Boj člověka s přírodou

Zrovna jsem myl podlahu, když náš kocour proběhl mezi dveřmi na zahradu. V tu chvíli zrovna procházel kolem soused se svým slintajícím buldokem. Jak ho kocour spatřil, lekl se a vyšplhal až na vrchol stromu, který nám rostl před domem. Nahoru to šlo rychle, ale dolů se už vystrašenému kocourovi nechtělo. Když to otec viděl, dlouhým pohledem si strom prohlédl a pak hrdinsky poznamenal: „Nebojte se, já vám ho hned přinesu.“ Na ta slova se začal škrábat do koruny stromu. Na rozdíl od kocoura mu to nešlo rychle ani nahoru. Teprve v této chvíli si nejspíš uvědomil, jak moc své síly přecenil. V polovině stromu se na nás ohlédl se zoufalým pohledem horolezce na konci sil před úpatím osmitisícovky. Povzbuzování kolemjdoucích mu však dodalo sil. Zhluboka se nadechl a vydal se do další etapy. Jakmile se celý zpocený a udýchaný objevil kocourovi na dosah, kocour se lekl a už byl na zemi živý a zdravý. To samé se ale bohužel nedalo říct o otci. Právě pochopil co prožíval kocour při pohledu dolů, a ocitl se tak ve stejné situaci. Z posledních sil na nás zakřičel, že máme zavolat místní hasiče, a kdyby náhodou nepřežil máme nechat kocoura vykastrovat. Nikomu se však nechtělo dojít do hospody pro dobrovolné hasiče a tak se začali projednávat alternativní řešení. Padl i názor, jestli by nebylo lepší strom pokácet. Jak to otec uslyšel sebral poslední síly, které mu zbyly, a začal sestupovat. Dole byl neobvykle rychle. Není se čemu divit, neboť dva a půl metru nad zemí si vzal příklad z kocoura a skočil. Neměl ale ve skákání takový cvik, a tak neskončil na všech čtyřech jako kocour, ale zaryl se do rozbahněné trávy. Dole sklidil bouřlivý potlesk a za pomoci přátel byl odtažen do hospody, kde se až do noci slavilo. Domů se pak paradoxně vrátil v lepším stavu, než v jakém odcházel, a ani na kocoura už se nemohl dál zlobit.