dlouhé černé šaty, boty na zvýšeném podpatku, černou koženkovou bundu přes sebe a závoj. Závoj byl průhledný jak pavučina, ale zároveň temný jako zatažená noční obloha nad našimi hlavami. Z té se snášeli, teď už spíš padali, jen malé sněhové vločky.
A to nejlepší - nejděsivější na Lucce bylo její líčení, které černý závoj spíš zvýrazňoval, než skrýval. Dokonalý čistě bílý obličej, oči i rty nalíčené barvou temně rudé krve. Její tmavé vlasy jakoby se závojem splývají v jeden celek.
O Lucce jsem občas pochyboval, jestli to má jako v sobě, víru v Satana, temnotu. Ale teď šli moje veškeré pochybnosti stranou. Moje ego mi to nedovolí, ale nejraději bych před ní poklekl a vyznal jí svou věčnou lásku a úctu. Nevěsta pro Satana, tak působila.

“Ahoj kluci, docela kosa, co?”
Přišla k nám a tak jsme byli už skoro všichni. Jen Ondra nám chyběl do kompletní sestavy Hrobníků, ale ten na nás čeká jinde.

Bylo kolem půl sedmý večer. Do rozlehlého areálu nákladového nádraží jsme se dostali osvědčenou cestou mezi rozvalenými ploty a zdmi.

“Vzal jsem sebou i ňáký pivka, hehe.”
Jirka zrovna překračoval velkej šutr, vak, co měl přes rameno, se zhoupl skoro až k jeho kolenu. Bylo slyšet, jak o sebe narážejí plechovky v báglu.
“Skvělý, já vzal placatku rumu!”
Venca prostě nezklame. Zubí se, funí, a směje zároveň.
“Dobrý kluci, já mam akorát hovno.”
A svojí sílu. Dodal jsem si v duchu k mé odpovědi.
Lucka nic neříká, jde rozvážným krokem, sotva se na nás podívá. Jsme jak tři poskoci za tou temnou krásou.

Tak ještě tohle křoví projít a už jsme na místě. Stará hala je menší, velké kovové vrata otevřené dokořán. Tma, zima, vlhko, smrad. Smrad odpadků, smogu a kouře. To si bezdomáči o kus dál topěj, možná si dělaj i večeři.

V rozražených vratech stojí silueta postavy.
“Ave Satanas, čekám tu na Vás!”
Ondra se nás snaží co nejtemnějším a nejhrubším hlasem přivítat.

“Jsme tady, bratře”
Pozdravil jsem a zároveň oznámil jasnou skutečnost.
“Tak co Ondro, jak to vypadá? Deme na to, já ti du pomoct.”
Venca se hned snaží. On se Ondry bojí. Já to vím.
“Dnes mne oslovujte pouze Amone, to je mé přání!”
S těmito slovy nám Ondra pokynul, pozval nás všechny dál, dovnitř. Do té staré plechové haly, a tam níž, do podzemního patra, kde provedeme náš slavnostní temný obřad.

Opět smrad, teď pro změnu zatuchlina a plísně. Ale jinak je sklepní kóje perfektním místem pro naši potřebu. Ondra se fakt snažil, skoro ani nevěřím, že to zvládnul sám.
Zadní stěnu zdobí velký plakát kultu Venom se symbolem Bafometa. Uprostřed místnosti je rozestavěno pět černých svící, pět vrcholů pentagramu. Svíce hoří komíhajícími se plaménky, dávají i světlo, tak akorát. Támhle v rohu oltář, menší stolek zahalený do černého potahu, na něm stojí kalich a malý gong.
“Počkat, jak oltář v rohu?”
Tuto otázku jsem zatím nevyslovil nahlas, nechci hned prudit při takové sváteční chvíli.

“Bratři a sestro. Dnes jsme se tu sešli, v naší svatyni, abychom vykonali Černou mši, a přivolali našeho temného pána, Satana. Já, Amon, jsem dnes Vaším knězem, hlasem i vůlí.”
“Ty vole, to je hustý.”
Okomentoval proslov Ondry Jirka. Sundal si batoh z ramene, zašátral v něm a vytáhl plechovku piva.
“Kdo si dá?”
Pivko jsem neodmítl, vlastně všichni jsme si jedno rádi polkli.

