Netypicky v brnění

Jednoho dne mou pozornost upoutal velký plakát, který oznamoval, že o víkendu proběhne za městem historické dobývání hradu. Pro účast bylo nutné brnění a nějaká ta dobová zbraň. Hned mi bylo jasné, že tuhle akci nemá na svědomí nikdo jiný, než sídlištní organizátor všeho možného i nemožného-pan Bělásek.
Moje touha zúčastnit se bitvy byla velká a stejně tak uvažovali i mnozí jiný. Obchody ve městě, ve kterých se prodávalo brnění i zbraně, zažívaly nebývalý zájem zákazníků. A mnozí ze zájemců o bitvu nelenili být v oněch obchodech i v pozdních nočních hodinách a vůbec jim nevadilo, že nemusí platit.
I já jsem chtěl získat nějaké to brnění. A protože zrovna byl den otevřených dveří ve filmových ateliérech, tak bylo mou snahou využít situace. Podařilo se mi nenápadně vniknout do místností, v niž byl nespočet obleků a kostýmů. Tu a tam za rachocení proběhnuvší postava v brnění dávala tušit, že nejsem jediný, který měl takový nápad. Netrvalo to dlouho a objevil jsem pro sebe vhodné brnění i s halapartnou. Vůbec nebylo jednoduché na sebe brnění obléct. Po nějakém čase se mi to však podařilo. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem vyvrávoral na chodbu, přičemž špička halapartny se zapíchla do květináče. Marné byly pokusy halapartnu z něho vytáhnout, a tak jsem květináč nesl na halapartně. Má pozornost se přitom zcela soustředila na něj, což mělo za následek přehlédnutí schodiště.
Ještě nikdy jsem nezažil pád ze schodů v brnění. Nevím, jak se to stalo, ale za pomocí halapartny se mi podařilo udělat salto a to bylo zakončeno proskočením okna. Poté jsem postřehl blížící se hromadu písku, do níž se halapartna zapíchla a já jsem se ocitl ve stojkové poloze. A o něco později jsem zjistil, že se nacházím na korbě nákladního vozu, který jede.
Jízda netrvala dlouho a po chvíli se korba začala sklápět. Překvapení dělníci s lopatami zůstali užasle hledět, když mne v hromadě písku objevili.
„Dobrý den. Já mám tohle brnění na sobě jen náhodou. Budu se totiž účastnit dobývaní hradu,“ znělo mé vysvětlování.
„Nějaký blázen zase zdrhnul!“ vyhrkl jeden z dělníků.
„To je omyl. Já ze žádného blázince neutekl. Já jen vypadnul z okna.“
„Fakticky to je blázen!“ zvolal jiný muž.
„Zdání klame. Tam, kde jsem byl bylo víc lidí převlečených za rytíře.“
„Blázni v brnění!!“ vykřikli všichni sborově a vzápětí mně nezbylo nic jiného, než se ohánět halapartnou před lopatami. Volil jsem proto taktický úprk do nedalekého lesa. V něm jsem po čase potkal několik houbařů a ti se dali za výkřiků na útěk. Snaha je dohnat a vše jim vysvětlit byla zbytečná.
Když jsem vyšel z lesa, tak jsem spatřil sídliště, kde bydlím na dohled. Nechtělo se mi jít takový kus pěšky a tak mou pozornost upoutal nedaleko stojící taxík. Jeho řidič za volantem spal a byl probuzen poté, když jsem zakopl a dopadl na kapotu vozu. Zároveň jsem špičkou halapartny rozbil přední sklo. Výraz jeho obličeje připomínal zděšení na entou. Vlasy se mu dotkly střechy, aby poté byla k vidění ječící žíznivá čára, jenž zmizela v porostu lesa. A protože se neměl k návratu, tak jsem usedl za volant. Klíčky v zapalování byly, tudíž nebyl problém automobil nastartovat.
Jízda k sídlišti probíhala vcelku dobře, ale jen do té chvíle, než halapartna při prudkém zabrždění prolétla dírou v předním skle. Cyklista jedoucí přede mnou zařval a za chvíli vletěl i s kolem do nedalekého novinového stánku. Dalo mi dost práce vylézt z vozu a ze stánku vytáhnout halapartnu. A jelikož na ní bylo napíchnuto několik novin, tak jsem je ze slušnosti všechny zaplatil a namířil si k panelovému domu, kde bydlím. Přitom mé pozornosti neuniklo několik sanitních vozů, jenž odvážely první zraněné, kteří to se cvičením na bitvu přehnali.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI