RAKUŠÁK

„Vypadáš jak Rakušák,“ řekla mi Veronika místo pozdravu, bezprostředně po tom ,co se vyhrnula ze dveří autobusu i se svým psem.

„Ahoj miláčku…, taky tě rád vidím, …co zas, proč vypadám jako Rakušák?“ zeptal jsem se nechápavě, letmo ji políbil na ústa a zařval:

„Neskákej, Château!*“ Pes dál dorážel s veselým štěkotem na mé nohavice, já se snažil rukama mírnit jeho radost ze setkání a zůstat přitom i čistý.

„Na Rakušáky se neskáče, Château. Fuj. Nechej pánečka.“
Pak nepatrně poodstoupila, dala si jednu ruku v bok, druhou opsala siluetu mé stodvacetikilové postavy, narvané do světlých kalhot a béžového sáčka prokresleného jemnou kostkou.

„Nebo, že by Sudeťák?“
Demonstrativně jsem se podíval na své zlaté náramkové hodinky a vyčítavě řekl:

„Miláčku, čekám na tebe tři čtvrtě hodiny, ale ty už to máš, jako sport že? Ze zásady musíš přijít pozdě a vždycky mě urazit dřív, ještě než se stačíme pozdravit.“

„Já tě neurážím, já to konstatuju,“ odpověděla mi se svým bezelstným úsměvem a začala vedle mě poskakovat po jedné noze.

Stejně jako ona, začal poskakovat i pes, ale protože se na svých zadních bězích dlouho neudržel, opřel se v příštím okamžiku svýma špinavýma packama o nažehlené puky mých čisťounkých kalhot. Od kolen až ke kotníkům se mi táhly černé šmouhy.

Když Veronika i pes doskákali, (ona imaginárního panáka a on zřejmě přes oves) otočila se, znovu si mě prohlédla a se sarkasmem jí vlastním, poznamenala:

„No vidíš a už jsi jako prase. Jenom Rakušák se může obléci na procházku tak jako ty. Vždyť se na sebe podívej. Copak jdeme se psem poprvé? Kolikrát jsem ti říkala, že se máš obléci normálně, sportovně, jeansy, nebo něco takového. Ne, ty se musíš vždycky vymódit, jako nějakej..., jak... rakušák.“

„Už nic neobleču.“ Řekl jsem plačtivě.
„Tak přestaň konečně žrát a začni ze sebou něco dělat!“
„A jsem nemocnej.“
„No, ty si nemocnej pořád. Nějak ti to nevěřím, tu tvou nemoc.“
„Mám horečku…“
Veronika se na mě podívala těma svýma velkýma modrýma očima, beze slova mě chytila za ruku a smířenecky řekla:

„Tak prosím tě pojď , ty rakouská horečko.“

Šató, běžel před námi, občurával každý roh, sloup, strom a my šli mlčky za ním.

„Kam to vlastně jdeme? Doufám, že to tvoje překvapení bude stát za to. A víš, že nemůžu chodit moc daleko, bolí mě noha, fakt se dneska necítím dobře a taky…“

„…máš horečku, je ti blbě, funíš po pár metrech, máš křečáky, nemůžeš dýchat, protože tajně kouříš, to už znám, to není nic nového,“ přerušila hned v počátku nával mých idiosynkratických bolesti Veronika.

„Neboj, nepůjdeme daleko.“

Už od včerejška jsem si lámal hlavu nad jejím podivným pozváním k nedělní procházce. Nesnáším nedělní procházky. Ona to ví. Dobře to ví. Snažím se jim vyhnout jako čert kříži. Ale dnes se jí tou svou tajemností, přece jen podařilo vytáhnout mě od televize.

Opravdu jsme nešli dlouho, jen kousek za poslední domy okrajové části města. Zůstali jsme stát hned na začátku polní cesty.

„Tak jsme tady,“ řekla slavnostně Veronika a vypadalo to, že i Šató tomu rozumí, protože dvakrát zaštěkal.

„Jsme, jako kde? Na konci města uprostřed polí? Fakt nechápu, proč mě sem táhneš?“

„Líbí se ti tady?“ zeptala se mě Veronika.

No co, kus louky na konci ohraničené lesem s výhledem na město. Nějak mi to pořád nedocházelo. Znovu jsem se tedy pozorně rozhlédl a všiml si, že jsou do země zatlučeny vyměřovací kolíky.

„No je tu klid, skvělý výhled, za humny les, městská doprava kousek, tak to vypadá, že se tu bude brzy asi stavět.“

„Ano, brzy se to tu změní.“
„Ach, jo.“ Povzdechl jsem si a začal tušit, odkud vítr fouká.
„No a co já s tím, …že by bylo hezké mít tady dům?

Začal jsem se vytáčet.

"Veroniko, vždyť jsem ti říkal, že na to ještě pěkně dlouho nebudu mít. Já vím, že pořád bydlíme po podnájmech a ještě každý zvlášť, ale vždyť jsme se domlouvali na společném bydlení. Ty rovnou barák. Víš vůbec ,co takovej dům stojí? A víš, co tady budou chtít za metr čtvereční, za takovouhle atraktivní parcelu?“

„Ano, vím.“
„Jak to můžeš vědět, copak ty ses někdy o takové věci zajímala?“
„Ne, nezajímala, ale cenu tohoto pozemku znám, protože jsem pár metrů koupila.“

Na chvíli se pode mnou podlomily kolena.

„Cože? Tys vykradla banku, nebo si dědila, nebo vyhrála ve Sportce?
„Ty kecáš, ty si děláš prdel. Ty si ze mě zase děláš srandu.“
„Ne. Myslím to smrtelně vážně. Říkám, že jsem tady kus země koupila.“
„Já se zblázním, … a kde si na to vzala? Kolik to stálo.“
„Sedm set šedesát korun.“
„Sedm set šedesát korun za metr? Nebo tisíc? Tak mluv. A proboha kolik si koupila metrů.“

„Dva metry čtvereční.“

„Cože dva metry čtvereční... a na co nám pro boha živého budou dva metry čtvereční. Přestávám tomu rozumět.“

Stáli jsme naproti sobě a upřeně se dívali do očí.

„Miláčku, podívej se znovu pořádně kolem sebe. Co vidíš?“

„No, louku a spoustu kolíků.“
„A víš co tady bude?“
„No co asi .. asi domky.“
„Ne. Tohle je budoucí hřbitov. Koupila jsem tu hrob.“

Veronika se otočila a zavolala na psíka:

„Pojď Château, jdeme…, necháme tu pánečka chvilku samotného přemýšlet.“

_____________________________________________

*(pozn. autora: < Château > čti. - Šató, z francouzštiny – Zámek. V tomto případě, něco jako zámecký. V průkazu původu má napsáno „Schanti, čti. - Šanty“, což znamená staroindicky vnitřní mír – klid, ale my mu začali říkat Šató, Šany, Šaty a někdy taky Kšando. Jména má tedy vznešená, ale jinak je to kříženec Bichonka s Dandy Diamond teriérem.)