Satanskou bibli, jako knihu myslím, jsem měl doma já, Ondra, Jirka taky a u Vency a Lucky ani nevím. Ale na tom tolik nesejde, protože jsme společně tenhle rituál již mnohokrát probírali a plánovali.

“Jak to kurva bylo, In pomine kosa nostra…”
“Vole! Ty jenom opakuj co uslyšíš, jo?”
Plácnul Jirka Vencovi jednu do zad. Až z toho vyprsknul a vyplivnul lok piva, co měl zrovna v puse.
“In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi!”
Teatrálně jsem přednesl tuto větu a udělal paroháče. To je, když povstane malíček s ukazováčkem, a zbytek party prstů je sevřený v pěst.
Všichni tři jsme se upřímně a radostně zasmáli a ťukli plechovkáčema.
Ani jsme si nevšimli, že Ondra s Luckou se od nás odtáhli do rohu k oltáři a něco si tam špitají.

Teplo tu moc nebylo, ale úplná zima taky ne. Sundal jsem si kulicha, bundu. Svetr taky pryč, pod ním ještě mám černou mikinu s kapucí, bez jakýhokoliv nápisu nebo obrázku, jak jsme si všichni řekli. Jen čistě černou.
Přetahuju si kapuci do čela. Vyklopím do sebe zbytek piva na dně plechovky, mačkám ji, co největší silou. Plechovka praská a já se cítím dobře.
Kluci se taky převlíkaj, a já konečně registruju ty dva tam vzadu. Mluví spolu potichu, neslyším jednotlivé slova.
“Ale počkat, co to?”
Vidím, jak Ondra podává Lucce pohár z oltáře. Ta si jej od něj bere, odrhnuje si závoj a zhluboka pije z kalichu. Ten pak pokládá zpět na oltář - stolek, a otáčí se k nám.

“Je skoro devět večer, do začátku rituálu máme ještě chvíli času. Zopakujeme si role, švihnem si generálku, souhlas kluci?”
Pronesla rozhodným, ale milým hlasem Lucka. Odložila bundu, svlékla si i svetr, a tím dala vyniknout svou smyslnost. Závoj nesundala, stála tam v černých upnutých šatech na její štíhlé postavě, nevinný úsměv na krvavě rudých rtech.

“Výborný nápad. Já si stoupnu sem ke stolku a vy se postavte každý k jedné svíci. Rituál začínám předčítat. Když dám znamení, pokynu levou rukou, vy vzýváte, opakujete věty. Pak přistoupíme k oběti. Jirko, povedlo se?”
Ušklíbl se Ondra, tedy vlastně Amon teďko, a pohlédl na Jirku.

Ten už byl skoro hotový s převlékáním. Černou mikinu ještě vylepšil větším otočeným křížem, jen ze dřeva, na provaze pověšeným kolem krku.
Bez odpovědi vytahuje z batohu papírovou krabici, zacloumal s ní, ne moc, jen tak aby slyšitelně zachrastila, zaškrábala - zevnitř.
“Zde mocný Amone, naše obětina.”

“Ty vole, to si děláš prdel, že jsi fakt jako toho křečka ségře šlohnul?”
Venca už byl taky v černým, kapuci ještě na zádech.
“Co na to řikala, že její miláček “Pucíček” poslouží Satanovi?”
“Nic, vole. Nechal jsem otevřený dvířka klece, řeknu, že mi zdrhnul.”
Rázně odpověděl Jirka.

“A co ty Robe, máš tu dýku?”
Zeptal se mě Ondra - Amon.
“Jasný.”
Mám takovou moc pěknou dýku, po dědovi. Vypadá úplně jak obětní, dřevěná rukojeť, vyřezávaná hlavice s klikyháky, střenka sotva znatelná a krátká, ale široká tmavá čepel, ostrá z obou stran. Pouzdro na ní nemám, tak jsem ji měl jen zabalenou do starýho trika.

Nesu dýku Ondrovi k oltáři, tomu stolku s černým ubrusem.
“Hele, Amone, a nemá být náhodou oltář uprostřed, u svíce špičky pentagramu?”
“Toto není náš oltář, to je jen stolek na odkládání nesvátostí.”
Odpovídá mi Ondra, s takovým úšklebkem, temným úsměvem.
“No?”
Jeho odpověď mě neuspokojila.
“Oltářem budou naše těla, naše vůle. Vše vysvětlím, později, při ostrém rituálu.”
“Ok, věřím Ti brácho, snad víš, co děláš, hehe.”
Snad všichni víme, co vlastně děláme, pomyslel jsem si. A v hlavě, až tam dole v koutě, se začala krčit má první pochybnost.
Nebo to je strach?
___________________________________

V temnotě mysli,
v temnotě hrobu.
V temnotě duše,
já neklaním se k Bohu!

