Arrowed

Znal jsem jednu dívku. Arrowed - její jméno bodalo mne jako šíp vražený přímo do srdce, neb slyšel jsem jej jen jedinkrát. Byla to krásná a něžná dívka, dívka mých snů. Měla tmavé vlasy jenž jí sahaly po pás, v očích se vždy leskl úsměv. Smyslné plné rty, které jsem vždy toužil políbit. Přesto jsem z ní měl strach. V její přítomnosti jsem se cítil jinak. Nebyla to láska, ale spíše nenávist. Nenávist, která se stupňovala s každým pohledem na ni.
Její jméno mi pošeptal sám noční vánek. Ach, jak nenávidím tu chvíli, kdy jsem ji spatřil. I když je teď mrtvá, pořád před sebou vidím její tvář. Pronásleduje mne dnem i nocí. Proč mě nikdo nenapomenul, když jsem ji chtěl poznat blíž?
Přes všechnu tu nenávist mám i další otázky. Proč by dívka jako ona dobrovolně zemřela? Její smrt ještě nebyla vyjasněna, ale bylo jasné, že spáchala sebevraždu, ale proč? Je možné, abych tou příčinou byl já?

Jen jedinkrát jsem s ní trávil odpoledne. Vedle mne vypadala šťastná, tedy zprvu. Celá se chvěla. Jak z ní nervozita postupně opadala, zdálo se mi, že se přesunuje na mne. Rozpovídali jsme se o běžných věcech, ale nedokázal jsem se pořádně soustředit. Jako bych se topil v samém prostředku Středozemního moře. Nejistota ve mně vzrůstala a najednou mi byla její přítomnost nesnesitelnou.
„Promiň“ vydralo se mi z úst, když jsem zničehonic vstal a měl se k odchodu. „Promiň, musím jít, už je moc hodin a já už měl být dávno někde jinde. Snad někdy příště“
„Ale počkej přeci!“ volala za mnou, ale já už byl daleko.

U mých dveří dnes ráno zazvonil pošťák. Dlouho se u mne nezastavil, obvykle mi nikdo nepíše. Vlastně jsem doručené psaní odložil na stolek a ve spěchu si jej nejdřív ani neprohlédl.

Vlastní, poněkud opožděná zvědavost mne donutila si jej dodatečně prohlédnout. Obálka měla jemný modrý nádech, byla malá a velice lehká, je v ní vůbec nějaké psaní? Nebyla na ni napsána zpáteční adresa, ale v nitru jsem tušil, od koho je. Vytáhl jsem tedy vložený list a začal číst:

,Vím, že až budeš číst tyto řádky, já nebudu na tomto světě. Naivně jsem si myslela, že s Tebou bude vše jiné, že se můj život změní. Ale opak byl pravdou. Na vlastní oči jsem viděla, jak se Ti začínám protivit a Tvůj nenadálý odchod z předem domluvené schůzky mi vše potvrdil. Potvrdil, že nikdo se mnou nemůže vydržet déle než hodinu. Která sudička na mne uvrhla tuto kletbu? Je snad dědictvím po mé matce, jenž se o mne nedokázala postarat?
Opouštím tento svět se smutkem v duši, se samotou a bez lásky.
Sbohem
Tvá Arrowed ‘