O tasemnici Tasemnici

Žila, byla v jednom lese stará, dlouhá a mrzutá tasemnice. Ta tasemnice, která se jmenovala Tasemnice, byla tak mrzutá a dokonce i lakomá, že se jí kdekdo vyhýbal. Bydlela sama na tom nejvyšším kopci v lese, a protože byla strašně dlouhá, musela si každý rok uplést nový svetr na nový článek svého dlouhatánského těla. Jednoho dne, právě když si pletla již tisící sto osmdesátý díl svetru, přijela za ní její malá neteř. Této tasemničí holčičce přezdívali Nezbednice, a proto nebyla její teta příliš šťastná, že ji u sebe bude mít na celé prázdniny. „Co když něco rozbije, nebo někomu ublíží!“ bědovala Tasemnice. „Co pak budu dělat? Budu to muset zaplatit, budu jí muset koupit něco na sebe a postarat se o ni. To mě bude stát spoustu peněz!“ Tyhle úvahy vedla, když si to šinula směrem k nádraží Lesná, kde už ji netrpělivě očekávala Nezbednice.

Když dorazily k Tasemnici na kopec, rozhodla se Nezbednice prozkoumat okolí. Ještě než vyběhla z domu, byla požádána, aby se moc necourala a laskavě přišla k večeři. Nezbednice přislíbila a vydala se na průzkum. Protože žila skoro celý svůj život v lidském organismu se svými rodiči, měla přátel poskrovnu a neznala moc živočišných druhů, což pro tasemnici není zas až tak výhodné, neboť nikdy nevíte, co vás sežere. A tak se Nezbednice plazila po lese a potkala jezevce. Slušně pozdravila, a ačkoli jezevec viditelně spěchal, zahradila mu cestu. „Prosím vás, vy jste jezevec? Žijí v lese také žížaly? Máte tu krávy? A co veverky, jsou tu? Ukážete mi les…?“ Nezbednice měla tisíce otázek, ale Jezevec se neměl k odpovědi, jak již bylo řečeno spěchal. Šel k zubaři, protože ho zlobila šestka vlevo dole a potřeboval plomby na tři zuby. Odmítl tedy Nezbednici odpovídat, jen se jí zeptal: „Ty jsi Nezbednice, neteř Tasemnice?“ „Ano prosím,“ odpověděla způsobně Nezbednice. „Tak si dej pozor, aby tě nesežrala ovce, nesmíš se plazit ve vlhké trávě!“ a s těmito slovy odkráčel jezevec na středisko, aby si vyseděl několikahodinovou frontu při čekání na ošetření. Mezitím se smutná Nezbednice šourala domů na večeři. Když přišla, pověděla tetě o panu jezevci a o tom, co jí řekl, že nemá lézt mokrou trávou, aby ji nesnědla ovce. Teta jí odpověděla, aby si z toho nic nedělala, že jezevec je starý mrzout, a po dobré večeři, byly makaróny s ovčím sýrem, začala Tasemnice vyprávět Nezbednici, že kdysi měla jednu přítelkyni, která byla plošticí mléčnou a která se jmenovala Plošťa.

Plošťa prý žila se svým manželem v jednom panelovém domě ve městě. Žili v šestém patře v květináči s fíkusem. Jednoho dne se majitel onoho květináče přestěhoval do biologické laboratoře a fíkus i s Plošťou a její rodinou vzal s sebou. Jelikož jsou ploštice od přírody zvědavá stvoření, vyšla si Plošťa na špacír. Po několika metrech narazila na sklenici, ve které se pohyboval nějaký divný živočich. Protože i ploštice mohou být vzdělané, věděla Plošťa, že je to nezmar. Vylezla na sklenici, která se ovšem vzápětí převrhla. Po pádu byla chvíli v bezvědomí. a když se probrala, nějak se jí to v hlavě přehodilo, a ona jen tak nezmara sežrala. Když se Plošťa vrátila do květináče, přišel ji manžel políbit, ale jen se jí dotkl, padl mrtev k zemi, protože i každé malé dítě ví, že… „Ploštěnka sežravši nezmara, stává se žahavou.“

„Hm, poutavý příběh,“ povídá Nezbednice „A nemáš ještě nějaké zajímavé přátele?“ ptala se Nezbednice tety Tasemnice. A teta jí odpověděla, že ještě jedny zajímavé přátele má…

Jejími dalšími přáteli byla rodinka krevničky močové. Pan Krevnička nosil paní Krevničkovou v rýze na svém břiše. „Je to praktické,“ povídal jednou pan Krevnička. „Snadno se cestuje a ani nemusíte mít tolik zavazadel, velkou nevýhodou je pouze manželčina váha, je trochu při těle a já už kvůli ní musel na operaci s plotýnkami.“ Tasemnice chtěla pokračovat dál, ale najednou si všimla, že Nezbednice již spí, a proto jí omotala svůj osmimetrový šál kolem těla a odplazila se lehnout si. Druhý den ráno, hned po snídani, se Nezbednice odvlnila do lesa najít si nové kamarády. Ještě než odešla, zavolala na ni teta, aby přeci jen dala na radu starého jezevce. Nezbednice slíbila a odešla.

Po celodenní procházce, kdy viděla tři veverky, dvě žížaly, hejno vrabců, želvu a pár brouků, přišla Nezbednice na louku skrytou ve stínu lesa, a když spatřila petrklíče, vstoupila tam. Chvíli vázala a trhala květiny, aby si udělala věneček, když vtom uslyšela divný zvuk, otočila se a…

Tou dobou stály na louce dvě ovce - maminka se svou dcerou. Zatímco se maminka pásla, pozorovala malá ovečka okolí a všimla si, že se nedaleko od ní zavlnila tráva. Užuž chtěla maminku upozornit na blížící se nebezpečí, když tu spatřila nějaké dlouhé a poměrně malé zvířátko. Nevěděla, že je to tasemnice, nechodila totiž do školy, ale každopádně věděla, že v místě, kam se to zvíře hrne, jezdí kombajn, a dost silně pochybovala o tom, že si bude kombajnista prohlížet místo, kam svůj stroj směřuje. Nevěděla, co má dělat, ale osud to vyřešil za ni. Právě ve chvíli, když začala na to zvíře bečet: „Pozor, za tebou!“, projel oním místem kombajn a bylo slyšet jenom suché lupnutí.

Je poněkud pochmurný den, na kopečku u Tasemnice stojí hlouček zvířátek dívajících se do jámy. V jámě je malá rakvička a v ní leží Nezbednice a nad rakví stojí teta Tasemnice a vypráví přítomným pozůstalým o své přítelkyni Ploště a o rodině Krevničkových, jak…, ale to už ostatně znáte. A všichni plakali, dokonce i Tasemnice, která litovala úplně všeho, i prolitých slz, jak byla lakomá, ale to už je taky minulost. Od pohřbu malé Nezbednice se z Tasemnice stala soucitná, přející a hodná tasemnice, která by se pro každého rozdala, jen aby odčinila své prohřešky. Nikdo se jí už nestranil, ani ji nepomlouval, přesto jí však zůstala její stará vyčítavost, každý večer se totiž postavila před fotku Nezbednice a se slzami v očích říkala: „Vidíš, vidíš, kdybys mě bývala raději poslechla…“