Jsem Hrobníkem,
zakopu Tě do země.
Jsem Hrobníkem,
ponížím Tě veřejně.
Jsem Hrobníkem,
jsem Hrobníkem,
jsem Hrobníkeeem!
____________________________________

Venca, i když měl v kapele na starosti kavalerii bicích, zapěl skoro death-metalovým murmurem. Zapil to rumem z placatky, co měl u sebe.
“Na Hrobníky!”
A podává nám placatku.

“Já víla temnot jsem,
Satanovou dcerou,
A dnes přijde den,
kdy vezme si mě celou.”

Zarecitovala na oplátku Lucka. Opět si odhrnula závoj a napila se z nabídnuté placatky. Lehce se zamotala, nebo se mi to jen zdálo?

Ondra také nepohrdl douškem rumu, Jirka si dává taky, a já si přece nebudu odříkat.
“Na Hrobníky, na nás!”
A dal jsem si velkýho loka. Rum byl sladkej, ale po chvilce začal pálit a hřát zároveň.

“Robe, ty sem, Venco ty ber támhle svíci vlevo.
Jirko, ty budeš u svíce tady a Lucko, prosím, pojď naproti mě.”
Ondra - Amon si nás rozestavěl jako šachový figurky. Sám si stoupl poblíž oltáře, k poslední planoucí svíčce.
“Takže, jak jsem řek, já začnu předčítat a vy budete opakovat. Zkusíme - Sláva Satanovi!”
Pokynul nám levou rukou a my sborově odpověděli:
“Sláva Satanovi!”

Lucka upadla.
“Do prdele!”
Zamumlal jsem a přiskočil Lucce na pomoc. Už se začíná sama zvedat, dobrý.
“Co je? Jsi v pohodě?”
“Eee, joo, díky …”
Mluvila takovým pomalým omámeným hlasem, ale už zase stojí na nohou, takže dobrý. Asi ten rum.

“Pokračujem, až skončím čtení z bible, spojte energie, duše, těla a hlas! Při obětině potřebuji slyšet vaší sílu víry v temného pána!”
Ondra moc ohled na pád Lucky nebral.
“Ahhhmmmmm…”
“Ahhhhhmmmmmmm…”
Z hlouby plic jsme mručeli a bručeli. A věřili jsme. Tedy já ano, při hlasitém výdechu svého nitra jsem zavřel oči a zřel pekelné plameny, jasné žluto-červené s temnotou místo dýmu.

“Bác, žuch!”
Lucka znovu upadla.
Teď k ní první běží Ondra. Lucka leží, nezvedá se. Ondra je už u ní, v podřepu ji zvedá hlavu.
“Lucko, má černá milenko, jsi připravená?”

“Co to do prdele má bejt jako? A co tam chlastala z toho poháru?”
Už jsem to nevydržel, moje emoce, vztek, naštvanost, šli ven.
“Uklidni se, Roberte!”
Řekl přísným hlasem Ondra. To mě chce jako ještě víc nasrat?
“Hele kluci, Lůca je v pohodě. V poháru měla jen pár prášku na uklidnění. Chtěla bejt uvolněná, sama to tak chtěla, bylo to její přání.”
Ok, dobře, to se dá pochopit. Ale jako co s ní teďko, se spící princeznou temnot?

“Konec zkoušky!”
Řekla ještě slyšitelným hlasem. A pak jen tišeji dodala:
“Ondro, já jsem připravená.”
A unavená, jak tohle Lucka dořekla, začali jí padat její rudé víčka.
Ondra pomohl Lucce znovu na nohy, povedlo se. Lucka se vrávoravým krokem potácí doprostřed pomyslného pentagramu, jehož jednotlivé cípy žhnou plameny rozestavěných černých svící.
On mezitím jde k oltáři - stolku a sundává z něj propriety, teď strhnul i černý ubrus.

