Takoví normální nájemníci jednoho domu.

Jiří Konopčík se synem nesl velkou skříň do vchodu domu a poněvadž šla otevřít jen jedna část dveří, skříň v nich uvázla.
„Co budeme dělat, táto?“ zeptal se přitrouble syn Petr.
„To je blbá otázka. Zaber za ty dveře pořádně!“ řekl naštvaně.
Oba počali lomcovat zuřivě druhou částí dveří, ale ničeho nedosáhli.
„Já pořádně zatlačím,“ mínil rozhodně syn a prudce se opřel o skříň, přičemž její strany poté drhly o hranu dveří.
„Zbláznil ses!“ vykřikl otec prudce.
„Takhle tu budeme do Vánoc!“ konstatoval syn.
„Co to tu vyvádíte?“ ozval se z chodby hlas Jindry Béma, který byl správcem domu.
„Nevidíte? Stěhujeme skříň, ale nejdou otevřít úplně dveře. V tomhle baráku fakticky nefunguje už nic,“ řekl mu pan Konopčík.
„Jestli ty dveře zničíte, tak to zaplatíte!“ vyhrkl správce, který ač měl teprve namířeno do blízké hospody, tak už byl lehce pod parou.
„Nechtěl byste nám raději pomoc?“
„Já nejsem žádný stěhovák. To je váš problém. Pusťte mě. Já přelezu ven,“ zahulákal pan Bém a vlezl na skříň.
„No moment! Zbláznil jste se!?“ vykřikl pan Konopčík a táhnul správce ze skříně zpátky. Nějak přitom ztratil rovnováhu a oba se ocitli na chodbě. Ve stejný okamžik se na chodbě objevila Růžena Brtníková.
„Co je to tady za barikádu? Tady to je fakticky dům bláznů!“ vyjekla a pokračovala: „Jaký správce, takový dům. Pan Makovec zase včera fidlal na ty svoje housličky. Měl byste mu to zarazit!,“ přitom nebezpečně mávala svou holí a oba dva se od ní rychle vzdálili. Pan Bém cosi zamumlal a zapadl do svého bytu v přízemí.
Paní Brtníková se pak plně soustředila na pana Konopčíka a ten si vzápětí vyslechl své.
„Tak dělej! Tlač, ale ne moc prudce,“ řekl synovi, zatímco ona zvyšovala intenzitu klení. Skříň, ač byla poněkud po stranách odřená, zdárně prolezla dveřmi.
„To je taky nápad stěhovat skříň, když nejezdí výtah,“ vpálila jim na závěr a odkráčela ven.
„Co budeme dělat, táto?“ zeptal se opět s protaženým obličejem syn.
„Ty dvě patra snad tu skříň vyneseme, ne?!“ odpověděl mu vzápětí otec.
„No jo, ale…“
„Nemel a popadni tu skříň!“ řekl mu ostře a oba jí donesli pomalu ke schodišti.
O něco později do domu vstoupila Milena Hanzelínová se svým mužem a šli směrem k výtahu, jehož obě světýlka svítila červeně.
„Ježišmarja! Zase nejede!“ rozkřikla se na celou chodbu a správce, který zrovna chtěl vyjít z bytu, si to rychle zase rozmyslel.
„To není nic novýho pod sluncem,“ zavtipkoval Radek Hanzelín, ale pod přísným pohledem své ženy ho vtipkování přešlo.
„Tak a jdeme za správcem! To už je vrchol!“ řekla rázně a zazvonila na jeho byt. Správce Bém s otevřenou lahví piva v bytě znervózněl a dal se na taktický útěk k balkonu.
„Asi není doma. Bude určitě v hospodě. Já tam když tak za ním zajdu a…“
„Nic takového. Musíš dodělat ty poličky!“ vyhrkla rozhodně paní Hanzelínová po zuřivém zvonění.
Mezitím pan Konopčík se synem táhnul skříň po schodišti do prvního patra.
„Prosím tebe, ty vůbec nemáš žádnou sílu! Takhle tu skříň tam nevodstěhujeme ani do rána,“ řekl naštvaně synovi.
„Nikdy jsem takhle blbou skříň nestěhoval a to ještě do schodů!“ mínil syn hekavě.
„Proboha vzmuž se! Chceš být pro smích celýmu baráku?“
„To už stejně jsme.“
„Co jsi to řekl!?“
„Pravdu.“
„Drž tu skříň nebo sjede dolů!“
Nad schodištěm v prvním patře se náhle objevil černý pes, jenž se hned zuřivě rozštěkal a následně vběhl na schody.
„Astore, počkej!“ ozval se hlas Mirka Konečného.
„Zavolejte si toho psa!“ rozkřikl se pan Konopčík, přičemž křečovitě držel skříň na schodech.
Mezitím správce Bém notně posílen alkoholem přelézal zábradlí na balkoně.
„No to svět neviděl. Vy už chodíte do hospody stejným stylem jako z ní,“ řekla mu paní Brtníková, která se vracela zpátky do domu a on leknutím spadl do keře pod balkonem.
Tou dobou se na schodišti rozlehla rána a křik mísící se štěkotem psa. Pak se ozvala série nadávek, k nimž se přidaly i nadávky paní Brtníkové.
„Za všechno může váš pes!“ křičel pan Konopčík nad spadlou skříní pod schodištěm, na níž ležel rozpláclý jeho syn. Opodále se z podlahy zvedal pan Hanzelín, nad kterým nadávala jeho žena společně s paní Brtníkovou. Od shora schodiště se přidal i pan Konečný a do všeho štěkal jeho pes.
„Co tu tak řvete?“ zvolal náhle hromovým hlasem přicházející z venku Karel Malina.
„Tihle ti dva tahaj skříň po schodech!“ řekl pan Hanzelín.
„Protože nejede výtah!“ ozval se pan Konopčík.
„Zrovna sním někdo jede dolů,“ pronesl pan Malina.
„Cože?!!“ vykřikli všichni sborově a rozeběhli se ke dveřím výtahu.
Když výtah dojel do přízemí, otevřeli rychle dveře a vněm se na ně jako sluníčko usmíval opilý Tomáš Karásek.
„Dobrý den. Já se vomlouvám. Nějak na mě přišel mikrospánek ….,“ začal jim vysvětlovat, ale moc nepochodil.
Na ulici vrávorající správce Bém neomylně zaslechl další výkřiky z domu a poté se kolíbavě rozeběhl k hospodě, aby ho brzo dohnal pan Karásek.
„To je strašný, člověk jednou trochu zaspí ve výtahu a je z toho taková aféra,“ zkonstatoval.
„Měl jsi říct, že ho spravuješ. Stejně zase brzo nebude jezdit,“ řekl mu správce a oba zapadli do hospody, jak vojáci do krytu.