Amor Dei (Boží láska)

“preludum II. část”

Noc byla temná a mrazivá. Noc bez hvězd, čas, kdy zatažená obloha nedopřeje vzhlížet ke hvězdám a Černoboh nedovolí měsíci vystoupit zpoza opony tmavých mračen. A mráz.

Bahno uprostřed návsi spálené osady Hájková zamrzlo společně s krví a mrtvými těli.
“Zima, ale aspoň takhle nesmrdí.”
Ušklíbl se Mstiš a přitáhl si víc svou kutnu přes obličej.
Dnes byl úspěšný den. Mnoho pohanů, bezvěrců a démonů jsme porazili.

“Nenech se oklamat ďábelskými přeludy, zlo se skrývá v dětech i ženách. A padl Anděl kvůli svému chtíči a své kráse. Nedej se zmást, a zlo čekej tam, kde ho nečekáš. Tuum est regnum et potestas et gloria in saecula.”*
*(Tvé je království i moc i sláva navěky.)
Slova bratra v Kristu nadřazeného, požehnaná slova jeho Svatosti opata Benedia až z dalekého jihu. To a jiné mu poradil před jeho cestou “Velkého poslání”.
Mstiš je bral vážně. Vážně, jako svou víru v Boha pána Ježíše Krista. Někdy se i bičoval. Důtkami pěkně tvrdě přes záda. Vzrušovalo ho to.

Sténání, úpění, brekot a občas tichá prosba o milost. Různé zvuky se ozývaly zpod loučky v dolní části návsi. Tam v ohradě byli nahnaní a svázaní pohani, přeživší dnešního masakru.
Tak tam tudy nešel. Věděl kam jde.

V horní části osady bylo pár budov s kamennými zdmi. Střechy měli propadlé, ohořelé.
Bojovníci, barbaři, byli hlasití, zuřiví, nadržení i unavení. Někteří hlídali, šourali se po dobyté osadě, někteří s velkou chutí znásilňovali polomrtvé bezvěrce, muže, ženy i děti. Zde se nedělají rozdíly. Támhle u menšího ohně sedí dva, dvě divé zvířata, ohlodávají uťatou ruku kohosi.

Tak ty ho nezajímají. Mstiš přesně věděl, kam chce dojít. Ta kamenná chatrč napravo, možná chlév pro zvěř, zdi stály pevně, střecha napůl shořela. Už jen doutnala. Tam jí prý zatáhli a jeden barbar to hlídá. Čtyři bojovníky dokázala usmrtit, něž ji její pýcha zradila. Velmi ho to zajímá. Olízl si rty.

“Jdi za bratry k ohni, zmiz!”
Mstiš víc přikázal než cokoliv jiného divochovy. Ten jen zachrčel a odchází pryč.
Skoro jen ty kameny zde zbyly. Na hliněné ušlapané podlaze krev a popel.
“Ano, támhle do kouta ji pohodili, na hromadu hnoje. Jak příznačné”
Usmál se a zamířil ke svému cíli. V protějším rohu dohoříval menší oheň. Tak akorát na to, aby Mstišovi poskytl dostačující světlo pro jeho zkoumání toho těla, které se sice nehýbe, ale mrtvá prý také není.

Na hromadě hnoje, který v tomto mrazu slabě doutná. Tělo krásné mladé dívky. To je jisté. Je sice otočená obličejem do hoven a staré slámy, ale poznal by to i slepý. Krásné, dlouhé plavé vlasy. Rozpuštěné, rozcuchané, slepené bahnem. Ruce má svázány za zády lýkovým popruhem. Oděna je v kožené haleně, takovou nosí lovci a samozvaní ochránci lesa. Roztržená na boku až k prsu. Jedno ňadro jí už halena nezakrývá. V pase stažená koženým páskem, pouzdro na malou dýku? Prázdné. Halena ji ještě zakrývá horní část lněných kalhot, které má zastrčené do vysokých bot z kůže. A ten zadeček!