“Chlapi, pojďte mi pomoct. Černá mše pro slávu Satana právě začíná!”
“Jasně, Amone.”
Jirka s Vencou šli hned pomoct Ondrovi. Já se vydal k Lucce, která tady klečí na studené zemi, uprostřed místnosti starého skladu, naší nynější svatyně.
“Zvládáš to? Co sis dala? Co to kurva vlastně děláš?”
Ze začátku s ohledem, ke konci s vztekem. Tak zněla má otázka.
Lucka stěží vnímala. Oči se jí ještě nakrátko střídavě otevírají. Dech měla klidný, pravidelný.
“Robe, v pohoooo…”
Nadopovaná práškama na spaní, rohypnol nebo podobná sračka, určitě.
“Věř temnotěěěuuuuu…”
Začínala usínat.

Mezitím kluci donesly nízký stolek k nám, doprostřed místnosti. Ondra ho znovu přikryl černým ubrusem, plátnem nějakým spíš, bylo i viditelně docela měkoučký.
Pomohl Lucce, ta si zády lehla na stolek. Kolena v pravém úhlu svěsila dolů. Ondra jí něžně roztáhl nohy, ruce nechal také viset. Pod hlavu ji složil jako polštář koženkovou bundu.

Spala, byla nádherná. Její bledá tvář za tmavým závojem, rudé rty a spící oči v barvě krve. Černý přiléhavý šat, ňadra tvořily pahorky v rovinách. Její rozevřený ženský klín vykreslují černé sametové průhledné kalhotky.

A tak jsme tam stáli. Čtyři bratři v Temnotě. Hrobníci. Všichni v černým, my tři jsme měli tmavé kapuce hluboko do čela.
Ondra si vzal na obličej masku Démona s vyceněnýma zuba a velkýma rohama. Nevím, kde ji splašil, ale byla super. Vypadal jako opravdový velekněz zla.
A i přes ty naražené kapuce jsem u kluků, Venci a Jirky, viděl, jak zírají na Lucky klín. Z pootevřených úst jim tečou stříbrné sliny. Oba i tiše chrčí. Jirka ještě navíc něco hledá svou rukou v rozkroku.

“Cink-glinc”
Gong se rozezněl naší temnou svatyní.
Amon velekněz, začal předčítat ze Satanské Bible tyto mocná slova:
“Ve jménu Satana, vládce Země, Krále světa, já rozkazuji Silám temnot, vložte svou pekelnou moc do mých rukou!
Sláva Satanovi!”

“Sláva Satanovi.”
Odpověděli jsme sborově.

“Cink-glinc”
Podmanivý zvuk gongu opět rozezněl útroby naší svatyně.

“Rozevřete dokořán brány Pekel a vyjděte z propasti. Pozdravte nás jako bratry a sestru!
Šemhamforaš!”

“Šemhamforaš.”
Znovu jsme jednohlasně s úctou vyslovili pekelné slovo. Přišlo mi, že to tu začalo víc smrdět. Skoro až hnilobou, takovou tou hnusnou. Svíce zkomírají, plamínky tančí. Až teď jsem si pořádně všimnul i stínů. Stínů a přízraků, na stěnách, na stropě.

“Azazel, Belzebub, Dagon, Hekaté…”
Ondra, velekněz Amon, odříkává pekelná jména.
Jsem soustředěný sám na sebe, na svou sílu. Mručím si, přivírám oči. Slyším podobné bručení i od kluků. Do ticha nám zní pekelná jména. Vidím opět plameny, jasné a silné, cítím to. Vnitřní vnuknutí, pocit změny. Skoro již v meditativním stavu, pohlédl jsem na náš oltář.

Satanismus jako náboženství vzývá tělo, oltář tvořený ženou představuje matku Zemi.

Lucka evidentně spí. Protože nevnímá, necítí, nevidí. Ondra stojí nad Luckou. Mezi jejíma roztaženýma nohama. Jednou rukou jí stahuje černé sametové kalhotky. Moc nejdou. V druhé ruce má obětní dýku, tu mojí po dědovi. A jak jsem říkal, je docela ostrá na obou stranách. S kalhotkami si proto lehce poradila.

Náš velekněz, mocný Amon již nepředčítá pekelná jména. Funí, sténá, heká.
“Eeeaaauuu…eeeaaauuu…”
To bručí Venca s Jirkou, oba mají zavřené oči. Proto nevidí, jak Ondra v pekelné masce démona, odkládá dýku, a vytahuje pravou rukou svůj ztopořený úd. Levou ruku si nezapomněl naslinit a teď dlaní i prsty odkrývá lůno ženskosti.

