Jak jsem se omylem ztratila

Každý člověk už někdy něco nebo někoho ztratil. Oblíbenou věc, milovaného mazlíčka, nebo člověka, kterého miloval.
Mě osobně se jednou podařilo ztratit sama sebe. Abych se přiznala, na "zašantročení" sama sebe jsem celkem expert. Mám strašně špatný orientační smysl a to už odmalička. Někteří lidé tvrdí, že se nachází pod bodem mrazu. Myslím, že mají pravdu.
Jednoho krásného, letního, sluneční dne, jsem si psala s kamarádem na internetu, přímo na ICQ. Počasí bylo opravdu nádherné, na nebi ani mráček, slunce příjemně hřálo. Rozhodli jsme se tedy, že se zajdeme vykoupat někam k lesnímu potůčku a poté večer s celou partou opečeme párky u ohně. Velmi lákavá nabídka. Nedala se prostě odmítnou.
Můj kamarád mi popsal místo, kde se celá parta sejde. Bylo to někde na Písečné. Popis byl jasný. Začínal v lese směrem do Písku. Tam k tomu místu totiž ještě trefím. Cestu jsem pochopila celkem dobře. Ku podivu.
Sraz jsme měli asi kolem třetí hodiny odpolední. Začala jsem se vypravovat o něco dřív. Problém nastal v momentě, kdy jsem byla vypravená příliš brzy. Doma jsem se začala nudit zhruba po pěti minutách. Jelikož bylo teprve kolem poledne, já se rozhodla, že to vezmu trošku oklikou a projedu se na kole. zdálo se to jako dobrý nápad. Nebyl.
Neuvědomila jsem si ten smutný fakt s mým orientačním smyslem v přírodě.
Vzala jsem si na záda batůžek, do jedné ruky láhev s pitím a do druhé klíče. Zamkla jsem dveře a výtahem sleja dolů do sklepa. Vytáhla jsem své úžasné horské kolo. Nasadila jsem si sluneční brýle a směle vyrazila vstříc zdolávání místních cest.
Jela jsem "rovnou za nosem." Cesta krásně ubíhala. Krajina se kolem mě jen míhala, samozřejmě když jsem jela s kopce. Sem tam kolem mě proběhl nějaký pejsek. Tedy, někdy to byl hnusný vořech, který si zasloužil nakopnout. Žádného jsem ale nenakopla. Ono by to z kola ani moc nešlo. Jsem jelito, mohla bych u tohoto manévru havarovat a zranit se.
Vůbec jsem si neuvědomovala, kudy jedu a jak rychle ubíhá čas. Jen mě napadlo, že už jedu dlouho. Rozhodla jsem se tedy, že pauza mi rozhodně neuškodí.Zrovna jsem se nacházela u nějakého potůčku. Sesedla jsem z kola, uvelebila se na trávě a zapálila si cigaretu. Tupě jsem zírala do tekoucí vody.
Začal mi zvonit mobil. Můj šok byl strašlivý. Ještě horší bylo, když jsem viděla na displeji nápis "Tarzan." Ano, je to ten človíček, se kterým mám mít sraz. Zvedla jsem to. první otázka zněla: "No kde jsi?" Začalo mi docházet, že jsem asi měla být už někde jinde. Problém, neměla jsem vůbec ponětí, kde se zrovna nacházím. Tudíž jsem nemohla na položenou otázku ani odpovědět.
Pomalu, ale jistě se začínal dostavovat strach. Ten se začal postupně, vlastně celkem rychle, stupňovat. Byla jsem nucena volat kamarádovi. Samozřejmě, jak mě slyšel, dostával záchvaty smíchu. Mě bylo až do pláče. Tarzan se nade mnou slitoval a jel mě hledat.
Celkem dlouho mu trvalo, než přerosil rodiče, aby mu půjčili auto. Hledal mě taky dlouho. Já stále byla u potůčku, jen už jsem neseděla na trávě, nýbrž stála na můstku, jenž se klenul přes potok. Z balíčku cigaret už nezbylo skoro nic. Až na poslední dvě. Začínalo se už i stmívat.
„Baf,“ ozvalo se m za zády. Lekla jsem se. Otírala se a koho jsem neviděla. Ne, nebyl to Tarzan. Za mnou se nacházel můj kamarád Štěpán. Šel se prý podívat, jestli nerostou hřiby. Trefil se, nerostly. Já jsem ale lepší úlovek.
Zhruba za deset minut se objevil i Tarzan. Všichni jsme seděli na trávě a já znova popisovala své zážitky. Mí přátelé se chvílemi smáli, jindy se zase na mě dívali s lítostivým pohledem.
Každopádně jsem zase všem potvrdila, že můj orientační smysl není orietační smysl, ale spíše orientační nesmysl.