O setkání s černým pasažérem.

„Zavolejte někdo průvodčího, máme tady černého pasažéra,“ zazněl najednou silný Bohušův hlas. Ve vagónu, kde se cestou za zábavou všichni dobře bavili, někteří se i posilňovali alkoholem, aby měli nějaký ten náskok, vtipkovalo se a bzučelo to tam jako ve včelím úlu, se rozhostilo ticho. Všichni téměř najednou ztichli a otáčeli hlavy tím směrem, kde seděl Bohuš s Milanem. „No ano, máme tu černého pasažéra a je to první dělnický prezident.“ Seběhli se k jeho místu, kde na sedačce vedle něj byla posazena busta Klementa Gottwalda, kterou všichni znali z nádražní čekárny, kde spočívala na vyšším podstavci pokrytém rudým suknem. „No vidíte, že nekecám,“ pokračoval Bohuš, „hned volejte průvodčího, první dělnický prezident a jede načerno.“
Jednoho sobotního podvečera se shromáždila skupina mladých lidí na malém nádraží v Louskarech. Bylo to v sedmdesátých letech minulého století, za vlády jedné mocné strany, v době tvrdé normalizace. Mladí se vypravili vlakem za zábavou za svou oblíbenou beatovou skupinou do několik kilometrů vzdáleného městečka Bouňovic, kde její vystupování na akcích zvaných čaje bylo tradiční a hojně navštěvované. Cesta vlakem tam trvala necelou půlhodinku a vždy při jejich rušné zábavě uběhla velmi rychle. Tentokrát si kupodivu vzorně všichni zakoupili jízdenky, což nebývalo vždy pravidlem, a vyčkávali příjezdu osobního vlaku.
Bohuš se pozdržel v čekárně ještě v době, kdy už všichni ostatní stáli na nástupišti a vlak bylo slyšet přijíždět. Milan Hanačík, student strojní průmyslovky, na něj pokřikoval: „Bohušu, ty vole, pospěš!“ a výrazným gestem ukazoval rukou směrem k přijíždějícímu vlaku. Bohuš vyběhl z čekárny v okamžiku, kdy vlak již pomalu zastavoval. Něco se mu rýsovalo pod jeho nadouvající se bundou, ale nikdo tomu při nastupování nevěnoval pozornost. Nastoupili do vozu, kde nebylo mnoho cestujících. Kdo by také v sobotu podvečer cestoval! Místa tedy bylo dost, tak si různě posedali po celém voze. Vtipkovalo se a bylo veselo. Klid nastal ve chvíli, kdy Bohuš oznámil přítomnost nezvyklého černého pasažéra. „Ty vole, je nějaký klidný, ani se nesnaží někam zašít, to já vždycky bez jízdenky mizím na prvním záchodě,“ ozval se kdosi z davu přihlížejících. „Já zase číhnu, kde se pohybuje průvodčí a systematicky před ním mizím,“ ozval se další. „Je to pražský hradní frajer z Dědic, ten to nemá zapotřebí, je to dostatečně ofrklý mocný vládce ruďochů a myslí si, že si může vše dovolit,“ nechal se též někdo slyšet. „Není to ten, co se právě vrátil z hradu?“ špitla nesměle mladá lehce přiopilá dívenka.
Ostatní cestující dělali jako že nic neslyšeli a hned před příjezdem vlaku na první zastávku se zvedali a přecházeli do druhého vozu, předstíraje že budou již vystupovat. Jakmile vstoupil do tohoto vozu průvodčí, hned mu všichni vzorně nastrkovali své jízdenky, až se jejich horlivosti a ochotě po dřívějších zkušenostech z jiných podobných sobotních směn na této trati nestačil divit. Bohuš na něj volal: „Pane průvodčí, tady, tady, pojďte hned sem k nám, máme tady černého pasažéra, je to první dělnický prezident a jede do Bouňovic bez jízdenky.“ Plácl bustu po hlavě a křičel: „Klémo, já ti dám jezdit ve vlaku načerno.“ Průvodčí když spatřil na sedadle posazenou bustu Klementa Gottwalda, bez jediného slova urychleně opustil vagón a celý vyděšený se zamknul ve služebním voze v předtuše politického průšvihu, se kterým nechtěl mít nic společného. Legrace pokračovala ještě za jízdy do další stanice. Bohuš neustále za všeobecného veselí bustu fackoval, zdůrazňoval, že přece není možné, aby si všichni poctivě zakoupili jízdenky a on coby strůjce Vítězného února nikoliv.
