Jak jsem naposledy stopoval

"Musím jet za svou láskou. Mějte se a užijte si zbytek dovolený," rozloučím se ráno s pár kamarády, kteří ještě z předchozí propité noci nešli spát nebo se právě vzbudili s šílenou kocovinou. Já sám jsem to moc nepřeháněl, abych bezmála tříhodinovou cestu autobusem přežil ve zdraví.
Pár zelených obličejů na mne kývne, těžko říct, zda jde o pozdrav nebo prosbu o pomoc. Ignoruji je, hodím batoh na záda a vydávám se na autobusové nádraží.

Po půlhodinové svěží chůzi dorážím zpět do civilizace v podobě malého městečka. Autobus má do Prahy vyrážet za dvacet minut.
Paráda, pomyslím si. To chce cigaretku a vyrážíme.

Na zastávce už stojí připravená fronta budoucích spolucestujících, poslušně se zařazuji na konec a zapaluji si. S ubývajícím časem začíná fronta nervóznět a přešlapovat, dochází na výrazná "tse" a "jéžiš". Autobus stále nikde. Tu najednou projíždí kolem nás takový stařičký děda na kole, které musel dostat snad ještě od svého tatíka.

"Jéje! Vy tu čekáte na autobus, že jo?" promluví k lidskému hadu ztrápeným hlasem jako by nás potkalo to největší neštěstí.
Ne dědo, my se tady každý den pravidelně scházíme a hrajeme si na užovku, řeknu si pro sebe.
"Když voni kluci pitomý dneska stávkujou. A jak tak koukám, nedali sem ceduli. Nó jo, maloměsto."

A kurňa!

Fronta začne zuřit. Nadává se, vykřikuje se. Děda se baví, tomu je to jedno, má kolo. Já kolo nemám, takže jsem v prdeli. Co teď?
Bleskový a geniální nápad, opouštím frontu s tím, že to zkusím stopem, potřebuji ale frekventovanější silnici a tak se vydávám za městečko.
Jezdit někam stopem jsem vždy pokládal za pošetilost, jako stopař nevíte, koho stopnete, a jako řidič nevíte, kdo stopne vás.
Tentokrát ale nepřemýšlel mozek, ale má spodnější část, která toužila po Kateřině.

Po hodině a půl mi stopování zas tak geniální nepřipadá. Auta projíždějí a jejich řidiči mi nevěnují nejmenší pozornost, krom jednoho chytráka, který u mne přibrzdí a zhroutí mou naději hláškou: "Máš péro, ne? Tak leť, vole!". A s hrdelním smíchem dupne na plyn a ujíždí pryč.

Po další hodině mi připadá skoro jisté, že do Prahy dojdu pěšky a při mé věčné smůle mi zastaví někdo až tam. Přestávám tedy zbytečně ukazovat palcem nahoru na míjející auta, jako by právě projeli vítězně cílem, svěšuji hlavu a dávám se do pochodu.

Najednou mne předjede černé auto a zastaví u krajnice. Musí zatroubit, aby mne vytrhl z kráčejících myšlenek.
"Tak kam jedeš mladej?" promluví úsměvně odhadem padesátiletý chlápek. Má na sobě khaki kraťasy a košili. Na očích tmavé brýle, je opálený jakoby se právě vracel odněkud od moře. Trošku při těle, ale sympaťák.
"Dobrý den. Do Prahy."
"Tak sedej. Bágl hoď na zadní sedačky."
Díky Bohu! Učiním, jak říká, a za chvíli už to hasí dobrých kilo pade po okresce. Audi A6, radši se připoutám.
"Odkaď jedeš? Pendluju tu docela často, ale tebe jsem tu ještě neviděl," promluví po chvíli.
"Ále, byli jsme tu nedaleko s kamárády na takovém menším statku, který jednomu z nich patří. Kluci tam ještě zůstali, ale já potřebuju do Práglu. Chtěl jsem jet autobusem, ale kvůli stávce nejel. Tak jsem zkusil stopovat. Poprvý v životě."
"Nekecej," usměje se, "tak to jsem tvůj první."
To mě trochu znervózní, ale okamžitě to přecházím. Možná jsem jen špatně pochopil.
"Chtěl by sis vydělat nějaký peníze?"
"No tak peněz není nikdy dost, že jo." Pokusím se o úsměv, ale musí vypadat neupřímně. Že bych pochopil správně?
Chvíli je ticho. Předjedeme pár čepičkářů a při jednom takovém předjíždění nás málem sejme v protisměru kamión.
"Jak ho máš velkýho?" vypálí z ničeho nic, jakoby se mě ptal, kde pracuji.
A kurva! Polknu naprázdno. Hrát blbýho?
"Já ani nevim," pokusím se odvětit s klidem, že mně nic nevytrhne z míry. Hlas mi ale v půli věty přeskočí. Chytnu se za krk a odkašlu si. Fazóna drsňáka je pytli.
"Ale hovno! Nekecej, že sis ho nikdy neměřil, ti nežeru."
"Ne fákt, nevím."
"Jasně, jasně..." řekne odmítavě. "Tak mi ho ukaž."
Pinďour mi dává jasně najevo, že se nehodlá nikde předvádět. Mám pocit, že se chce ukrýt jako hlemýžď do ulity. Ještě chvíli téhle šílené jízdy a bude ze mě holka.
"Proč?" zeptám se tupě.
"No jestli si chceš vydělat prachy, musím ho vidět." Šáhne do kapsy a vyndá tisícovku. Zamává mi s ní před očima. "Ukaž, za litr."

