Bukvice

Nad krajinou se vznáší orel, jeho pohledem vidíme krásnou krajinu. Ano, kus krásné české země, obdělávaná půda, lesy, které hrají podzimními barvami, říčky, paloučky, náhodně rozmístěné domečky, z kterých se kouří a které zvěstují teplo domova. Ale z tohoto pohledu vystupuje zvláštní tvar…je to ekofarma slečny Anny, vystavěná ve tvaru marihuanového listu.
Orel pomalu přistává a usadí se na kůlu dřevěné ohrady. V ohrádkách se pěkně v bahníčku vyvalují prasátka. Jde vidět, že se tady mají dobře. Radostně si pokvikují, k veselosti jim přispívá – ač je to trošku zarážející.. že prasátka jsou pomalovaná květinovými barvami, takže září jako louka. Ano, ocitli jsme se v době hippies… a v mikrofonech hraje hudba Jimmiho Hendrixe. V korytech je nasypáno zrní smíchané s marihuanovými semínky a konopné seno. Ještě jedna věc je tady zarážející - ta prasátka mluví. Nebudeme se ptát jak tuto schopnost dostala, ale jsou obdařena lidskou řečí! Snad jim k tomu dopomohla zvýšená dávka THC… to necháme na další povídku a na dalších 10 kouzelných slov.
Zaposloucháme se do jednoho rozhovoru… „Ty vole, Smradoši, já tu svini od vedle z farmy miluju, udělal bych pro ni cokoli, jen kdyby si nevymýšlela takové požadavky. Víš co si ona přeje? Chce abych jí jako důkaz lásky donesl to nejkrásnější poupě růže, které si naše slečna Anna pěstuje ve svém skleníku…..“ A tak to pokračovalo dál… jen dodejme, že nebyl takový problém se dostat z ohrady.. stačilo, když se pár pašíků zapřelo do dřevěné opory u vrat a byli volní, ale nejvíce vrtalo Smraďošovi hlavou, jak se dostat do skleníku uzamčeného klíčkem, který nosila slečna pořád na provázku na krku. Už se začalo stmívat… byla chladná podzimní noc, nebe bylo křišťálově čisté…a náš zamilovaný pašík.. se uvelebil pod stromem u ohrady… kouká na ty krásné hvězdy… vidí Mléčnou dráhu, blikající přehlídku…… říká si, co jsou to tam za světy…určitě se i moje milá na ně kouká. Jako by z bdělosti přešel přímo do snění, zadíval se na jednu hvězdičku, která na něj neustále blikala .. a už se vpil do svého snu.
Ocitl se na planetce - ale co to, celá planeta je pokrytá sněhem, je chladná… a on dostal podobu lentilky, i jeho ostatní pašíci jsou lentilky podle barvy, jakou měli na zemi. Pomalu chápe, že se tady hraje nějaká hra….. všichni jsou do této hry vtaženi….. hrají lentilky proti pralinkám…. A lentilky prohrávají 3:4 …. Všem bylo jasné, že kdo prohraje.. ten bude zpracován ošklivým strojem a udělají z něj konzervy…. vepřové konzervy. Neeeeeeeeee… probudil se celý zpocený a cítil slabost, že nemůže nic udělat. Uvědomil si: „Jsem tady a je to jasné, bude ze mě vepřová konzerva. To musím změnit, dnes ráno odejdu.“ Jak řekl, tak i udělal. Pašíci mu pomohli otevřít ohradu. Do skleníku se vloupal rozbitými skleněnými dveřmi. Odnesl to jen s malými oděrkami – hrdina. Ve skleníku našel to nejkrásnější poupě a už si to upaloval k vedlejší farmě. Cestu dokonale znal, podnikal výlety kdykoli mu bylo smutno. Cesta vedla přes lán zelí, které už bylo v tuto dobu sklizené. Dorazil na vedlejší farmu, namířil si to do ohrady, kde byla jeho milovaná Rozárka. S obřadností jí předal to nejkrásnější poupě, co kdy mohla vidět, a nabídl jí vidinu společného života ve volné přírodě. Zmíníme se trošku o povaze této kreatury… ano, byla to vypočítavá svině. Vůbec jí nešlo o Smraďoše samotného, ten jí nemohl nic nabídnout, a jen ho chtěla poupátkem odradit. Měla už domluvenou jinou partii, snila o výletě do masokombinátu - prý se tam mají prasátka nádherně. Byla prostě blbá. A prudší povaha…. Požvýkala toto poupě, vyplivla a řekla: „Vypadni, kreténe, … já si našla už Karla, jedu s ním na výlet“
Smraďošovi se před očima odehrálo vše, celý jeho prasečí život… a řekl si: „Je to život pod psa!“…Když se vracel zpátky na farmu, zahlédl v lesíku divoká prasátka.. jak si pěkně rýpou do buku a sbírají bukvice. Záviděl jim tu svobodu, ale věděl, že jeho domov je na farmě, za ohradou…a jednou skončí jako konzerva… za 9.50 v Tescu.