Přeplněno

Bože, to nejde. Fakt ne! Ještě chvíli a usnu. Fakt.

A přitom na mě útočí ze všech stran. Vlastně jen z jedné, ale vyjde to nastejno.
Jedna křičí: „Mně, mně si všimni!“, druhá zase: „Já, já, já jsem tadýýý!“. Třetí se rozhlíží, chvíli mlčí a pak se přidá: „Já jsem nejdůležitější. Mně uvidíš nejčastěji.“
Další se příjemně usmívá a říká: „Já se necpu, mně budeš mít ráda za to, co Ti povolím.“
Pátá se mračí: „Jsem přísná, ale je to pro TVOJE dobro.“
Šestá zívá: „Já nejraději ležím, ale běda, jak mě přehlédneš!“
Sedmá pokřikuje: „Budu Tvoje favoritka, mám nejvíc barviček!“
Osmé je asi špatně, je zelená, devátá je nějaká bledá. Aby ne, většinou žije v prašném prostředí. Na desátou zírám a vůbec ji nechápu.
„Hele, proužky“ zpívá další.
„Ať žije šlechta,“ hlásá dvanáctá – modrá.
„My jsme skoro dvojčata,“ laškují třináctka se čtrnáctkou.
Patnáctá, potvora, klade podmínky.
Šestnáctka je namyšlená: „Já to tu řídím.“

Poskakují, pokřikují, překřikují jedna druhou, tlačí se, strkají, všechny kolem mne, chtějí se připomenout, ukázat, zalíbit. Bolí mě z nich hlava. Všechny bych je měla znát, ale na některé si vzpomínám jen matně, na některé vůbec. Ach jo. A pozítří je musím všechny znát a na ukázání říci jméno. Jak si je jen všechny zapamatovat. Je jich nejmíň stovka, spíš dvě.

Bestie placatý! Značky zatracený!