Stín minulosti 10.část

Najednou cítím lehký závan větru, jakoby někdo rychle proběhl kolem mne. Rychle otevírám oči, podívám se doleva a vidím jen mihnutí havraních vlasů. Bleskurychle se zvedám, běžím jako o život, přesto ji nemůžu dohonit. Neuvědomil jsem si, kam utíkám, jsem absolutně zmatený. Vcházím do jediných dveří, co tu jsou. Ocitám se ve svícemi ozářené sakristii. Všechny předměty jsou ze zlata. Zaujal mne křížek, který oblézá had. Nechám si ho, nevím proč, ale mám pocit, že se bude hodit. Zaujatý září zlata a svíc jsem si ani nevšiml, že jedna stěna je prosklená a je jí vidět do čtvercové zahrady. Mezi povadlými květy a stromky se tyčil nadherně rostlý javor. Vypadal jako bratr toho mého. Hrdost a pýcha z něj jen čišely. Ve skrytu duše je dobrák, avšak snaží se to zakrýt vrstvou arogance, lhostejnosti a ironie. Ví, že jediný on má sílu v těchto podmínkách přežít. Musím se k němu dostat, vím, že tam najdu odpověď na všechny otázky. Je mi líto zničit nádherná okna, nemám však jinou možnost. Těžkou číší zdobenou diamanty, prolamuji ušlechtilé sklo. Vcházím do dvora. Obloha se změnila, kovově šedé nebe najednou září blankytnou modří. Nad hlavou mám rozzářené slunce. Vše najedou vypadá mnohem přívětivěji. Jdu ke stromu. Vše je nádherné, má až stoický klid a právě proto se mi to zdá až divné. Sotva jsem na to pomyslel, obloha se zatemnila, slunce překryl jiný mnohem větší černý kotouč. Na zem spadlo hedvábí temnoty. Vzpomněl jsem jsem si na Anthonyho báseň. Je konec, nezbývá nic jiného než se s tím smířit, blesklo mi hlavou. Lehl jsem si pod javor, který mi jediný alespoň trochu navozoval pocit bezpečí. Zavřel jsem oči, strach pulzoval celým mým tělem. Najednou mne zašimraly něčí vlasy na tváři. Chtěl jsem otevřít oči, ale neznámá osoba mi je zakryla. Amy, je to Amy. Promluvila na mne vyrovnaným hlasem:
Musíš najít tu třetí část, jinak skončíš jako já, ale pospěš, již ti nezbývá moc času...