Bohuš zakřičel: „Klémo, buď zaplatíš pokutu, nebo budeš vyloučen z přepravy. Naposled tě vyzývám. Takže ty nezaplatíš? Jsi vyloučen z přepravy!“ Po těchto svých slovech otevřel okno a sádrovou bustu z něj za všeobecného veselí vyhodil na širou trať. Při dopadu na zem se roztříštila na mnoho kousků.
„Vole, vždyť studuješ strojárnu,“ ozval se kdosi z kamarádů.
Traťový pochůzkář brzy ráno nacházel v kolejišti rozbité sádrové kusy, až posléze se zděšením zjistil, že se jedná o části busty, kterou denně vídal na čestném místě v čekárně ve stanici Louskary. Všechny je poctivě posbíral a přinesl je tak v neděli ráno do stanice výpravčímu. Tomu se hrůzou začaly ježit prořídlé vlasy okolo začínající pleše, neboť mu bylo jasné, že tato věc se nedá ututlat a hned poslal pro náčelníka stanice, který bydlel v bytě nad dopravní kanceláří. Soudruh náčelník, spatřiv tu spoušť, která z busty Klementa Gottwalda zbyla, v okamžiku příšerně zbledl. Hned nemeškal a volal na VB. Rozjela se velká akce, po příslušnících místního oddělení vzápětí dorazila skupina vyšetřovatelů z kriminálky. Rozdrnčely se telefony až na ÚV KSČ a na ministerstvu vnitra. Někteří jedinci tvrdili, že dokonce slyšeli, že zvonily až v prezidentské kanceláři, neboť obětí se stal jeden z předchůdců Gustáva Husáka, byť jen v podobě sádrového odlitku. Bohuš měl víc štěstí jak rozumu, neboť i ti největší křiváci a potenciální udavači či spolupracovníci Stb si zřejmě uvědomili možné následky. Vyšetřování bylo časem zastaveno a případ byl odložen, pachatel nezjištěn, přestože probíhaly výslechy železničních zaměstnanců a všech cestujících i náhodných občanů, kteří se v sobotu na louskarském nádraží pohybovali. Milan i ostatní přímí svědkové této události dokázali mlčet jako hrob a nikdo se v hospodě ani nikde jinde nechvástal, co cestou v onu osudnou sobotu do Bouňovic zažili. Tuto historku dávali k dobrému až mnohem později a to také někdy v době, kdy byl Bohuš již poněkolikáté zavřený v kriminále za takzvané příživnictví.
Později v širokém okolí Louskar vešlo ve všeobecnou známost, že z této události byla obrovská aféra, která ve svém důsledku připravila o místo náčelníka stanice a on, ač zarytý a skalní komunista, který měl ve svém obývacím pokoji v drážním bytě na stěně portréty Gottwalda, Lenina i Stalina, byl vyloučen ze strany s odůvodněním, že nedokázal zabezpečit rudý čekárenský koutek takovým způsobem, aby k této závažné mimořádné události nemohlo dojít. Pár týdnů nato byl nucen se ze služebního drážního bytu vystěhovat. S těžkým srdcem a pocitem nevýslovné křivdy se přestěhoval až na druhý konec republiky a dobrovolně šel pracovat do uranových dolů. Na stranu, za její v jeho očích podlý čin, zanevřel a ani ony obrazy tří komunistických velikánů s sebou nevzal a nechal je viset na stěně v prázdném vyklizeném bytě. Ty nakonec skončily zaprášené ve skladišti na rampě. Krátce po sametové revoluci byly jedním podnikavým staničním dělníkem prodány za dolary sběrateli kuriozit až někam za moře do USA.