Modrý vítr

Tmou ševelily a šepotaly desítky, stovky konečků stébel, zmítaných v náhlém náporu síly. Síly, která je nekompromisně, avšak nečekaně měkce a citlivě tiskla k několikatýdenním suchem ztvrdlé půdě. Stébla se pod jejím náporem poslušně klonila k zemi, zelené vousy klasů se dotýkaly a konejšily navzájem, vydány napospas neznámému. Cesty se protahovaly a spojovaly, aby daly vzniknout jednomu nesmírnému celku, neznámým, a přece ne nepochopitelným písmem psaly své poselství.
Stejně náhle, jako přišel, nápor odezněl. Noční vítr počechral hlavy nedotčených klasů, pohladil štíhlé stvoly těch ležících na zemi.
"Chtěl jsem tentokrát použít něco, co je jim blízké", pronesl sametovým hlasem.
"Ti, kteří chtějí vidět, pochopí", odvětila. "Ti, kteří žijí láskou, na lásku uslyší."
Rozvážně přikývnul. Dílo bylo dokonáno, byl tedy čas jít.

***

Svižným krokem stoupal vzhůru strání. Vysoká tráva, která se při každém kroku ovíjela okolo jeho nohou, mu nijak nevadila. Lesnické boty, mokré ranní rosou a pokryté drobnými semínky travin, konečně stanuly na drsném, lišejníkem porostlém kameni skály, místními nazývané Vyhlídka.
Nepotřeboval dalekohled. Každého z nevelké skupiny lidí, živě debatujících na okraji pole pod ním, poznal bezpečně i na dálku. Dál do obilného lánu se však zatím nikdo z nich neodvážil. Byl tomu rád; mohl si tak podívanou pod sebou vychutnat v celé její neporušené nádheře. Znovu a znovu přejížděl očima obrysy křivek a kruhů, jakoby si jejich podobu chtěl navždy vrýt do paměti. Nakonec rozvážně pokýval hlavou a obrátil se k odchodu. Když sestupoval ze skály, ještě se usmál pod hustý plnovous. "Opravdu povedená křídla", zamumlal si pro sebe.