V lese TO radši nedělej

Sluníčko olizuje jejich skoro nahá těla. Leží na lesní mýtině a vychutnávají si přírodu v podobě šumění stromů a zpěvu ptáků.
Kdesi v dálce se ozývá datel.

"Spíš?" zeptá se Jana ležíc bříškem na dece, ruce před sebou, hlavu položenou na levou tvář, odvrácená tak od Tomáše.
Odpovědí jí je tiché zabručení. Sluníčko umí pořádně unavit. Zrovna se věnuje uspávání Tomáše.

Jana pomalinku otevírá oči, chvíli pozoruje pařezy, které jako podpěry budou už sloužit maximálně unaveným houbařům, sjede pohledem na deku a sfoukne zvědavého mravence. Zavře oči a začne si představovat, jak jí Tomáš nejprve něžně pohladí po zádech, pak po zadečku a přejede rukou po vnitřní straně stehen. Ani si neuvědomí, že jednu nohu skrčila v koleni, aby se stala přístupnější. Když jí to dojde, usměje se. Chce to, chce to teď a tady a chce to hodně.

Pravou ruku protáhne podél těla, nadzdvihne zadeček, aby průzkumnice měla víc prostoru a rychle našla svůj cíl. Prsty se dotknou jejího vrcholku a přes kalhotky ucítí své chloupky, ukazováček je téměř na místě. Jemnými a pomalými krouživými pohyby neslyšitelně začne hladit svou krásku.
Po chvíli šikovné prstíky stáhnou bílé kalhotky kousek dolů, aby přestaly překážet přímému doteku. Ukazováček a prsteníček se okamžitě zhostí role strážců brány lásky a propouštějí prostředníček vstříc roztoužené temnotě.

"Já tě chci," vydechne toužebně Jana směrem k Tomášovi.
Tomáš, ležíc na zádech, neprojeví známku života.
"Tome?" zašeptá. Zase nic. "Tomášku, zlatíčko!" o něco razantněji. Stále nic. Tomáš spokojeně oddychuje s úsměvem na tváři.
"Tomáši!" vykřikne a ten sebou trhne.
"Copak lásko?" reaguje se zavřenými víčky a zívnutím takovým, že kdyby mu teď do pusy spadla šiška, projede až do žaludku.
Jana znovu přepne do líbezného tichého hlásku. "Chci tě, miláčku."
"Já tebe taky, koblížku" zazní unaveně. Tomáš se převrátí na bok, zády k Janě, a téměř okamžitě usne.

Holomku! Tady se ti nabízím skoro nahá v plné kráse a ty si tu klidně chrápeš. Že se nestydíš, no počkej!

Jana se přisune k Tomášovi a obejme ho, ten reaguje spokojeným odfrknutím a ze sna prohodí: "Dobrou, lásko!"
Její ruka na sebe nenechá dlouho čekat a vydává se k jeho rozkroku.
Nehraje to, on snad opravdu chrápe, pomyslí si, když uchopí jeho zvadlouše. Chvíli si s ním opatrně pohrává a zanedlouho je nad slunce jasné, že Tomáš svůj spánek pouze hraje. Jana ho nechává přitom, akorát ho jemně převrátí zpět na záda a stáhne mu trenýrky. To už Tomášův úd stojí v plné polní. Jana ho ještě chvíli masíruje pravidelnými pohyby a poté ho vezme do úst. Tomáš jí pomáhá rozeznat správné tempo krátkým nadzdviháváním hýždí, Jana tempo respektuje a jednou rukou pomáhá sama sobě, aby mohla na Tomáše usednout. Oba pomalu přestávají vnímat okolní svět.

Jakmile je Tomáš dostatečně vzrušen, sedá si na něj Jana obkročmo, chvíli se masíruje jeho žaludem a zanedlouho ho nechává do sebe proniknout. Tomáš okamžitě zavaluje pocit neskutečné, horké touhy. Oba začínají pravidelně oddychovat. Ztrácejí se a znovu nacházejí, dotýkají se a vnímají každý kousek svých těl, splývají v harmonii.

"Zajíc," zničehonic vydechne Jana.
"Ano. Ano, ty můj zajíčku!" roztouženě reaguje Tomáš.
"Ale ne! Zajíc, támhle!" Jana pokývne hlavou směrem za Tomáše, zároveň nemilosrdně přeruší milostné pohyby.
Tomáš, stále ještě omámen, se snaží pokračovat v milostném aktu. Po chvíli je mu ale jasné, že tady už nic nezmůže.
"Jano, vyser se na nějakýho zajíce, tady snad něco řešíme, ne?"
"Když von na nás kouká."
"A co? Tak po něm něco hoď."
Jana bere do ruky větší kus větve a snaží se trefit zajíce. V ne příliš komfortní poloze pro hod do dálky se jí to nepodaří.
Zajíc střihne ušima, jinak se ani nehne.
"Dopytle!" procedí skrz zuby.
"Co je? Trefilas ho?"
"Ne."
"To je jedno. Zlatíčko, vykašli se na něj, pojď, dej mi pusu," zvedne hlavu a snaží se natáhnout k obkročmo sedící Janě.
"Nemůžu, když na mě čumí zajíc!"
Tomáš pomalu, ale jistě začíná vadnout.
"Slez," sundá ze sebe Janu, obuje tenisky. "Já toho šmejda zabiju!"
Jana nechápe, kde se v něm ta zlost bere.

