Petr u automechanika - díl 3.

Milé děti!

Po delší odmlce jsem tu opět s dalším dílem vašeho oblíbeného seriálu „Petr u automechanika“. Hned úvodem bych rád vyvrátil domněnku, že ona odmlka byla způsobena bezproblémovým chodem (či snad dokonce funkčností) všech součástek mého vozu. Tedy ... přesně řečeno ... naopak.
V posledním díle jsme si vyprávěli o tom, že jsem měl téměř nepotlačitelnou chuť poslat „svého“ automechanika do nepublikovatelných míst, a rozloučili jsme se sdělením, že „vzadu něco klepe“.
Překvapilo mne, kolik z vás přesně určilo ta místa, kam jsem v duchu autořemeslníka vykázal, a neskrývám, že mne překvapilo ještě více, kolik z vás neváhalo ona místa (více než nekompromisně) označit.
Nicméně k věci:
Po šťastném ujetí několika kilometrů (na obhajobu mého automobilu je nutno podotknout, že ono „několik“ se v tomto případě pohybuje v řádu tisíců) funkčnost systému u jedné z pražských benzínových čerpacích stanic ... lehce utrpěla:
Zajížděje na parkovací místo (za účelem zakoupení bagety, jež byla stejně vyprodána) zahlédl jsem před sebou zničehonic se rozsvítivší zpětná světla. Stačil jsem sice ještě zabrzdit, zařadit zpátečku a rozjet se zpět, nicméně slečna se svým Favoritem byla rychlejší. Nestalo se nic horšího, než že mému Renaultíkovi rozbila světlo. Favorit bez škrábnutí.
Byla to zvláštní slečna. Nejprve mi chtěla začít spílat, zda nemohu dávat pozor, zda jsem ji neviděl a tak, nicméně po upozornění, že to byla ona, kdo couval aniž by se díval kam, uznala svoji chybu a dala se se mnou i s mým spolucestujícím Michalem do hovoru. Říkala nám „vole“ a její přítel „krávo“.
Po marném čekání na policisty slečna uznala, že když mi dá 500,- Kč, ušetří na pokutě, pročež tak učinila.
Cena nové přední svítilny je 1200,- Kč.
Cestou na vrakoviště vypověděl službu skupinový přepínač ukazatelů směru, světel a houkačky.
„Samozřejmě, máme. Hned vám to ... kde mám ty kleště ... jo, tady ... ták ... tady to je. Takže to máme ... tisíc korunek světlo, tisíc přepínač. Chcete doklad?“
O pár dní později v rodném městě:
Zařadil jsem jedničku, rozjel jsem se, zařadil jsem dvojku, zrychlil, zařadil trojku, dvojku, zpátečku, pětku (pořadím si nejsem zcela jist), empiricky došel k závěru, že rychlostní stupně nemají vliv na jízdu (resp. na stání) a posléze se nechal odvléci do našeho známého autoservisu.
„Jó, jó, v úterý to bude. Zavolej si.“
V úterý jsem si zavolal.
„Hele, mně ztvrdlo na heveru ňáký auto, zavolej tak za půl hoďky, jó?“
Zavolal jsem za hodinu.
„Už jdu na to. Víš co? Dej mi svoje číslo, já ti za chvíli zavolám.“
Dal jsem opraváři svoje číslo a čekal.
Asi po čtyřech hodinách jsem se osmělil zavolat.
„Von už tady není. Von šel domů. Ale motal se kolem toho. ... Né, né, na heveru to neměl. Tak to zkuste ráno okolo devátý.“
Druhého dne jsem ve 13 hodin znovu zatelefonoval na ono číslo.
„Máš to hotový, můžeš si pro to přijít.“
Nasedl jsem do propůjčeného automobilu svých rodičů a vydal se z Prahy domů pro svůj opravený vůz. Cestování v cizích automobilech je pro mne záležitostí naprosto nezáživnou až nudnou. Všechna ostatní vozidla fungují naprosto spolehlivě. Nejinak tomu bylo i tentokrát.
Po zaplacení nečekaně nízké částky (400,- Kč), po chutné večeři a po setmění jsem se rozjel zpět do Prahy. Spolucestujícími mi byly dvě slečny, z nichž jedné jsem slíbil odvoz k jejímu pražskému obydlí. Tento slib jsem byl nucen odvolat v momentě, kdy jsme se vřítili téměř neosvětlení po dálnici, stíhajíce jakýsi rychlostí asi 150 km/h jedoucí (ale na cestu si – a tedy i nám – svítící) automobil, do hlavního města.
Světla zhasínala postupně už od Slaného (přesněji řečeno: tam jsem si všiml „drobných výpadků elektrické energie“ – např. při sepnutí ukazatelů směru střídavě nefungoval otáčkoměr ... atd. - a pochopil situaci) a já se nemohl ubránit pocitu, že něco podobného už jsem zažil. (Jistě si, milé děti, mnohé z vás vzpomene na naši slavnou „Cestu bez světel na Smíchov a zpět za Renatkou do Berouna“ (viz jeden z předešlých dílů).).
Po jednom roztlačování jsme dorazili až k mé pražské ubikaci. Autoelektrikář mi druhého dne nechtěl věřit, že už mi tuto závadu jednou opravoval, ale když jsem jej ujistil, že si nároky na záruční opravu nedělám a že bych především potřeboval odjet s fungujícím systémem dobíjení, vyměnil relé za 700,- Kč a rozhovořil se o tom, že v mém rodišti vojákoval a že ho nedávno vykradli.
Milé děti, napište mi, co si myslíte, že plánuji se svým vozidlem do budoucna? Jak byste v této situaci postupovaly vy?

Váš Petr P.
PS: Vzadu stále něco klepe.