Letní "pohoda"

Tak už je to tu zas. Maminčin „velký den“, jak s oblibou říká. Já bych to spíše nazval otrava na entou, ale jak říká máma, pořádek musí bejt, a tak se s remcáním pustím do hledání vysavače, neboť jsem ho už měsíc neměl v ruce, ale když půl hodiny marně hledám, tak se jdu zeptat sestry, jestli ho neviděla, protože ta s ním uklízela naposledy, čili před čtrnácti dny. Sestra si jako vždycky poklepe na čelo, prohlásí, že „ti chlapi jsou k ničemu“, a vyndá vysavač z komory. Chvíli zápolím s vypínačem a právě ve chvíli, kdy se mi podaří vysavač zapnout, zazvoní telefon…
…“Ahoj, Stando! To jsem já, Marta, dej mi prosím tě tatínka, ano?“. „Tati! Máš telefon!“ zařvu přes nesnesitelně vyjící vysavač. Otec ke mně přijde a ptá se: „Kdo to je?“, „Ále, tví staří přátelé!“. Otec jen obrátí oči v sloup a mumlá si: „Minule nám uvařili kaktus, tak jsem zvědav, co se stane tentokrát, určitě budou chtít přijít na návštěvu…“. A taky že jo! Sotva jsem doluxoval, už slyším mámu: „Táto, návštěva, jdi otevřít!“. Po pravdě řečeno, návštěva mi vůbec nevadí, vadí mi jen jejich kočka, kterou s sebou vždycky přitáhnou. Jmenuje se velice zvláštně – Pepřenka. Se sestrou si z ní děláme srandu, ale vždycky jen do té doby, než nás škrábne nebo kousne (prý je nějaká citlivá, ale my víme svoje!). No ale k věci, koupili jsme si papouška, což jsme, jak sami brzy poznáte, neměli dělat…
Byla to návštěva jako každá jiná, Marta si přitáhla pletení, aby se mohla mámě pochlubit s novým párem vlněných podkolenek, které upletla, táta přinesl ze sklepa lahvinku vína a my se sestrou mohli v klidu hladit ty krásné kočičí vousky, neboť to je to jediné, co je na Pepřence (snad kromě jejího jména) pěkné, za což nás odměňovala uhrančivěhypnotickým pohledem. Právě když jsme byli v nejlepším (měli jsme v úmyslu kočku tak rozhýčkat, aby od nás nechtěla odejít, a tím se pomstít Martě za náš kaktus, který jí při vaření „omylem“ spadl do koprovky a tudíž se uvařil), vešla do pokoje mamka, narazila na futro, vypadla jí z ruky sklenice a Pepřenka se tak lekla, že vyletěla z pokoje rovnou do obýváku, porochnila se v koši na prádlo, kde bylo bohužel čisté, suché a také nové prádlo, odtud vyskočila na křeslo, které se po jejím zásahu už jen těžko dalo nazvat novým, skočila na polici s knihami, která se pod její vahou odporoučela na věčnost, proběhla se rozlitým vínem, vyválela se v papírových ubrouskách a nakonec, nevím, jak se jí to povedlo, pustila papouška, který se do této „hry“ zapojil tím, že dělal nálety na všechny přítomné, párkrát kousl kočku a nakonec proletěl oknem bez otevření.
Když se všichni vzpamatovali z toho šoku a otec mistrně odchytil kočku, násilím ji odvedl před dům, a tam ji nechal na pospas jejímu osudu, byla již krásná noc s rozzářeným měsícem v úplňku. Seděli jsme na schodech na terasu a pozorovali babí léto – úplná letní pohoda až na to, že náš byt vypadal jako po dopadu atomovky a naše rodina asi nejspíš přišla o staré přátele, ale co se dá dělat, takový je život.

Dnes na to vzpomínám jako na žertovnou příhodu, ale do smíchu mi nebylo. Táta mě tahal po soudech, když vymáhal na „starých přátelích“ odškodné za zničený byt, ztraceného papouška a uvařený kaktus.