Nasranost, vztek, chtíč, krev se mi valí do hlavy.
Ale co když to tak sama Lucka chtěla? Jak že jí to nazval? Má černá milenko?

“Sláva Satanovi, hehehe!”
Hlas Jirky zakončený smíchem se rozlehl do svátečního ticha naší Černé mše.
Venca si ještě mručí, ale nechápavě, s tím svým přiblblým úsměvem, sleduje situaci. A já vlastně taky jen čumim. A místo mručení nebo bučení vrčím. Z hloubi těla, z hloubi duše. Vztekem.

Jirka už je u oltáře. Ondra s chtíčem přiráží. Prcá Lucku jako sám Satan.
A Jirka je taky pěkný prase. Drží svýho čůráka a plácá s ním Lucku přes její spící tváře. Odhrnuje jí závoj a žaluda se jí snaží nacpat do pusy. Přes ty její krásné rty. Krvavě temně rudé.

Stejně jako mlha, kterou mám nyní před očima. Krvavě temně rudá. A plameny, ohně, žár. Pekelné plameny. A gong, znovu. Zvonky, trumpety. Kakofonie zvuků, tlak v celé mé hlavě.

Lucka není moje holka. Mám ji moc rád, jsme Hrobníci, tvoříme spolu kapelu. Ale nechodíme spolu. Tak by mě to, co se teď děje, mělo být jedno. Ale není.

Dívám se do tváře té krásky, vypadá jako mrtvá.
Do zorného pole se vetřel Jirkův napuchlý žalud. Ten se chce zas vetřít do úst Lucky. Jirka si pomáhá palcem ruky, strká jí ho do pusy a otevírá si svou bránu rozkoše.
Ondra v zubaté a rohaté masce démona, zpod které mu kapou sliny, stále přiráží, zařval u toho.

“Takhle to nemá být!”
Cítím, že něco je jinak. Změnil se vzduch. Těžko se dýchá, vůbec už není zima, je spíš horko. Ne, to ten vzduch co dýchám je horký. Pálí a žhne, drásá mě v krku.

Za scénou rituálu chtíče, odehrávající se uprostřed pentagramu, vidím ohně. Plameny, jasné a těžké, pomalu se převalují, žhnou.
Do pomalého tance černých svící mi v uších zní šílený koncert trumpet, trubek a trombónů. Bez jakékoliv melodie, neřízený, dramatický koncert z pekel. Z ohnivé stěny vystupuje tvář krásného a pohledného muže.

“Áááaaa .. “
Lucky výkřik.
“Kurvá!”
Vykřikl Jirka a odskočil od oltáře. Na hrudi se mu zhoupl dřevěný otočený kříž a mezi nohama mu houpnul jeho tvrdý penis.
“Sláva Satanovi!!!”
Zahřměl Amon hrubým hlasem. Vytáhl svůj úd z Lucčiného lůna a mohutně stříkal na černé sametové šaty, mezi pahorky v rovinách.

Vidím Vencu prchat. Nedal to, srab jeden.
Zakopl o svíci. O druhou. Dvě svíce, dva cípy pentagramu padly, a kutálí se támhle do kouta. Mezi starý naházený plechovky něčeho neurčitého. Stále hoří těžkým silným plamenem.

“Takhle TO JE!”
Hluboký pomalý hrdelní hlas, trvá to věčnost a okamžik zároveň. Zněl celou naší temnou svatyní? Nebo byl jen v mé hlavě? Krásná tvář z plamenů se změnila na hadí hlavu. Oči pekelné zmije mě probodávají tak, že mi až v těch nejhlubších koutech mysli, kde ani nejstudovanější doktoři nemají názvy, duní žhavé plameny. Mám pocit, že omdlévám, ale stále stojím na místě jak přibitý.

“BUUUM!!!”
Obrovská ohlušující rána zarezonovala celou místností, sklepní kójí, naší svatyní.
Stěna z plamenů zesílila, silné hladové plameny vyskočili z rohu skladu, tam, kde byli ty zkurvený starý plechovky.
Ošlehl mne plamen. Hoří mi rukáv mikiny. Najednou se naše temná svatyně změnila v žhavé sálající peklo. V hlavě mi stále hučí, mám pocit, že mi exploduje.
“Mozek rozstříknutý po stěnách, hehe.”
Tenhle můj vtip nevtip, ode mne jen pro mne, mi dal potřebnou facku.