Mstišovi se tato podívaná velmi líbí. Co že mu to kníže Gradimír říkal?
“Mladé a silné muže potřebuji, a s těmi ostatními si dělej co chceš.”
Výborně, jen snad uvědomění pocitu pokušení a viny hříchu chtíče by mohlo Mstišovi zabránit uskutečnit jeho zvrhlý plán. Ale to nestačí.
Dotkl se jí. Poprvé jemně, opatrně. Šťouchl do ní, nic, tak silně, až se tělo dívky zavlnilo. Zase nic. Dýchá? Žije? Mstiš si ji prohlíží blíž a slyší tichý nepravidelný dech té dívky. Také vidí jak dýchá. Nadouvá se. A to její krásné prso se jakoby trochu vždy zhoupne. Ano, dýchá, žije. Ale v úplném nevědomí, stále omráčena. Jemně ji natáčí hlavu. Nad očním obloukem vykvetla obrovská boule, čelo natržené a krvavé. Krví má proschlý celý obličej, ale i tak je krásná. Moc.

Mstiš začne zrychleně dýchat. Ano, je krásná, mladé pevné tělo a ten zadeček. Oběma dlaněmi jí hladí půlky. Vadí mu však ty kalhoty, celé špinavé od bahna a krve, vezme je a trhá. Látka povoluje, Mstiš má chtíč a sílu. Zavrčel, z koutku úst mu ukápla slina.

Stáhl ji ty špinavé kalhoty až pod kolena. A uzřel lůno ženskosti. Pevný zadek, dvě pravidelné půlky. Mezinoží ochlupené drobnými zlatavými chloupky. Roztahuje ji nohy. Chce vidět víc. Krásné pravidelné pysky, tak akorát, ani velké, ani malé. A ty chloupky zlatavé, “Kriste Ježíši, toto je brána ráje!”

Mstiš je maximálně vzrušený. Má silnou erekci. Vyndá si jednou rukou svůj úd a druhou rukou roztahuje ochlupené lůno Auny. Plivne na něj, plivne i na svůj úd a již na nic nečeká. Tvrdý příraz. A znovu. Funí, chrčí, heká. A znovu příraz. Vzrušením se mu motá mysl, oběma rukama teď chytá tu pohanskou děvku za vlasy a přiráží dál. A modlí se u toho:
“Pater noster qui es in caelis, sanctificetur nomen tuum. Adveniat regnum tuum…”*
*(Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé …)

“Když něco chceš, musíš něco obětovat.”
To jí říkával její otec. Moudrý, silný, obětavý. Tak moc obětavý, až ho to stálo život.
“Děkuji otče, za svůj život, děkuji matko, za mou sílu.

Bolest, jako by jí trhali vlasy.
Bolest, jako by jí naráželi na kůl.
A znovu. A znovu. Znovu.
Auna cítí, jak do jejího lůna pravidelně a tvrdě proniká čísi falus.
Bolí to, z dobývaného rozkroku jí stéká směs tělních tekutin a krve.

Mysl se probouzí z temnoty. Otevírá jedno oko, druhé je moc nateklé.
Tma, smrad, dým, sténání, hekání, a ještě něco:
“Fiat voluntas tua, sicut in caelo, et in terra.”**
**(Přijď království tvé, buď vůle tvá.)

Čísi modlitba. A bolest. Probudila se do další temnoty reality.
Ruce má svázané, zkouší to, naštěstí ne moc pevně. Hlavu ji za vlasy drží a zaklání silná paže.
“Ta patří tomu praseti, který mě tady zuřivě a s modlitbou na rtech píchá.”

“Uaáaá, et gloria in saecula.”***
***(Sláva až na věky.)

Mstiš dosáhl vrcholu. Stříkal své semeno hluboko do lůna té divošky, chrčel blahem.

