Byli u moře a u moře nebyli.

Franta a Pepa byli dva téměř nerozluční kamarádi. Postupem času své kamarádství povýšili na kamarádství z mokré čtvrti. Denně se setkávali u piva ve své oblíbené hospodě „U mašinky“ a trávili tam větší části odpolední a celé večery. Jednou při náhodné návštěvě této hospůdky si k nim ke stolu přisedl Roman, jejich známý a povídalo se o všem možném. Přišla též řeč na dovolenou a cestování. Roman jezdíval jako vedoucí zájezdů s klubem železničářů. Vylíčil jim několik zážitků z těchto zájezdů, popsal místa kam se jezdí a je to opravdu zaujalo. Pepa pravil: „Franto, co kdybychom se též jednou s nimi vypravili k tomu moři? U moře jsme ještě ani jeden z nás nebyli, na dovolené nejezdíme, dostaneme příspěvek od odborů, tak proč nejet?“ Franta se zamyslel a pak se zeptal Romana: „A jaké tam mají pivo?“ Roman mu odvětil, že pivo je již skoro všude docela dobré, že to naše české je sice přece jen nejlepší, ale i ostatní jsou dobrá a co je také důležité, v rozumných cenových relacích, jako například v Bulharsku. Slovo dalo slovo, Franta i Pepa se rozhodli pro Bulharsko a Roman jim hned další den poslal přihlášku na zájezd.
Přihlásili se na zájezd do Primorska, kde byla již jen poslední dvě místa volná a tak byli rádi, že jim to vyšlo, když už se rozhodli jet k moři. Cesta vlakem z Brna do Burgasu byla sice dlouhá, ale oni si ji krátili návštěvami bufetového oddílu v jejich lehátkovém voze, každou chvíli pivo dali, také štamprličku, pospali pár hodin, karty si zahráli a cesta kupodivu docela rychle a snesitelně ubíhala. V Burgasu už na ně čekal autobus, který je odvezl od vlaku až do Primorska a cestou jim vedoucí podával informace o místech která projížděli, i to moře konečně mohli zahlédnout jak podél pobřeží část trasy projížděli.
Ubytováni byli v soukromí hned vedle restaurace, kam se chodilo na snídaně a na večeře. Bydleli spolu v pokoji v prvním patře, z balkonu byl výhled do ulice a dle sdělení vedoucího to od jejich domu k moři bylo tak sedm minut chůze. Před domem bylo uděláno pěkné domácí posezení, takový malý altánek ve stínu, ideální na celodenní posezení a spočinutí. Také toho Franta s Pepou hned po první snídani využili a do altánku zasedli. Předtím jen zašli naproti do obchůdku, kde udělali kontrolní nákup, nakoupili pár lahváčů, lahvičku rakije na ochutnání, červené i bílé víno na večerní posezení a poté se spokojeně v altánku uvelebili. Tehdy ještě netušili, že to tak bude den co den a že čas do konce dovolené bude rychle ubývat. Uběhly asi čtyři dny se stejným průběhem. Další den ráno Franta říká Pepovi: „Ty Pepo, neměli bysme se konečně zajít podívat k tomu moři, když už jsme sem jeli?“ „Ještě je do odjezdu času dost, ještě si ho užijeme až až, já dostal ráno koupit jakousi novou pálenku, Rakiji grozdovu, dostali právě zboží, musíme ji přece hned ochutnat.“
Jeden den to byla Rakija grozdova, druhý den rakija jiná, jednou pivo Burgasko, podruhé zase nějaké jiné a dny ubíhaly. No a najednou byl poslední den pobytu a Franta s Pepou zjistili, že u toho moře vlastně nebyli. U snídaně si řekli, že tedy aspoň ten poslední den k moři zajdou. Jak se však vraceli ze snídaně, zastavili se v obchůdku, kde zrovna vybalovali nové zboží a konečně dostali ten levný koňáček, Slnčev brjag, na který celý týden čekali, tak hned čtyři lahvičky zakoupili. Po příchodu k altánku Pepa okamžitě zasedl a jednu láhev otevřel. „Pepo, říkali jsme přece, že dnes půjdeme k tomu moři!“ „No víš,“ odvětil Pepa, „já jsem ti o tom tak přemýšlel a pak jsem si řekl, že když jsme tam nebyli celých devět dní, tak ten poslední den to už nestojí za to.“
A tak Franta s Pepou, dva kamarádi z mokré čtvrti, byli u moře a u moře nebyli. Narychlo stačili sbalit pár svých věcí a už byl přistaven autobus k odjezdu do Burgasu na vlak domů. Cestu kolem mořských pláží strávili Franta a Pepa s obličeji přilepenými k oknu autobusu. Řekli si, že když u toho moře za celých deset dní nebyli, musí si je aspoň z dálky prohlédnout, aby po návratu mohli říct, že moře přece viděli.