Ani za všechny prachy na světě, ty úchyláku!

"Ne, děkuju. Nezlobte se, já na tohle moc nejsem. Mohl bych Vás poprosit, jestli byste mi tady zastavil?" ptám se s nadějí v hlase, že nebudu muset vyskočit za jízdy. Audinka si to šlape poměrně slušnou rychlostí. Přemýšlím jak bych mohl dopadnout.
Zlámané ruce, nohy, přetrhané vazy nebo rozmrdanej zadek? Zrychluje se mi tep. Úplně se vidím někde u krajnice a borec v khaki to do mne šije zezadu. Za litr. Boha!
"Ty ho máš malýho, viď? Stydíš se, co?" zasměje se. Natáhne se přese mne, cuknu sebou, otevře přihrádku a z ní vypadne kupa porno časopisů.
"Kluky nebo holky?" zeptá se.

Neodpovídám, jasně že holky, ale teď radši asi nic.

"Hm. Tak že bys byl na něco jinýho? Co? Zvířátka?"
Utírám si ledově spocené čelo a nevím proč, ale vybavuje se mi zoologická. Už dlouho jsem tam nebyl, napadá mne. A už tam asi v životě nepáchnu!
"Mrtvolky?" pohlédne na mě a v očích se mu zajiskří a zrychlí, čímž odpovídá na mou otázku.

Chcípnu, je mi to úplně jasný. Začnu rychle a těžce oddychovat, cítím, jak se mi klepou kolena. Jsem podělanej strachy. Takže, rozepnout pás, otevřít dveře a vyskočit. Audi šlape jako o závod. To nedám, pomyslím si, vždycky jsem byl posera. Takže mě bude bolet zadek, nebo že by mně nejdřív sejmul a až pak? A nebo si dá jedno teplý a pak ještě jedno studený kolečko. Oklepu se a půlky se mi stáhnou tak, že na sedačce povyrostu o několik centimetrů. Tak jako tak jsem v řiti a někdo bude brzo v té mojí.

Třeba kdybych měl hemeroidy, tak ho to znechutí a nechá mě odejít. Proč sakra nemám hemeroidy? Já chci mít hemeroidy! Zavírám oči a v duchu se modlím. Jestli tohle přežiju, přísahám, že každý den budu záměrně sedat na studenej mramor, abych nějaký měl.

Za náma to zahouká. Policajti! Kristepane policajti! Bengoušové!

"Doprdele," nasupeně prohodí khaki týpek a sundá nohu z plynu. Časáky rychle posbírá, vrátí je do přihrádky a zastaví u krajnice. Polišové nás předjíždějí a zastavují před námi, jeden z nich okamžitě vystupuje z auta a rovnou k řidiči.
"Dobrý den," zasalutuje, "silniční kontrola, řidičský průkaz a doklady od vozidla, prosím."

Okamžitě využívám situace. "Tak děkuju za svezení, já už to dojdu," říkám nahlas i policajtovi. Rozepínám pásy, beru batoh a rychle vystupuju z auta. Policajt na mně udiveně pohlédne.
"Stopař," prohlásím, jakoby šlo o nadávku na sebe sama.
Policajt na mne kývne a vrátí pozornost audihumusákovi.
"Jestlipak víte, jakého přestupku jste se dopustil, pane řidiči?" slyším z dálky za sebou. Pádím pryč, rozhlédnu se kolem sebe.
Asi kilometr přede mnou je vesnička s malým vlakovým nádražím. Když tam dorazím, zrovna přijede šourák, v duchu poděkuji tomu něčemu tam nahoře a nastoupím. Zaplatím průvodčímu a vyrazíme. Je mi jedno kam jedeme, hlavně že jedeme pryč. Ještě než se vlak rozjede, ohlédnu se zpět. Vidím rozmazané postavy policistů, jeden obchází Audi, druhý šacuje khaki sráče opřeného o kapotu.

Dobře ti tak, hajzle!

Bylo to poprvé a naposledy co jsem stopoval. Už nikdy víc. A teď mi, prosím, promiňte, musím už jít. Mám naplánovanou půlhodinku sezení na studeném mramoru.

Pro jistotu.