“Matko Země, dej mi sílu “
Auna třením rukou povoluje lýkové pouta na svých zápěstích. Povedlo se.
Zabořila pravou paži až po loket do teplého hnoje.
“Mocná Mokoš, buď při mě.”
Cítí, jak ji v dlani tvrdne horká hrouda hnoje.

Mstiš si ve svém vyvrcholení nevšiml, že se ta děvka rozvázala. Nevšiml si ani, že už vnímá. Ale všiml si, a to důrazně, tvrdě dopadnuvší rány do svého obličeje, do nosu, který mu praskl. Hnůj se mu rozprskl do očí, do pusy i do uší.

Auna se s bolestí přetočila na záda a kopla překvapeného zvrhlíka do hrudníku.
Odkopla ho, to ano, ale nepadl. Vytírá si dlaněmi smradlavý dárek z obličeje a řve u toho.

Auna si všimla vyřezávaného dřevěného kříže na hrudi toho prasete.
“Kříž s mrtvolou, tak to je Tvůj znak?”
Teď ale není čas nad tím přemýšlet. Teď je ta pravá chvíle pro útěk.
Svalila se z hromady hnoje. Špinavá, dobitá, krvavá, nezlomená.

Je v malém chlívku, dveře bývali támhle, není to tak daleko. Ale v cestě ji stojí vysoká postava muže v hnědé kápi, už se vzpamatoval a vypadá dost naštvaně.

“Děvko, pohanská špíno, teď zemřeš!”
Mstiš vytasil krátký zdobený tesák, a zazubil se na Aunu.
“Buď přešťastná, Amor Dei, Boží lásky se Ti dostalo.”

Na kolena, zvednout, na nohy. Moc to nejde, nohy jsou strnulé. Mnich se k Auně přibližuje se zbraní, která je připravena tít a brát životy.
Ten její to ale nebude.
Auna z pokleku udělala dva kotrmelce za sebou. Tím se prosmýkla kolem Mstiše a dostala se k díře v kamenné zdi, která kdysi bývala dveřmi.
Slyší za sebou řev a nadávky, ale ty už moc nevnímá. Hluboký nádech, chladný, mrazivý, svěží. Noc je zamračená, temná, nádherná.

Auna se polonahá rozběhla z horního náměstí dolů k políčku, kde začínala osada Hájková. Pak už byly jen husté lesy a kopce.

Mstiš se stihl sotva otočit. A ta pohanská coura je pryč. Neváhal, vyběhl ven před chatrč. Zařval.
“Démon je tu! Vstávat, tupci!”
A pak ji spatřil. I v temnotě zatažené noci rozeznal odlesk bílé zadnice. Požehnaná.
Usmál se. Zlomený nos ho bolel, chytil ho pevně mezi prsty a škubnul. Opět začal slintat.
Zasunul tesák do pochvy, přitáhl si kutnu k tělu, nasadil kapuci. Byla mrazivá noc. Rozběhl se dolů z kopce.

Je zima, chladná tmavá noc. Auna se na chvilku zastaví a natahuje si špinavé roztrhané kalhoty. Lepší, než holý zadek.
Úpění, nářky, bědování. Hlasy, zvuky, támhle z té ohrady dole to jde. Vidí je, ano rozeznává tváře, poznává své bratry a sestry.

“Stůj děvko!”
Řev a vytí, těžké dopady kožených bot do namrzlého bahna a trávy. Seshora to jde, jsou jen kousek od ní, parchanti.

“Vrátím se pro Vás. Padlé pomstím. Les neodpouští.”
S těmito slovy vyslovených rty a dlouho doznívajících v mysli, Auna utíká. Dobře zná kamenitou zkratku k lesu, mezi dvěma stodolami támhle.

“Když něco chceš, musíš něco obětovat.”
To jí říkával její otec. Často. Dřív, když ji učil v lese stopovat. A lovit.