Holub na střeše mrakodrapu

Holub na střeše mrakodrapu
Důchodce Vladimír Bernášek má tvář v základní poloze do naštvana. Je to snad svalová záležitost. Přes pokročilý věk občas ještě přemýšlí. Pán je dosud zachovalý, nemocemi nezatížený a není opatřen holí. Celý život má optimistický pohled na svět a navzdory svému výrazu je to člověk hodný, až trouboidní. Kamufláží přísného a nepřístupného pána oklamal v životě hodně lidí.
,, Vláďo, ty se tváříš jako kapitán německé ponorky!“
Takto ohodnotil kamarádovu vizáž hospodský kamarád, kterému jednou Vláďa v zadumání neodpověděl na pozdrav.
Důchodce Bernášek má přítelkyni. Žijí spolu v hokejovém čase. Paní přijede, pobude a odjede. Totéž činí pán v obráceném gardu. Nikdy se tak sobě ti dva nestačí omrzet. Po dvou manželstvích si už rozvedený Vladimír dává pozor na neuvážená vzplanutí citů.
Důchodce si nedělá iluze o pravé a nezištné lásce starších pánů a dvacetiletých dívek. Je to člověk soudný a loví pouze mezi ženami, věkově příbuznými. Je si vědom relativity času.
Jako čtyřicátník kráčel kdysi v okresním městě na autobusové nádraží. Psal se rok 1985 a blížila se poslední celostátní spartakiáda. Když míjel budovu gymnázia, vyrojil se dav dorostenek, oblečených v přiléhavých, oranžových trikotech. Statný čtyřicátník zmizel tehdy v tom oranžovém požehnání. Lavina se přehnala a pán osaměl. Najednou slyší poznámku jedné dívenky : ,, Vidělas Máňo, jak ten dědek čuměl ?“
Protože evidentně na blízku nebyl jiný člověk, došlo mu, že tím dědkem myslela ta dívenka jeho, statného čtyřicátníka Bernáška! Jak se asi baví mezi sebou mladičké manželky těch různých pracháčů o svých dědečcích , kteří čekají doma!
Nepřístupného a přísného výrazu využil před léty Vladimír i při jediné, životní a opravdové rvačce .
Sedí takhle v místním hostinci a vede hospodské řeči. Najednou se do lokálu přiřítí opilec, asi tak pětadvacetiletý. Bez řečí srazí k zemi jedinou ranou pěstí šedesátiletého důchodce, fotbalového trenéra. Napadený zmizí pod stolem, násilník poklekne a buší do nebránícího se pána i na zemi. Zbývající dva důchodci u stolu se strnule civí na mlácení svého kolegy, ale dělají, jako že nic!
,, Moment!“ omluví se Vladimír a utíká k místu dramatu. Pravou rukou poklepe násilníkovi na rameno a levačkou mu ubalí strašnou ránu do zubů. Násilník si pod stolem ustele vedle bitého důchodce. Na levé ruce se mstiteli utrhne pásek a náramkové hodinky se válejí po zemi zaplivaného lokálu. Rázem vše utichá ! Ze sousední místnosti se narojí zvědaví hosté do dveří .
Mstitel Bernášek stojí ve střehu. Jeho nasupená a vážná tvář budí respekt. Z pod stolu se hrabe násilník a neví, co si má myslet. Pán nad ním má ve tváři smrt! V jakémsi divném pudu sebezáchovy vstává a najednou má v ruce židli! To ovšem neměl dělat. Jakmile totiž někdo použije v bitce jakýkoliv předmět, je po legraci. Chlapi se vrhají na zuřivce, dostane těžkou nakládačku a je vyhozen z lokálu.
Vladimír zvedá ze země hodinky, jako ve westernu si oprašuje sako a usedá ke svému stolu. Pak se rozklepe! Neznalost hříchu nečiní! Dovídá se známou novinku.
Ten mladý, opilý násilník, je prý největší rabiját na celém okrese. Když se opije, dokázal by i zabít. Pochází ze sousední vesnice a už několikrát seděl, když do mrtě vymlátil několik hospod. Vymlátil by jistě i místní lokál, kdyby jej nezastavil přísný a nekompromisní výraz tváře toho neznámého hromotluka. Ještě že nevěděl, že ten pán se vůbec neumí rvát, nikdy se nepral, ani rvačky nevyhledával. Chlapi o kvalitách bezohledného a surového primitiva věděli a tak zakročili! Vladimír se do rodné vísky vrátil po studiích a po vojně. Byl sice místní, co se týče rvaček však osoba zcela neznámá. Nemohli tušit, že ta příšerná rána byla vedena silou, jakou přeskočíte dvoumetrový plot s rozzuřenou dogou za zády. Viděli, ale pro jistotu zakročili!
Přítelkyně Anička se také nejdříve bála toho vážného a zasmušilého pána. Měla prý zprvu strach. Netušila, že jsou to mimikry. Herec Martin Růžek byl hodný člověk.Vypadal však jako padouch a režiséři toho patřičně využívali. Jednou vyprávěl, jak ve vlaku si od něj odsedla vyděšená babička. Bála se, že v kupé sedí Koniáš!
Vladimír přísahá, že tehdy v tom moři oranžových dorostenek nečuměl! Asi to tak tehdy vypadalo. Jestli čuměl a jestli dosud čumí, pak o tom dozajista neví.
A tak si plave životem do zálivu klidného stáří. Má byt, má v pořádku dvě dcery.Už je trojnásobným dědečkem a má hodnou a pracovitou přítelkyni .