"Kde je ten hajzlík?" rozhlédne se a jakmile zaměří doposud klidného zajíce, vyrazí jak střela. "Ty malej zmetku! Ty parchante!" začne jmenovat malého nevinného tvorečka.
Když už konečně ušákovi dojde, že on je tím středem situace, neváhá ani minutu a začne utíkat jako... no, jako zajíc. V Tomášovi se vzbudí pud pravěkého lovce a nahý jen v teniskách se vydává za ním, nepřestávajíce řvát.

Jana se naprosto klidně začne oblékat, povznesena nad celou situací nevěnuje zajochovi ani Tomášovi nejmenší pozornost. Snad jen, když jí oba zmizí z dohledu, prohodí jen tak pro sebe s povzdychem: "A je po šukačce."

Tomáš kličkuje mezi stromy, sem tam mu uvízne ve vlasech vetvička nebo kus listu. Zajíc ani tak moc kličkovat nemusí, protože je chytřejší, navíc vyhrává.

Najednou se ozve rána jako z děla. Tomáš se lekne, zakopne a rovnou do jehličí.

"Jaaaaauuu! Bože, kristovanoho, doprdele! To je bolest. Jéžiš, au. Sakra," okamžitě se zvedá, protože malé jehličky vykonávájí bezpečně svojí práci, Tomáš se jich snaží co nejrychleji zbavit. To už k němu dobíhá štěkající jezevčík.
"Pane, co to tady děláte?!?" zahřmí se a v tom se před Tomášem zjeví chlap jako hora.
Tomáš před ním stojí nahý, jen tenisky, vlasy plné větví a listí, jehličí zapíchané do různých míst po celém těle.
Jezevčík, štěkajíc, nebezpečně pozoruje Tomášův nástroj.
"Ho... ho... honím zajíce," vykoktá ze sebe po chvíli, zároveň se snaží popadnout dech.
"Vy si tady honíte zajíce?"
"Ne... Ježíši ne... Jana... Manželka... nemohla..."
"Vaše manželka nemohla honit Vašeho zajíce? Takže si ho honíte sám, je to tak?"
Tomáš zoufale zakrouží nesouhlasně hlavou, snaží se co nejrychleji srovnat dech. "Ne. My s manželkou... támhle... rozumíte?" naznačí charakteristické pohyby, "a zajíc... čuměl... Jana nemohla... sem ho chtěl..."
Hromotluk věnuje Tomášovi nechápavý pohled, "Vaše žena nemohla, takže jste chtěl zajíce? Tak pane, víte co? Půjdete teď se mnou, ano?"
Velikán pozvedne doposud skloněnou flintu, ze které se ještě kouří, a naznačí s ní směr. Tomáš už naštěstí chytá dech, zároveň mu dochází, že se dostal do velmi nepříjemné situace.
"Poslouchejte, to je omyl! My tady v lese, se ženou jsme byli na dece, no a znáte to, ne? Manželka na to dostala chuť..."
Chlapák ukazováčkem naznačí gesto, aby byl Tomáš zticha a pak ukáže na kulovnici. Tomášovi hned dojde, že je vážně zle.

Rezignovaně se vydá naznačeným směrem se svěšenou hlavou.
To bude zas průser.

Chlápek vytáhne z kapsy telefon, vyťuká pár čísel.
Do ticha se ozve unavený hlas: "Oddělení místní policie Břeclav."
"Jardo? Jsi to ty?"
"Fando?"
"Jo, tady Fanda. Ty vole, neuvěříš mi co se mi teď stalo. Vedu ti úchyláka."
"Jakýho úchyláka, ty vole?"
"No úchyláka. Sem ho tu načapal, jak mi tu v lese vojíždí zajíce."
"Cože?!?"
"Normálně mi tu píchá v lese zajíce, prasák!" při posledním slově šťouchne kulovnicí do Tomáše. Ten radši mlčí.
"Ty vole," ozve se užasle, "to snad neni pravda."
"Vedu ho k vám."
"Fanouši, ty vole, hlavně si dej pozor! Voni sou tydlecty úchyláci strašně nebezpečný."
"Žádný strachy, mám s sebou trhače a flintu. Ty vole Jardo," změkne zničehonic, "to mi řekni co se to s tim světem děje. Člověk se stará, chodí každej den desítky kilometrů po revíru. Piplá to. Má strach aby to přežilo, chytá pytláky a pak přijde nějaký prase a normálně mu to vopíchá. Nevinný zvířátka, ty vole!" hromotluk začne natahovat, "já bych se na to..."
"Klid Fando. Přiveď ho sem a my si s ním už poradíme."

Obr zaklapne telefon, utře slzu, obličej skřiví do zlostného pohledu a skrz zuby procedí: "Drž hubu, nedělej žádný kraviny a možná ti ho neustřelim."

Zajíc opodál sleduje nezaujatě celou situaci, když mu hromotluk se psem a naháčem zmizí z dohledu, zastřihá ušima a odběhne pryč.