Pohádka pro puberťáky -2.díl - Seznámení

Teď, kdy už znáte naši partu, bych vám mohl říct, jak jsem se s každým seznámil. Tak, u koho mám začít? Tak třeba u Eduny.
To nebylo nic neobvyklého. Seznámili jsme se v autobuse. Právě jsme jeli ze školy, oba jsme byli první den v prváku, chodíme totiž do stejné školy i ročníku, jen já chodím do áčka a Eduna do céčka. No, ale vraťme se k tomu seznámení.
V buse se uvolnila dvě místa naproti sobě, tak jsme si tam sedli. Stále jsem se na ni díval a usmíval jako na obrázek. Ona se také pokoušela o vykouzlení nějakého toho úsměvu, ale podle jejího výrazu se dalo lehce usoudit, že klimbavá cesta „zapáchající konzervou na několika kolech“ jí nedělala dobře. Zeptala se mě, jestli nemám Kinedryl nebo jiný prášek na nevolnost, ale než jsem byl schopen cokoli říct, pozvracela mě od hlavy až k patě. I když to bylo nechutný, pozval jsem ji na rande. A tak ani ne po týdnu jsme šli na pouť.Bylo to úplně super, hlavně když jsme byli na labutích. Tam jsem ji objal a ona se neodtáhla. Chápete? Ona se fakt neodtáhla! To bylo úplně poprvý! Vždycky mi za to každá dala facku. V pohádce Malá mořská víla, nemyslete si, že na to koukám, na to čumí ségra, tam jeden krab říkal, že když někomu nabídneš „šupinu“, tak chce celou „ploutev“. No a já to mám právě naopak. Já nabídnu šupinu a ploutví dostanu, jak to vystihnout slušně, přes ústa.
Ale nechme ploutev ploutví a pojďme dál. Na labutích jsem se od mé princezny dozvěděl, že její největší láskou je horská dráha. V té chvíli jsem si řekl: no super, na tý se mi od dětství dělá blbě. Co s tím? Co bych pro Edunu neudělal, však to zvládnu... Nezvládnul. Celou dobu jsem měl zavřený oči a zhluboka dýchal. Před východem z atrakce se mě zeptala jestli jsem O.K. Nechtěl jsem se shodit, a tak jsem jí řekl, že mi vůbec blbě není. Jsem přece chlap, co ještě něco vydrží. Tak asi nejsem. Ani ne za pět vteřin jsem ji pozvracel já. A to jsme si byli fifty – fifty. A výsledek? VSL (velká světová láska).
V šesti letech jsem se seznámil s Perrym. První třída, znáte to. Ve svém krátkém životě jste se seznámili jen s pár lidmi, kteří se rozprskli do několika základních škol. Když jste měli štěstí, ještě někdo s vámi šel na tu“vaší základku“. Já to štěstí neměl. Jenže jsem to zjistil moc pozdě...
Vyučování začínalo v osm. Sice jsem tam byl už v půl, ale v tom chaosu jsem zapomněl, kam mám jít. Byl jsem rozrušený!!! Stále jsem stál na jednom místě a čekal, který z mých kamarádů si pro mě přijde. Až ve čtvrt na devět mi došlo, že už asi nikdo nepřijde. Na protest jsem se rozbrečel, a když stále nikdo nešel, tak jsem se i počůral. A pánbůh jako by mě vyslyšel. Všimla si mě ta tlustá bohatá koulička s příšernejma lenonkama na nose jménem Petr. Od té doby spolu nejvíc kámošíme.
Loni jsem se seznámil s Martym. Normálně se s houmelesákama nepřátelím, ale když někdo pomůže tak jako on mě, tak už to děláte z vděku. A vůbec, já vám to vysvětlím celý.
V den našeho spřátelení jsem se odpoledne setkal s klukama ze základky. Říkali, že půjdem do hospody. Já jsem nechtěl, protože jsem věděl, že džusík pít nebudeme, ale začnem u piva a skončíme u panáka. O to by to bylo horší. Nerad mám problémy a kdyby někdo zjistil, že jsme pod zákonem a pijeme alko, zavolal by poldy. To bylo první, co mě napadlo, ale touha pokecat s bejvalejma kámošema byla větší. Nejdřív jsem měl minerálku. Pak mě přemluvili k jednomu pivu. Pak k druhýmu, třetímu...a pak jsem se děsně vožral. Už si toho tolik nepamatuju, jen vím, že z hospody jsem šel sám. Chtěl jsem se podívat na hodinky kolik je, ale ta čísla se mi nějak pletla. Zrovna jsem šel kolem popelnic, které stály pod lampou, abych lépe viděl. Nějak jsem ale klopýtl a ty báječné „Rolexky“ my spadly přímo do popelnice na plasty. V dýmu opilosti jsem do toho kulatého otvoru strčil hlavu až po krk. A pak jsem najednou zjistil, že už jí nemůžu vyndat. Jako bych hned vystřízlivěl, začal jsem volat o pomoc. Něco mi zacpalo pusu a vytlačilo mi to hlavu ven. Pak to začalo na mě řvát, proč mu lezu do bejváku, když tam zrovna spí, a proč mu tam hážu tak pěkný věci jako jsou hodinky. Se slzami štěstí v očích jsem se tomu křiklounovi vrhnul do náruče, naplno ho objal a stále mu děkoval za záchranu života. Jemu se to asi líbilo a postupem času se stal členem naší party.
Potom je tu Fredy. Je nejstarší z naší party, je mu sedmadvacet let, jenže je trochu „mišuge“. Vždycky měl nějaké problémy. Rodiče ho měli za sluhu, a když mu bylo deset, tak se rozvedli. Také měl hlas jako holka a poslouchal Cher. Nikdo ho nebral, nikdo se s ním nechtěl kamarádit. V období puberty se ani holkám nelíbil. V osmnácti ho poprvé svedla jedna holka, dodnes neřekl která. Myslel si, že se do něj konečně nějaká zamilovala, ale po „akci“ zjistil, že ta holka dostala pět „litrů“ za vyspání se s ním. Potom o něm kolovaly zvěsti, ale ty bych musel cenzurovat, však vy si je domyslíte sami. S námi se hold cítí jako nový člověk, jako puberťák a my ho bereme takového, jaký je. Je prostě jednodušší.
Je vám divný, proč jsem tolik nenapsal o Nele? No, ona je dobrá holka, ale jak se to vezme. Je fakt, že na každý party to umí opravdu rozjet a ještě udělá „show“, která končí striptýzem (ten umí fakt skvěle), ale zase to není kámoška za všechny prachy.

V tento okamžik, kdy už tedy znáte mě, mou partu a naše společné osudy, vás mohu nechat nakouknout do deníku mých významných dnů v roce za celý můj život...