Netypické lezení

Jednoho dne mou pozornost upoutal pořad v televizi o horolezcích. Napadlo mne, že bych si také mohl vyzkoušet horolezectví. K mému štěstí jsem měl v domě souseda pana Šplhavého, který měl potřebné vybavení. Byl to totiž náruživý horolezec na vše možné i nemožné a skoro pokaždé ho odněkud sundávali hasiči. Bylo mi jasné, že se budu muset někde naučit lézt. V onom pořadu ukazovali cvičnou horolezeckou stěnu, a tak bylo mou snahou si jí udělat v bytě. K tomu účelu se mi zdála vhodná stěna mezi komorou a obývacím pokojem. A tak jsem jí za pomocí vrtačky a kladiva začal upravovat. Hluk samozřejmě neunikl sousedům, načež všichni v domě začali na mne bouchat. Snažil jsem se to ignorovat a brzo se mi podařilo do zdi dát skoby.
Celý nedočkavý jsem se na stěnu těsně nad kobercem zavěsil a ani mi moc nevadilo, že jsem celý zamotaný v lanech. Vadilo mi však, že proděravěná stěna se za velkého rachotu zhroutila. Po nějakém čase jsem se z pod trosek vyhrabal a k mému překvapení byl obývací pokoj plný naštvaných sousedů. Když mi všichni vynadali a i inzultovali, tak zase odešli. Otřesený, ale ve své touze horolézti nezlomený, jsem si zamačkával lžící boule a počítal modřiny.
O něco později jsem se vybavený vším potřebným vyplížil z domu. Panelák se mi přímo nabízel jako vhodná náhražka za skálu. Rozhodl jsem se tedy pro lezení na střechu, a tak se za okamžik v mých rukách objevila harpuna, na jejímž konci bylo přimontované lano. Zalícil jsem na okraj střechy a stiskl spoušť. Vystřelené lano se vzápětí mihlo vzduchem, ale mému překvapení však harpuna nezasáhla okraj střechy, přičemž mi vzápětí neunikl pád letadla. Brzo se nade mnou na padáku objevil křičící pan Vrtulka, což byl místní sídlištní letec. Držel se za svou zadnici a po dopadnutí na zem za jekotu zmizel tím směrem, kde se nacházelo zdravotní středisko.
Opět jsem harpunu nabil, zalícil jí na střechu a stiskl jsem spoušť. I když se mi zdálo, že nezasáhla střechu, tak lano bylo napnuté. Tudíž jsem se za okamžik k lanu připoutal a začal po něm lézt vzhůru. Celkem mi to šlo, ale jen do té chvíle, než jeden z mnoha satelitů na balkoně pana Telky se zřítil. Rána do hlavy to byla opravdu velká, přičemž dopad na zem do záhonů růží správcové Blažkové, byl též tvrdý.
Panu Telkovi samozřejmě neunikla ta skutečnost, že některé z mnoha seti televizních programů nemůže sledovat. A tak brzo přiběhl naštvaný s malou televizí, kterou měl držátky přichycenou na ramennou. Ve stejný okamžik se u mne objevila rovněž správcová Blažková s holí v ruce. Tvrdost hole jsem vzápětí poznal na vlastní kůži a stejnou zkušenost podstoupil i pan Telka, který pro neustále sledování televize šlapal v záhonku.
Po spásném útěku mi bylo jasné, že nejvhodnější bude lézt na nějakou skálu. Nedaleko za městem se nacházela velká skála a ač bylo celé její okolí oploceno, tak jsem skrz plot k ní vnikl a pustil se do lezení. K mému překvapení bylo ve skále spousta děr, tak jsem ani nemusel používat kladivo na zatloukání skob. Tu a tam jsem objevil nějaké plastové válečky, od niž vedly drátky. Několik jsem si jich vzal a poté jsem za své velké radosti dosáhl jednoho z vrcholů skály. Poté mé pozornosti neuniklo větší množství křičících a gestikulujících postav pod skalou. Vypadalo to, že mi mávají, a tak jsem jim také zamával. Pak však se náhle skupina mužů dala na útěk a vzápětí zaduněla mohutná detonace.
Letěl jsem hodně daleko a přistál jsem v jakési restaurační místnosti, která byla plná lidí. I když jsem všem zkazil chuť k jídlu bylo mou snahou jim popřát dobrou chuť. Jenže vzápětí naštvaný zástup hostů s vidličkami a noži mne začal honit a já jsem nejkratší cestou prchal k sídlišti.