Petr u automechanika - díl 4.

Milé děti

Je pravdou, že „vzadu stále něco klepe“, leč další události týkající se provozu (resp. neprovozu) mého vozu Renault 9 TSE vnesly do mého života zcela nový pohled na problém automobilismu a dopravy vůbec ... zkrátka klepání vzadu (jehož zdrojem je prý „torzka - to máte v pohodě, to neni chyba, to je vlastnost“), jsem se tak nějak naučil přehlížet.
Několik dní poté, co jsem si odvezl svůj dopravní prostředek z naší autoopravny, jsem se vydal odvézt kamarádku na kolej. Cestou jsem jí barvitě líčil cosi stran spolehlivosti vozu a žertoval, že se dnes nevidíme naposled, neboť se mi jistě cestou zpět něco rozsype a my pak spolu po telefonické domluvě budeme vůz tlačit.
Krátce poté, co se za kamarádkou zavřely dveře, se na první křižovatce při řazení druhého rychlostního stupně ozvala z převodovky více než výmluvná rána, automobil začal pomalu ztrácet na rychlosti a za pár vteřin zastavil na blízké autobusové zastávce.
Kamarádka i její spolubydlíci se tvářily zúčastněně a úspěšně zadržovaly smích, když jsem zpod vozu z olejové louže zvedal ozubená kolečka (diferenciál – jak jsem se později dozvěděl). Nedaleké parkoviště bylo naštěstí z kopce, pročež slečnám ani dvěma mladíkům, přilákaným možností seznámit se s tak půvabnými a pracovitými dívkami, nedělalo roztlačení Renaulta větší potíže. Večer jsme zakončili v nedalekém kulturním zařízení sklenkou lihoviny – na opraváře.
Druhý den jsem protelefonoval cca 80,- Kč. Nakonec jsem se domluvil s jedním automechanikem z Říčan.
O pět dní později jsme s kamarádem Ondráškem přetrhli vypůjčené tažné lano a později se v Říčanech domluvili s panem opravářem na datu dalších domluv:
„ ... takže já to koupim ... a ... pokusíme se to stihnout do pátku. Já pak jedu na dovolenou, takže tady tejden nebudu ... “
Nestihli to. Po dovolené jsem volal znovu:
„ ... zavolejte prosim vás ve středu, já jsem se k tomu ještě nedostal, já jsem hroznej, nezlobte se ...“
Další rozhovory probíhaly obdobně, jen pan opravář se omlouval stále přesvědčivěji a data dalších telefonátů se od sebe lehce vzdalovala:
„zejtra (pátek)“
„ve středu“
„zejtra odpoledne“
„příští pátek“
„ve středu“
Ve středu probíhal telefonát asi takto:
Pan opravář sebevědomě: „Prosím...“
Já neméně sebevědomě: „Dobrý den, Petr P., Renault 9. Jak to vypadá?“
(dramatická pauza)
Pan opravář velmi tiše a smutně: „Pane P., blbě.“
Pak se rozhovořil o řemeslnících, jež mu už několik týdnů nepřicházejí opravit dílnu, v níž je možno vyměnit převodovku mého vozu, nazval se koněm a domluvili jsme se na příští středu.
Ve středu mi pan opravář tiše, leč zároveň s jistou dávkou hrdosti oznámil, že si pro to můžu přijet, že je to hotový a že to bude za 4 000,- Kč.
Na tomto místě musím podotknout, že onen pan opravář je opravdu odborník. Převodovka šlape jak hodinky. Od té doby jsem sice v autě ještě prováděl drobné opravy (například další oprava elektrické instalace vozu, podepření palubní desky dřevěným kůlem apod.), leč řazení až do minulého týdne fungovalo přesně:
Zařadil jsem trojku.
Zařadil jsem dvojku.
Zařadil jsem trojku.
Zařadil jsem dvojku.
Zařadil jsem trojku.
Jednička a zpátečka šly jen s použitím násilí.
Dnes ráno mi tedy pan opravář z Říčan za 7 minut ještě seřídil chod řadící páky a nechtěl padesátikorunu.
Nyní je tedy snad můj automobil relativně v pořádku. O dalších problémech Vás budu informovat.

Milé děti, napište mi, zda byste také chtěly mít automobil a jaký.

Váš Petr P.
PS: Pravé zadní kolo lehce uchází.