Děvčátko

Tenkrát mi bylo asi šest let. Byla jsem obyčejný malý děvčátko, který rádo leze po stromech a hraje si s dědovýma králíkama. Možná jsem byla trochu uzavřená, nevím. Pořád jsem lítala ve světě svých vlastních představ a jen tak někoho jsem do něj nepustila. Kamarádů jsem moc neměla, když nepočítám ty králíky. Mou největší oporou byl starší brácha. Jenže ten neměl chuť tahat s sebou všude mladší sestru, tak jsem si musela vystačit na svoje hry sama. Vlastě mi to vyhovovalo, nikomu jsem nemusela ukázat svý skutečný já. Když jsem byla malá, trpěla jsem tím, že jsem nebyla dostatečně holčičí. Všechny holky trávily odpoledne s panenkama v kočárku a uhlazováním svejch růžovejch sukní. Já jsem byla jiná a to mě trápilo. Však si zkuste představit, jak mi asi bylo. Malej hubenej klouček, co posedává v koutě a povídá si sám se sebou. Jistě, cítila jsem se takhle líp, ale to neznamenalo, že jsem byla úplně spokojená. Toužila jsem po změně a možná hlavně po kamarádech. Chtěla jsem vyzkoušet, co to je bejt jednou za opravdovou dámu. Proto jsem se rozhodla to jednou vyzkoušet. Máma zrovna slavila narozeniny. Stolky v obýváku byly plný obloženejch chlebíčků, pilo se přespříliš vína a moje uši doslova drásal smích celýho rodinnýho osazenstva. Proto jsem se vytratila do ložnice našich rodičů. Nikdo si mě nevšiml, proč taky? Měřila něco málo přes metr a dospěláckej potlach byl určitě zábavnější než já. Vstoupila jsem do bílé komnaty plné světla. Jediným místem, kam jsem zamířila, byl mámin šatník. Pootevřela jsem těžká dvířka a to, co bylo uvnitř, mi rázem vzalo dech. Skříň byla plná různých šatů i šátků. Květovaných, modrých, z bavlny, puntíkovaných, kostkovaných, bílých, hedvábných. Na dně jsem objevila doslova poklad. Červený lakovaný lodičky a velikej slamák s kytičkou slaměnek na lemu. Měla jsem strašlivou chuť tohle všechno vyzkoušet. Vyzula jsem svý nožky z dětskejch bačkůrek a vklouzla do elegantních dámskejch střevíců. Na svý střapatý havranní vlásky jsem si posadila žlutej slamák a postavila se před zrcadlo. Ted se tomu směju. Musela jsem vypadat směšně. Vždyť povídám. Měřila jsem sotva něco přes metr a v této 'koruně krásy' jsem se musela podobat malýmu Mexičanovi. Jenže já jsem si připadala jako krasavice. Špulila jsem svý malý rtíky a všelijak se nakrucovala, tak jak jsem to viděla ve starejch módních časopisech. V tom momentě jsem byla naprosto přesvědčená, že ted přede mnou každej padne na kolena a bude s otevřenou pusou pozorovat moji nedbalou eleganci. Rozhodla jsem se vyjít na ulici, abych se o to svý štěstí podělila s ostatníma. Opatrně jsem skráčela ze schodů a vyběhla na ulici. Tenkrát jsme bydleli na vesnici. Provoz na silnicích žádnej, a kdyby někdo prošel kolem, tak bych vám byla schopná odvykládat jeho celej životní příběh a ještě k tomu přihodit pár pikantních historek o jeho příbuznejch. Jenže tenkrát byl nějakej špatnej vzduch, či co. Všichni byly zalezlý doma. Na ulici ani živáčka. To mě dohnalo k tomu, abych udělala to, co mají všechny děti v širokým okolí zakázaný. Vylezla jsem na cihlovou zídku u našeho domu. Pořád ještě v podpatcích a kloboučku jsem s rozpřaženýma rukama kráčela sem a tam jako baletka na kladině. Teď si to přesně nepamatuju, ale vím, že jsem spadla. Snad jsem zaškobrtla nebo co. Ale bylo to jako blesk z čistýho nebe. Myslela jsem si, že jsem kdoví co za manekýnu a že si všichni ti modelingový naháněči budou nade mnou mnout ruce, ale najednou sem ležela na zemi. Byla jsem umazaná od hlíny a sedřela jsem si obě kolena. Koukala jsem na tu hrůzu nějak lhostejně a ani jsem nebrečela. Ne, nebyla jsem v šoku. Ale všechno mi bylo fuk. Ležela jsem v záhoně plným kytek a ani jsem se nepohla. Možná bych tam takhle pobývala až do dneška, kdyby nepřišel dědeček. Zpětně, co už jsem starší, si uvědomuju, že snad ani nebylo možný, že si mne mohl všimnout. Náš obývák, kde se slavilo, je v prvním patře a není možný, aby tam někdo uviděl můj pád. Děda byl však moc hodnej, pofoukal mi bolavý kolena, kapesníkem očistil hlínu z lokte a pohladil mne po tváři. V tý chvíli jsem si uvědomila, že není kam spěchat. Že si ještě nemusím hrát na dospělou holku. Že můžu bejt pořád malý dítě. Bylo mi líp, i když jsem se rozbrečela. Možná mi bylo líp právě proto, že jsem brečela. Děda se mě snažil utěšit. Povídal mi: 'Johanko, neplač!' a slíbil mi novýho zakrslýho angoráka. Toho s červenejma očkama. Hned jsem si připadala jako ten králík, voči jsem měla rudý brekem a nepřestávala jsem řvát. Nic nepomáhalo. Protože jsem byla šťastná a mý malý dětský srdce v tu ranu bylo schopný pohltit úplně všechny a všechno, zamknout je tam a nepustit, za žádnou cenu. A proto bych já mohla říct, že dětem rozumím. Že chápu ty malý člověčí bytosti, který začnou plakat, až když je utěšíte.