Lenka

Ve škole jsem byl otloukánek. Byl jsem vzrůstem o dost menší, než mí vrstevníci. Hubený a slabý. Neměl jsem kamarády, kdo by se se záprdkem – tak mi říkali, kamarádil. Do školy jsem chodil nerad. Vždy jsem se bál, co přinese další den, jaké mi Fanda a jeho kumpáni připraví trápení. Fanda byl největší ze třídy. Tahoun. Frajer. Každý chtěl být jako on a já jsem sloužil velmi často jako terč jejich posměchu. Jednou v dílnách o přestávce mě chytili. Dovlekli mě k velikému stolnímu svěráku a mojí útlou ruku sevřeli, až jsem začal bolestí vzlykat. Začali se hurónsky smát. „Záprdek brečí, pojďte se všichni podívat! Neboj ty posero, až přijdeš domů maminka ti utře slzičky.“ Jenže já maminku neměl. A oni to věděli. Jindy mě po škole zamknuli na záchodu a já potmě musel čekat tři hodiny, než mě objevil školník. Ten mi vyhuboval a Fandovi a jeho bandě se nic nestalo. Jako obvykle. Fandy tatínek byl totiž starosta. Přežíval jsem.

Jedno pondělí přivedla paní učitelka novou spolužačku. Volné místo bylo u Fandy – ten si k tělu nikoho nepouštěl a u mě. S otloukánkem pro změnu sedět nikdo nechtěl. Učitelka vybídla Lenku – tak se jmenovala, aby si vybrala místo. Byla moc hezká. Fanda na ní mohl oči nechat a začal se tvářit ohromě světácky. Byl si naprosto jistý, že se k němu posadí. Všichni si tím byli jisti. Lenka se s naprostým klidem podívala na něj a potom na mě. Přišla k mojí lavici, představila se a zeptala se, jestli se může posadit. Všichni měli v údivu ústa dokořán. Já jsem zrudnul, na takové jednání jsem nebyl zvyklý a tohle jsem opravdu nečekal. Vykoktal jsem, že samozřejmě.

Ve škole jsem začal mít opravdové peklo. Nenávist, Fanda po svém neúspěchu, který si bral velmi osobně, neustále rozdmýchával a společně se svými přisluhovači, jakoby neznali mezí. Byli krutí, nemilosrdní. Každou přestávku, na začátku i na konci mi dal každý jednu facku. Prý preventivně. Když se učitelky divily, proč že mám tak červené tváře, Fanda odpověděl: „Je holčička – tak si líčí tvářičky“. A nic. Mlátili mě do břicha, lili mi na hlavu špinavou vodu, kterou vymačkali z houby na tabuli, drželi mojí ruku na rozžhavených kamnech a já nemohl nic dělat. Fandovi jsem musel každé ráno říct: „Dobrý den pane továrníku“. Kdybych to neudělal, tak by mi ustřihli kus vlasů. Plivali po mě, musel jsem jim zavazovat tkaničky u bot a otvírat dveře.

S Lenkou jsem se skamarádil. Byli jsme stále spolu. Bydleli jsme na stejném konci vsi a často jsme společně chodili ven. V lese jsme hrávali šiškovanou, lezli jsme po stromech, brouzdali potokem, sbírali léčivé bylinky, každý den jsme si našli nějakou zábavu. Lenka byla zajímavá osobnost. Vypadala neuvěřitelně klidně. Měla bezelstný výraz a byla hodná. Po čase jsem v ní našel skutečného přítele, prožíval jsem pocity, které jsem do té doby vůbec neznal. V čase, kdy jsem byl s ní, zapomínal jsem na všechny útrapy, na všechno špatné. Dávalo mi to energii žít. Jako bych nevnímal každodenní týrání, ty rány jsem necítil, modřiny neviděl. Žil jsem jenom pro to, abych mohl být odpoledne zase s ní. K tomu, jak mi ubližovali se Lenka nikdy nijak nevyjádřila. Nemluvili jsme o tom, ale já věděl, že jí to trápí možná víc, než mě.

