Netypicky s létajícím kolem

Jedno prosluněné odpoledne jsem si vzpomněl, že mám ve sklepě v rozloženém stavu schované létající kolo. To jsem se rozhodl sestavit jako velký příznivec ježka v kleci a Rychlých Šípů. Dát dohromady všechny části a součásti kola nebylo vůbec jednoduché, a to z toho důvodu, že se mi to nikdy ještě předtím nepovedlo. Já jsem však byl rozhodnutý létající kolo tentokráte sestrojit. Šlo mi to však dost těžko.
Když konce křídel vysklily sklepní okénka, tak mi došlo, že ve sklepě na to sestavování nebude moc místa. Přesto bylo mou snahou v sestrojování pokračovat. Šlo mi to i nešlo mi to. K mému překvapení mi rám připomínal dva rámy kol svařené dohromady, což naznačovalo, že jsem v minulosti držel v rukách svářečku. Přivařená sedačka byla dost podobná sedačce z autobusu a řídítka se také moc ke kolu nehodila, byla totiž evidentně z motorky. Šlapky byly normální, ale nechápal jsem proč jsou na kole hned čtyři. Trochu mi při montáži překvapila velikost obou kol. Velmi připomínala kola, na kterých se jezdilo někdy v devatenáctém století. A po čase jsem při sestavování narazil na další nezvyklé věci, které se mi snad podařilo na kolo namontovat správně, včetně několika blinkrů z auta.
Po nějaké době už létající kolo vyhlíželo sestrojeně. Jen velikost jeho vrtule se mně nějak nezdála, protože mi připomínala vrtuli z vrtulníku. A tak jsem jednotlivé listy pilkou zkrátil. Zatoužil jsem vyzkoušet na něm let. Brzo jsem si však uvědomil, že bych musel vybourat zdi, abych se s létajícím kolem dostal ven. A tak jsem jej zase pracně rozebral, po částech odvozil výtahem do posledního patra a vše dotahal na střechu. A po nějaké době se mi na střeše panelového domu podařilo létající kolo opět smontovat.
Když jsem jej postavil na obrovská kola a velkými stojany zapřel, tak začalo být mou snahou na něho vylézt. Ale to se mi nepodařilo. Nepropadl jsem však panice a sjel jsem po hromosvodu ke svému balkonu. Díky otevřenému oknu nebyl žádný problém se dostat do bytu. K mému překvapení stály schůdky přímo u okna. Popadl jsem je a rychle utíkal do předsíně. Když na mne začala ječet paní Jekotová, která se křečovitě držela na zácloně, tak mi došlo, že nejsem ve svém bytě.
„Já se omlouvám. Vrátím vám je v pořádku. Já je zrovna akutně potřebuji!“ sdělil jsem jí omluvně při vybíhání na chodbu. Zanedlouho jsem je postavil na střeše vedle kola a zdárně na něho vylezl i usedl.
Střecha paneláků byla dost dlouhá, což mi umožnilo dlouhý rozjezd. Šlapal jsem jako spurtující závodník v cílové rovince. Vrtule se točila a přes její míhající listy mé pozornosti neunikl obří satelit souseda pana Telky, který byl náruživý divák všech pozemských i mimozemských televizních stanic. Vyhnutí se mi celkem povedlo, i když levé křídlo se o něho trochu více otřelo, načež satelit změnil polohu a křídlo délku. Já už jsem byl však naplno rozjetý a vzápětí se létající kolo ocitlo na konci střechy a kupodivu stoupalo do vzduchu. Zmocnila se mne obrovská radost, kterou nezkazila ani ta skutečnost, že tu a tam něco z kola odpadlo. Vytrvale jsem šlapal dále, když tu náhle někde něco zarupalo a já jsem náhle pocítil kolem krku točící se řetěz. A vzápětí létající kolo přešlo do střemhlavého letu. Neuniklo mi, že odpadla řídítka, část křídel a také to, že ocasní plochy se ocitly na mé hlavě. O chvíli později se přede mnou objevila budova radnice, načež jsem doslova vletěl do otevřeného okna. Následovala velká rána, po niž jsem byl na chvíli otřesený. A když se mi vše srovnalo v hlavě, tak jsem uviděl rozložený stůl a kolem něho se váleli vyděšení páni radní.
„Dobrý den. Nerad jsem vyrušil vaše jednání. Ale stejně tady určitě jen tak krafáte,“ řekl jsem jim. Jejich reakce byla okamžitá. Začali křičet a pak mne honili po radnici. A po vyběhnutí ven, zase lidé počali nahánět radní, načež brzo každý utíkal před každým.