Hoří, prostě hoří a to jako hodně a všude. Těžký černý jedovatý kouř se válí celým prostorem. Tam, kde není oheň a žár, tam je vzduch naplněn neprohlédnutelným temným dýmem, jehož nádech znamená smrt.

“Lucko, kluci, kurva, kurvaaaa, kde steeeeeee?”
Řvu do hořícího skladu, ale odpovědí je mi pouze praskání a jazyk ohně. Nic nevidím, nic než černý nepropustný dým, a jasné zářivé plameny, do kterých se nelze dívat. Dusím se, nelze tu už dýchat. Vzduch je otrávený.

“Kde byl do prdele ten východ?”
Z posledních sil se snažím skrz plameny projít do místa, kde tuším dveře vedoucí pryč a pak by měly být plechové schody nahoru, a ven!
Bránu z horoucích pekel ven jsem našel. Ale jedovatý kouř byl všude. Už se nemohu nadechnout, každý nádech mě pálí víc a víc. Nic nevidím, mé oči se nedokázali přizpůsobit zkaženému horkému vzduchu, jen slzí. V hlavě mi duní. Teď už tlumeně. A čím dál tišeji. Už ani nepotřebuji dýchat. Usínám, nebo omdlívám?
Rukou nahmatám zábradlí plechových schodů, vedoucích kamsi nahoru. Nahoru z pekla ven. Že by schody do nebe?

_________________________________________________________________________


Opět je tu podzim. Dnes je 31.říjen roku 2024. Skoro po 30 zimách jsem si dovolil vzpomenout na tento příběh. Nikdy jsem o tom nehovořil. S nikým. Nikdy jsem na to nevzpomínal. Až nyní cítím potřebu tuto svou životní zkušenost vyprávět, předat dál. Možná, a vlastně určitě, chci tento příběh věnovat svým přátelům, Hrobníkům. Takovým, jakými jsme tenkrát byli. Ano, tenkrát.

“Bezdomovci uhořeli ve starém skladu.”
Byl o nás článek v novinách.
“Ve zpustlých a opuštěných prostorách nákladového nádraží Žižkov není poslední dobou o požáry nouze. Naposledy vyjížděly záchranné složky v noci 1.listopadu 1995 k požáru staré skladové haly. Ten způsobili s největší pravděpodobností opět místní bezdomovci. Neštěstím je smrt mladého narkomana, který zde pravděpodobně měl útočiště.”

No, abych to shrnul. Já naši Černou mši přežil, to je jasný. Venca přežil tenkrát taky. Utekl ze sklepu, naší temné svatyně, dřív, než došlo k výbuchu těch starejch zasranejch plechovek.
Měl problémy, psychický. Nejdřív ho narvali práškama, pak skončil na drogách, ňákým sajrajtu. Pak už o něm nevím.
Ondra s Luckou byli zaškatulkováni jako nezvěstní, jejich těla ani ostatky nebyly nikdy nalezeny. V pátrání, doteď.
Jirka to vodsral. Jeho sežehlý tělo našli v tom sklepě. Pitva potvrdila úmrtí udušením, nadýchal se jedovatého kouře. A pak uhořel. Čest Tvojí památce, kamaráde.
Vzpomenu i křečka Pucíčka. Sice jsme na něj tenkrát zapomněli, ale určitě to pro něj bylo tak lepší. Třeba stačil před peklem utéct.

A už vím, proč jsem tento příběh doteď nevzpomínal.
Cítím v hloubi duše jistou vinu. Vinu za to, že jsem nedokázal pomoci svým kamarádům, vytáhnout je z toho pekla ven. Vinu za to peklo. To já měl vztek, já tenkrát vzýval pekelnými jmény. To já viděl v plamenech obraz mocného Démona. To mne odpověděl.
“Takhle to je.”

Hrobníci, gotický metal, Praha, založeno 1.6.1994, rozpad 31.10.1995
Robert - hlavní zpěv, elektrická kytara, Ondra - elektrická kytara, Jirka - basová kytara, Venca - bicí, Lucka - doprovodný zpěv, housle.
Bez nahrávky.

“Vzpomínám přátelé moji, ať již jste v pekle nebo v nebi.”