Najednou je tady zájezd. Mezi hrnci, dekami a lanolínem se setkává se ženou. Sedí spolu u stolu a společně se nudí. Sedí pak spolu i u kávy. Dobře se baví a nemohou se rozejít i po ukončeném zájezdu. Najednou je tu stejná vlnová délka. Důchodce Vladimír si začíná s hrůzou uvědomovat, že je mu s tou paní dobře . Ta dáma je však o celých sedmnáct roků mladší !

Uvažuje takto .
,, Chlapče, jestli máš klidný život, hodnou a pracovitou přítelkyní, vdovu, je to přece tvůj vrabec v hrsti. Ta příjemná paní je šťastně vdaná, o generaci mladší. I když si spolu krásně pokecáte, jste na stejné vlnové délce, milujete stejné herce, čtete stejné knihy a máte shodné názory na spoustu věcí, paní Hanka je pro tebe jenom holub na střeše mrakodrapu! Kam to hlupáku zase čumíš!
Jsou chvíle, kdy potrefený důchodce začíná ztrácet soudnost. To pak začíná stahovat břicho a rovnat polokruh svých zad. Pohled do zrcadla však nestačí utlumit plané naděje, že by mohl na mladší dámu zapůsobit ještě jako muž! K sebepoznání je nutno přibrat okolí!
Musí se rozhlédnout. Musí se podívat na své vrstevníky, aby se spatřil v pravdivém zrcadle. Probuď se blboune, táhne mu myslí. K probuzení ovšem nelze použít stejně pojmenovanou tiskovinu, kterou nabízejí jehovisté ve vestibulu Hlavního nádraží v Brně! Musí se probudit konfrontací se skutečnem.
Jedna spolužačka je stará od čtyřiceti a večer se šátkem na hlavě je hodna uctivého pozdravení už dvacet let. Jiná pořád seče trávu, i když tráva není. Je to její koníček a Vladimír jí neřekne jinak, nežli La Tráviata. Některé spolužačky to zabalily už před léty, mají na krku na šňůrce brýle a v kostelíčku zcela utlumily myšlenky na sex .
Pánové u piva probírají celosvětové politické záležitosti a čárkami na lístku řeší své současné
i budoucí problémy. Svůj k svému. Obzor se někomu zůžil na fotbal a jinému na problém hubení mandelinky bramborové. Vše objímá program televize Nova!
Vladimír je dobrý vyprávěč. Zná spoustu vtipů a příběhy ze života by zabraly několik humoristických knih. Paní Hanka se dobře baví a některé příběhy posílá dál. Tou La Tráviatou pobavila i svoji maminku.
Vladimír je člověk pragmatický. Závidí lidem víru. Je mu šedesát jedna let. Ke svému věku má přiměřeně starou přítelkyni. Je hodná a dokázal by s ní možná i žít.
Zůstane však sám. Musí si přece nechat nějako malou škvíru, malou romantickou naději.
Musí však občas ze strategických důvodů pohlédnout do zrcadla a připomenout si vrstevníky. O sedmnáct roků mladší a příjemná paní je příliš vysoko.
Důchodce Vladimír Bernášek jen doufá, že až bude zase jenou čumět někam nahoru, na svého holuba na střeše mrakodrapu, tak si toho hodná přítelkyně, jeho vrabec v hrsti, třeba nevšimne!