Lesní setkání

Upřeně pozoruje jiskřivé hvězdy. Uvědomuje si, jak výjimečný den nastal… Měsíc a Slunce získaly zvláštní moc. Kolem desáté hodiny večerní se protnou a dosáhnou tím vyššího jasu a rozžehnou plamen sílící energie. Právě proto si Karnia vybrala dobu od rozednění po setmění k meditaci…
Pěstuje v sobě naději, spletenou z čím dál silnějších provazů… Matně si vzpomíná na chvíli, kdy poprvé spatřila tu étericky ušlechtilou bytost... Unášela se proudem větru, její tělo halil jen šat z pavoučího hedvábí -nejposvátnější látky v jejich zemi-, porcelánová pleť prosvětlovala pochmurnou večerní krajinu a úsměv, který plál snad až ze srdce dokázal vykouzlit pocit spokojenosti v každé duši…
Karnia přistupovala rádoby lehkým krokem blíž a blíž. Stylem, jaký používá ta zbídačená mršina, která si dovolí stopovat Anděly… Avšak zdaleka ne proto, aby si vyslechla svůj osud nebo odevzdala oběť za splněné přání… ale líčí magické pasti. Trýzní a využívá je pro své osobní účely… Trestuhodné činy… ovšem to by nejdříve musel náš nynější panovník uvěřit v sílu nadpozemských bytostí… a nestavit všechny do stejné řady- troly, jednorožce, víly…
Právě se lesk andělských očí mihl přes Karniinu kápi… moc brzy se prozradila… Nesmělý úsměv vklouzl i na její zádumčivě pokleslé rty… Cítí se v ohrožení a nenápadně se vydává na ústup… jen ať se jí anděl nemstí za činy jiných sobeckých lidí… slyší zvukově příjemnou melodii, zformovanou do libozvučných slov… „Kar, copak jsi už někdy slyšela o zlých andělských činech?“ Tajné, spolkové jméno, které smí užívat jen pokrevní sestry a spřátelené řády… ovšem toto není důležité… spíše forma, jakou se ta bytost dozvěděla o mých myšlenkách… snad ne telepatie… vždyť čtení myšlenek působí oboustranně a je to jedna z mála věcí, ve kterých exceluji…
„Ty jsi jedna z těch legračních amazonek, co si myslí, že jen ony dokáží něco zajímavého.“ Už mně začíná pít krev… přece nebude tvrdit, že on je něco nad! Obyčejný anděl… i když neskonale obdivuhodný… „Pokud bude ta možnost, splníš mi mou nejsilnější tužbu? Jen proto Tě stopuji již druhý den…“ troufalost by mohlo býti mé druhé jméno… andělé vlastní spalující oči… na každého člověka pohlédnou jiným způsobem…
Vždy zvolí skromně poutající pojmy. „Zajisté.“ Snad rozhodne o mé budoucí cestě… přes Elfii nebo zpátky do Rentaru… „Zcela si uvědomuji, kolik mě bude stát Tvá odpověď… jsem ochotna věnovat cokoliv z mého mladého, silného těla… přeji si jen ponechat magické schopnosti, které mě stály více úsilí než svaly nebo obratnost v používání zbraní.“ Svobodně žít, bloumat okolním světem a rozhodovat o svém bytí sama… to si přeji… ne žít pod vlivem sesterstva a být utlačována staršími nebo silnějšími jedinci. „ Kdy přijde ta posvátná chvíle a bude na mě převedena pozemská moc královny klanu?“
Blesk, hromobití a skučící zvěř… slyším kapky bubnující do doškové střechy, cítím jak za rohem plápolá oheň a podle vibrací registruji, jak přede mnou pokleká kmenová rádkyně… „Má královno, mohu Vám popsat dnešní stav.“ „Samozřejmě, Leo.“ Jasným, prozřetelným tónem slyším popis událostí dějící se za posledních 24 hodin… „Rozumím.“ Stále hledám a moje slepé oči se obrací na jediné tvory, které vidím- Andělé.