Jamborová

Jamborová 75. Paní Stránská. 16:00, Přestěhování dvou skříní. Tak jedině, že bych si blbě napsal adresu.“ Zabrumlal jsem si pod fousy nahlas, uvnitř stařičké Avie. Jezdil jsem totiž už dobrou čtvrthodinku po ulici, ale číslo 75 jsem zaboha nemohl najít.

„Kurva, tak babě zavolej, jezdíš tady půl hodiny jako pako,“ zaryl do mě velmi nakvašeně můj závozník Bedřich.
Zastavil jsem tedy na konci ulice a znovu se zadíval do svých poznámek.

„Ty vole, teď mi řekneš, že na ni nemáš telefon,“ vysíral znovu Béďa.
„Uff…“ Oddechl jsem si. Jo mám to, už volám. Bedřich nechápavě kroutil hlavou, jako že má kamaráda debila a ještě se u toho tvářil, jak prasklej buřt.

„Paní Stránská? Dobrý den paní Stránská, u telefonu Zapřáhal z firmy „Stěhujeme rádi“. Ano to jsem já, objednala jste si u nás přestěhování skříní. No já vím že jsem se zdržel.., ale paní Stránská, jezdím po té Jamborové už půl hodiny a číslo 75 jsem nenašel. No kde stojím, kde stojím? Tady na konci ulice, po pravé straně mám potraviny a naproti je tabák. Že na ulici nemáte potraviny? A stojím…, počkejte chviličku...,“ vyklonil jsem se z okna, abych mohl snáze přečíst číslo popisné. "stojím u domu s číslem 65. Modrá Avie. Že jdete na balkon a zamáváte mi? Druhé patro. No jasně počkám.“

Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se. To by mě zajímalo z jakého balkonu na mě bude baba mávat, když stojím na konci ulice a od čísla šedesát pět už žádný baráky nejsou.

„No nevidím vás paní. Že na nás máváte? A vy nás vidíte? Ne? No já taky ne. To je divný. Teď kolem nás projela tramvaj. Že ve Žďáře žádný tramvaje nejsou? V jakým Žďáře? My stojíme na Jamborové v Brně.“