SENZACE

SENZACE

Chtělo by to senzaci a pořádnou, pomyslel si během poslední půlhodiny již asi popáté pan Jaran. Věděl, že jestli se něco nepřihodí, nebo jestli jeho zaměstnanci něco, nejlépe na někoho známého, nevypátrají, je jeho místo ředitele v jednom z nejprodávanějších bulvárních deníků ohroženo.

Dost jasně mu to dal najevo majitel novin na schůzce, která se uskutečnila před deseti dny. Navíc mu šéf dnes po obědě dokonce osobně volal do kanceláře, což se stávalo opravdu málokdy. Neměl však odvahu si vyslechnout další výtky na svou neschopnost a tak se nechal od sekretářky zapřít a odjel.

Odjel až sem. Dělával to i dřív, když si potřeboval pročistit hlavu a srovnat myšlenky. Když potřeboval nabrat sílu. Jednoduše se sebral, nasedl do auta a jel, dokud nedojel na nějaké opuštěné místo, kde se mohl celé hodiny procházet, aniž by spatřil jiného člověka. Uvědomoval si, že takových míst je čím dál méně, a že mu pokaždé trvá déle, než takové místo najde.
Dnes jel zhruba tři hodiny, než našel místo, kde mohl zastavit.
Silnici a hladký asfalt po pár kilometrech vystřídal horší asfalt, poté uježděná zem, až skončil na úzké lesní cestě, ani nevěděl, kde přesně je. To mu ale nevadilo a případné mírné bloudění a hledání správné cesty zpět si užíval stejně jako cestu sem.
Šel lesem již zhruba dvě hodiny. Zhluboka se nadechoval a plnými doušky polykal krásný, dřevem a jehličím provoněný vzduch. Naslouchal zpěvu ptáků v korunách. Na krku se mu zlehka pohupoval fotoaparát, který si koupil teprve nedávno a bez kterého neudělal ani krok. Snažil se na nic nemyslet. Pozoroval a obdivoval majestátnost stromů, které ho obklopovaly. Měkký mech a hebkou trávu zvolna vystřídalo maliní a ostružiní.
Zrovna, když se sehnul, že si jednu ostružinu utrhne, zahlédl koutkem oka pohyb mezi stromy ve křoví, zhruba dvacet metrů před ním. Postavil se a zadíval se do houští. Nic se nepohnulo. Asi nějaká lesní zvěř, i když ta by ho snad slyšela dřív a utekla by, pomyslel si.
Přesto byla dobrá nálada a pohoda tatam. Po zádech mu přeběhl mráz. Něco, aniž by přesně věděl co, ho zneklidňovalo. Najednou se mu zdálo, že ho někdo pozoruje.
Podle hodinek zjistil, že se blíží pátá hodina. Ani si neuvědomoval, jak dlouho již jde a jestli se chce vrátit ještě za světla k automobilu, je ten nejvyšší čas. Otočil se a vydal se nazpět. Nohy, jako by samy chtěly jít rychleji, než měl v plánu. Zastavil a ohlédl se. Opět se mu zdálo, že něco zahlédl, tentokrát to bylo po jeho levé ruce. Zbystřil, jestli něco nezaslechne. Při tom si uvědomil, jak les kolem něj ztichl.Začalo se pomalounku stmívat. Ještě víc přidal do kroku a záměrně se snažil dělat co největší hluk.

Teď něco spatřil před sebou. Byl si téměř jistý. Něco velkého a šedého se schovalo za malou skalku pár metrů před ním. Podle vzdálenosti odhadl, že je to vysoké zhruba metr a půl. Byl si jist, že nic takového ještě neviděl.
Začal utíkat. Fotoaparát ho bolestivě bouchal do žaludku. Zastavil, aby si ho schoval do pouzdra u opasku. Slyšel jak mu buší srdce. V tom přímo za ním zapraskala větev, jak na ní něco těžkého šláplo. Uslyšel temné vrčení. Rozklepala se mu kolena. Pomalu se otočil. Pane Bože, to bude senzace, pomyslel si, když to spatřil a začal honem sahat po foťáku. Zlomek vteřiny poté mu ohromné žluté tesáky prokously hrdlo…

-Sheridan 2005-