Ožralá pečeť viny

Květen 1997

Ta noc byla dost divná.
Teď už všichni spali, mačkali se na podlaze jako sardinky a tma v pokoji smrděla kouřem. Jenom Mari byl vzhůru, protože v jeho spacáku ležela nějaká cizí holka a navíc se mu zase chtělo zvracet. Pozoroval zmožená těla lidí kolem sebe a musel se jim smát, protože všichni vypadali jako mrtvoly a stejně tak to z nich i táhlo.
Vecpal se do davu na zemi vedle svého spacáku a z decimetru si prohlížel obličej jeho nájemkyně. Vůbec ji neznal, vlastně snad nikoho tady neznal. Přimáčkl se k té holce a začal ji hladit na krku. Ona ho jen podvědomě odstrčila. „Ne, teď to nečti,“ zamručela ze spaní a otočila se na druhou stranu.
Nechápavě se ušklíbl a radši odešel zpátky ke stolu. „Neboj, já ti žádný blbosti číst nebudu,“ cedil do ticha, „ale napíšu vám tady něco hezky na památku. I s věnováním, kreténi, abyste nezapomněli.“ Našmátral na stole umaštěnou vidličku a ledabyle s ní vyryl do zdi nápis, který docela přesně vystihoval všechno, co zrovna pociťoval.
‚Polibte si všichni prdel‘
Upustil příbor na podlahu a hlavou se opřel o stěnu, ruku křečovitě přitisknutou k břichu. Měl dům plný cizích, neznámých lidí a ani zaboha netušil, co tu sakra všichni dělají. Dech se mu přidusil a pak třemi várkami zvratků pokřtil svůj vzkaz budoucím střízlivým. „Kurva drát,“ hekal vyčerpaně a na nohách cítil, jak se mu boty máčejí v jeho žaludečních šťávách.
„Co děláš? Seš v pohodě?“ ozvalo se v pokoji. Mari se za tím hlasem podrážděně ohlédl a uviděl holku v jeho spacáku, jak se škrábe na rozcuchané hlavě. Odplivl si.
„Je ti blbě?“ vyptávala se dál.
„Blbá otázka,“ zavrčel. „Měl bych lepší.“ Vypláchl si pachuť blitek z pusy zvětralým pivem. Zíral na svůj spací pytel. Nebo zíral na jeho obsah? Už mu to leze krkem, pořád to samý; stejný lidi a stejný situace; pořád stejně nicneříkající. Napadaly ho tři otázky – jak se jmenuje, proč leží v jeho spacáku v jeho domě a co měla znamenat ta věta ‚Ne, teď to nečti‘. Ale nechtěl se s ní vůbec bavit, chtěl mít svatej klid.
„Doufám, že jsi to nečetl,“ řekla najednou a Mari oněměl.
„Co sem neměl číst?“ vydal ze sebe po chvíli.
Holka vyskočila ze spacáku na nohy, popadla Mariho za ruku a vlekla ho z místnosti pryč, chodbou ke dveřím, až byli konečně venku před barákem ve studené noci. Před jeho barákem. V ničí noci.
Tam na chodníku ho pod světlem lampy dlouze políbila, tiskla mu ruce a pohledem pronikala jeho očima. Pak odešla a Mari už ji nikdy neuviděl.

