Netypicky v brnění-3

Okolí hradu připomínalo spíše obrovskou býčí arénu, ve které nechtěnými toreadory byly účastnící historické bitvy. Ta se zcela vymkla jakékoliv kontrole. A pro mnohé platilo heslo: Kdo uteče, ten vyhraje. Přičemž někteří proti své vůli osedlali býky.
„Okamžitě se všichni vraťte k hradu! Tohle je bitva a ne přespolní běh rytířů!“ vykřikl do širokého okolí přes megafon pan Bělásek. Ten byl organizátorem této bitvy, načež se objevil zavěšen na pojízdném kladkostroji, jenž táhl s vyplazeným jazykem pan Havlík.
„Jak je možný, že nepálíte na hrad!“ osopil se na mne i sousedy z našeho domu, kteří seděli na horní části katapultu a sledovali totální chaos. Přitom uzavírali sázky, jestli hrad dobijí býci, či lidé převlečení za rytíře.
„Čekali jsme na vás. Aby jste mohl slavnostně přestříhnout pásku a my mohli učinit první slavnostní odpal,“ vysoukal jsem ze sebe.
„Havlíku, kde mám nůžky!? A koukejte mi sehnat mého koně! Jinak mě potáhnete na tomhle kladkostroji v čele šiků k hradu!“ vyhrkl pan Bělásek.
„Já se po nějakým koni podívám!“ pronesl pan Havlík a rozeběhl se pryč. Za okamžik byl k vidění, jak s řevem běží před býkem. Vzápětí jím byl nabrán, načež zmizel v dáli.
„To vám Havlíku neprojde! Až se vrátíte, tak dostanete pětadvacet!“ křičel na něho přes amplion pan Bělásek. Zároveň se objevil cválající kůň, na němž seděl pan Podkova, který byl majitelem statku. S koněm dojel k nám, aby byl vzápětí vyhozen ze sedla. Pan Podkova poté za výkřiku přeletěl hlavu koně a dopadl v brnění přímo do říčky.
„Pomóóóc!! Co se to stalo!? Teče mi do brnění!“ křičel, přičemž měl snahu otevřít si hledí v přilbě.
„Pomozte mi hned na toho koně! Já musím strhnout všechny obléhatelé k rozhodujícímu útoku!“ vykřikl pan Bělásek. Pan Metráček, který se stále něčím cpal spadl z katapultu a všiml si toho až v tu chvíli, když mu kůň začal ujídat. Toho jsme hned chtěli využít a naší společnou snahou bylo za pomocí kladkostroje dostat pana Běláska do sedla.
„Tak zaberte neudatní rytíři!“ povzbuzoval nás pan Bělásek, a tak jsme zabrali. K našemu překvapení se lano, na němž byl pan Bělásek zavěšen prudce napnulo. Kůň se splašil, nakopl pana Bezouška a ten po několika rachotivých kotrmelcích skončil v říčce. A tak ve vodě vzápětí trůnily už dvě nadávající postavy, zatímco pan Metráček se nějakým řízeným osudu ocitl v sedle běžícího splašeného koně a zmizel s ním v dálce. Rozkřičený pan Bělásek visel na kladkostroji vzhůru nohama a ten se velkou rychlostí rozjel z kopce.
„Zastavte mě!! Já jsem důležitá osoba téhle bitvy!!“ křičel přes amplion a zanedlouho i on zmizel z dohledu. Mezitím se pan Jekota snažil vytáhnout pana Podkovu i pana Bezouška z říčky. To se mu však nepovedlo a vzápětí ležel též rozplácnutý ve vodě. Brzo se z říčky ozývalo trojhlasné S.O.S. Do ní vzápětí s rozběhem skočil pan Potápník, jehož fascinovalo vše , v čem se dalo potápět. Zapomněl však, že má na sobě kromě potápěčského obleku i brnění, a tak se už na hladinu nevynořil. Pan Telka zase pro samé sledování malé televize, kterou měl přichycenou na ramennou, vůbec při expresním přepínání všech televizních programů neviděl kam jde. A za okamžik ke svému překvapení seděl v přívěsu za autem, které jelo. O něco dále seděl před plátnem místní malíř pan Mazal a nadával na rytíře, že chvíli nepostojí.
Já se zcela soustředil na katapult, ale moje snaha o odpálení jedné koule bylo zmařena poté, co jsem pocítil prudkou ránu do zadnice. Že letím vzduchem mi došlo vzápětí a poté jsem zažil dost tvrdé dopadnutí na hradby. I na nich panoval velký zmatek a přitom jsem spatřil několik houkajících hasičských vozů s vytaženými žebříky, jak jedou k hradu a na nich se křečovitě drží hasiči přestrojení za rytíře. Mou pozornost však upoutalo velké dělo, u něhož bylo několik koulí. Napnul jsem všechny své svaly a do hlavně vložil jednu z nich. Přitom mně neuniklo, že ona koule odporně smrdí.
„Vaše bitva není povolena! Rozejděte se!“ ozvalo se pojednou z megafonu a já jsem zahlédl pohybující se les. V jeho čele kráčel osamocený strom, v němž se ukrýval policista Houkačka. Ten trpěl po návratu z krizových oblastí světa syndromem maskování.
„Co jste dal do toho děla!?“ vyhrkl na mne náhle pan Pokustón, známý to vynálezce všeho možného i nemožného.
„Jen jednu kouli, co odporně smrdí,“ zněla má odpověď.
„Hlavně jí neodpalte!“
„A proč ne?“
„To je totiž syrečková koule. Můj vlastní vynález.“
„Vážně? Tak to je úžasný!“ vyhrkl jsem a díky mému pohybu dělo vystřelilo.
„Co jste to udělal!“ vykřikl pan Pokustón a nasadil si na obličej plynovou masku.
Vzápětí se na obloze objevil obrovský záblesk, který doprovázela ohlušující rána. Pak se do širokého okolí rozprostřel obrovský temný mrak a současně všichni pocítili neskutečný zápach, načež se všude začaly ozývaly zvuky. Ty připomínaly zvracení a já jsme je také začal vydávat.
Po vyběhnutí z rozplývajícího se smradlavého mraku, se mi naskytl pohled na spoustu běžících lidí. Obličeje mnohých vypadaly nezdravě zeleně. Nevím proč se zase pozornost všech soustředila na mne, a tak jsem vzápětí musel utíkat před početným davem pozvracených lidí.
KONEC