Den který změnil můj život přišel nečekaně, jednoho letního dne. Bylo po škole, měli jsme tělocvik do odpoledne a tak naše třída odcházela za školy jako poslední. U dveří mě dostihl Fanda. „Počkéj záprdku, kam utíkáš. Kvůli tobě jsme dneska prohráli fotbal.“ Chtěl jsem odejít. Chytil mě a kopl kolenem do břicha. Zakuckal jsem se. „Nech ho být.“ Zastala se mě Lenka. „Ale, ale kdopak se to zastává toho usmrkance? Padej domů domů ty krávo!“ Tahle věta, kterou jsem uslyšel, mě řízla jako střep skla. Krev se mi začala vařit a já udělal to, co nikdy před tím. Vší silou jsem ho udeřil do obličeje. Naprosto to nečekal. Zavrávoral a spadnul. Pochopil jsem, že bych se měl co nejdřív ztratit. „Půjdeme domů,“ vyzval jsem Lenku k odchodu. Ale nedošel jsem ani ke dveřím a ucítil jsem tupou ránu do hlavy. Udělalo se mi černo před očima. Spadl jsem.

Probral jsem se, myslím, po několika minutách zavřený mezi dvojitými dveřmi. Nešli otevřít, byly zvenčí přimotané drátkem. Skrze ty prosklené dveře jsem viděl, fandu houpajícího se s kluky na houpačce, a Lenku, která k nim mířila. Co tam chce dělat? Pomyslel jsem si. Ať jde domů, stačí, že zmlátili mě! Jak byl Fanda v záklonu, jednou rukou nabral hrst písku a prudce jím po Lence hodil. „Tak už vypadni,“ zařval. Otřepala si vlasy a tehdy jsem uviděl, něco co mě dodnes mrazí. Lenka se zastavila pár kroků před houpajícím se Fandou a podívala se na něj. Ten pohled byl ale naprosto nepopsatelný. Hluboký, upřený, silný. Bylo vidět, jako by přemýšlela, jako by se na něco zaměřila, takové soustředění jsem nikdy neviděl. Jako by z ní prýštila energie, jako by byla obklopena nějakou silou, tak hustou, že jsem ji téměř viděl. Stála pevně, napřímeně veliké temné oči otevřené dokořán. Tuhla mi krev v žilách. Potom udělala pohyb jako by něco strhla dolů. V tu chvíli prasklo lano houpačky, a Fanda obloukem doletěl až k protější zdi a narazil do ní hlavou. Sesunul se k zemi a zůstal ležet. Všichni začali utíkat pryč. Na omítce byla vidět krev. Stál jsem jak kamenná socha a sledoval Lenku, která najednou padla na zem. Rozbil jsem sklo od dveří a doběhl k ní. Vypadala jako po nějakém sportovním výkonu, který člověka úplně vyčerpá. Unavené oči se sami zavírali a ona usnula.

Fanda zůstal tři měsíce v nemocnici. Těžký otřes mozku a úraz na krčních obratlích s trvalými následky. Lenku odvezli také. Nedlouho poté si ředitel školy zavolal Lenčiny rodiče. Do týdne se z vesnice odstěhovali. Lenku jsem pak už nikdy více neviděl. Já už byl ale někdo jiný. Najednou jsem se nikoho nebál, nemusel už jsem nikomu sloužit a komukoliv jsem do očí řekl: ne! V pozdějších letech jsem začal s bojovými sporty a dnes patřím k nejlepším v zemi ve své kategorii. Násilí nepoužívám, nejsem-li k tomu donucen. Ještě jsem nikdy nebyl.

Víte, tenkrát se před školou odehrálo něco divného. Nadpřirozeného a tajemného. Dodnes mám na tom místě zvláštní pocit. Tenkrát jsem cítil, že je kolem ní energie. Energie, kterou ona ovládá. Naprosto čitelná, hmatatelná. Lano té houpačky bylo nové, silné, neporušené. Nikdy v životě nezapomenu na výraz její tváře. Na její odhodlání, na tu vnitřní sílu která dokázala přervat lano, typované k zátěži padesáti metráků. Na upřímnost, na její přesvědčení, že dělá správnou věc. V životě nezapomenu na ni. Na to, že se rozhodla, bránit přítele, který byl v nouzi, přestože byla slabá dívka na to, že mému životu dala nový směr. Děkuji Lenko! Třeba se jednou někde setkáme – nevím. Rád bych pro Tebe něco udělal. Ale co Ti slibuji je, že uvidím-li někoho v nouzi, někoho kdo je v nouzi neprávem, aniž by to mohl ovlivnit, že se zachovám stejně jako Ty. Že ho budu bránit. A že ho ubráním, na to vezmi jed!