Duben 1996

Mari seděl v trávě vedle bílého náhrobku a v ruce držel popsaný papír, na který jako by se bál podívat. Na desce hrobu stálo prosté slovo vzpomínáme a nic víc, žádné jméno ani rok.
Před týdnem Marimu uhořel pes. Ty ožralí prevíti ho nejdřív zlili vodkou a pak ho ještě vymáchali v benzínu. Kanystr našli v garáži.
„Kurva von hoří!“ řval jeden a třeštil oči na kvílejícího vlčáka. Desítka lidí kolem ohniště začala ječet a všichni zmateně uskakovali sem a tam. Někdo křičel „vodu! Do prdele, kde je voda?!“ a pes kňučel, narážel do všeho kolem, až se nakonec svalil na zem a skučel ještě pronikavěji, zmítal se a škubal končetinami. Vodu v tom zděšení nikdo nenašel, měli po ruce jenom kanystr se zbytkem benzínu a lahve alkoholu. Mari díkybohu celou tuhle scénu na své zahradě neviděl na vlastní oči, protože byl zrovna uvnitř domu. Ale ten puch zapeklého masa tam už nikdy nepřestane cítit.
Za celý ten uplynulý týden Mari ještě nepromluvil ani slovo. Pohled na doutnající zčernalé ostatky jeho vlčáka ho připravil o řeč. Ve dvě ráno stál před skupinkou vyděšených lidí, civěl na ohořelé zvíře a mlčel. Ale tolik ho nešokoval pohled na mrtvolu, jako spíš uvědomění, že se to všecko opravdu stalo.
„Proč jsi to napsala?“ vyptával se zničený Mari svojí přítelkyně hnedka dalšího dne.
„Já nevím,“ odpověděla mu Lucka popravdě a cítila, že se každou chvílí zhroutí.
„Jak tě to napadlo? Jak je tohle všechno vůbec možný?! To je přece strašně blbá náhoda!“ neudržel se Mari, popadl Lucku bolestivě za ramena a zacloumal jí.
„Já prostě nevím!“ rozbrečela se a odstrčila ho od sebe. Mari zaúpěl, sklopil hlavu a omluvně ji sevřel v objetí.
„Bylo těch textů víc?“ ptal se už tiše, ale nejistě. Nebyl to ani měsíc, co si Mari přečetl jednu novou Lucčinu povídku, ve které hlavnímu hrdinovi upálili německého ovčáka.
„Dost, ale vždycky se ty věci stali jen tomu, kdo si to přečetl první,“ klepala se vyděšením. „Ale mně samotný se kvůli tomu nikdy nic nestalo.“
Když pak týden po úmrtí psa seděl Mari na zahradě vedle toho skromného hrobu a četl další popsaný papír od Lucky, na svého vlčáka si už vlastně ani nevzpomněl. Bál se všeho, co se najednou mohlo stát, měl strach z živé hrozby smrti, kterou doteď nepoznal.
‚Nechci a nemám právo uvalovat na Tebe takovou tíhu, jakou v sobě skýtají moje myšlenky a má fantazie. Již dlouhou dobu jsem si plně vědoma, že mnou vymyšlené postavy v povídkách se přenesou do reality jejich prvního čtenáře. Tomuto břemenu se musím postavit čelem, ale nechci hroznému vědomí této skutečnosti vystavovat Tebe. Konečné rozhodnutí však ponechám na Tobě. Pokud se rozhodneš pro svůj vlastní život beze mne a mého útrpného tajemství, přečti si zalepený papír, který jsem přiložila k tomuto dopisu.‘

Zapečetěný dopis přečtený v květenu 1997

Rozhodl se dobrovolně. Chtěl se zbavit těch muk, která mu v hlavě způsobovala pravda. Poznání a vědění bylo pro něj natolik nesnesitelné, že se rozhodl své trápení ukončit. Věřil, že má právo očistit svou duši od špíny, za kterou se on nezapříčinil. Toužil získat nazpět nevinnost svých myšlenek, ačkoliv si byl vědom, že tímto prachsprostým činem už ze sebe nikdy nebude moci smýt vinu ze zneužití vyšší moci a vůle své víry. Nevinnost získá nazpět pouhopouhým nelidským proviněním, které si ani nebude pamatovat. Jako člověk už tedy nebude nikdy nevinný. Je ale lepší o této skutečnosti sladce nevědět, než se jí užírat. A rozhodl se pro tento čin ihned a neodvratně.
Stačilo aby si přečetl magická slova a moc ukrytá v jejich jinotaji zapůsobila bez prodlevy po dočtení posledního z nich. Ihned zapomněl tu tragickou skutečnost, která byla původem jeho strastí. Zapomněl tu nejstrašlivější pravdu a spolu s ní se mu z paměti vymazalo i jméno člověka, který způsobil tolik zlého, ale i krásného, protože bez jednoho nemůže být druhé. Nabyl své poskvrněné nevinnosti, ale jeho paměť ihned pozbyla všech jmen a tváří, které kdy poznal. Jedině tak se jeho štít může alespoň zčásti vážně nazývat čistým. Ať se dobru i zlu staví od píky ten, kdo pro strach usmrtil dar štěstí.
To všechno se stane při dočtení posledního slova těchto řádků, které se pak změní v popel.