Bradavická povídka

Mia stála v kuchyni a krájela kuře k večeři. Byla to nudná, ale užitečná práce a měla alespoň čas přemýšlet o všem možném. Třeba o Severusovi – o něm teď přemýšlela docela často, protože se bála. Lord Voldemort mu poslední dobou příliš nevěřil a Mia se ani nechtěla domýšlet, co by mu mohl udělat. Věděla jak Pán zla zachází s lidmi, kteří se nedrží na té správné straně.
Najednou ji začalo pálit znamení na levé ruce – znamení zla. Povzdechla si, podívala se na napůl rozkrájené kuře, strčila ho do ledničky a přemístila se. Ocitla se ve ponuré místnosti, osvětlené jen několika svíčkami. S ní tam bylo několik postav, poznala Luciuse, Mici a jiné… Samozřejmě nechyběl ani lord Voldemort.
Ten jako obvykle seděl v křesle. Vypadal tak tiše a soustředěně, že když promluvil, leknutím málem nadskočila.
,,Vítejte. Vysvětlím vám, proč jsem vás zavolal. Severus není tak úplně na naší straně. Rozhodl jsem se, že za ním do Bradavic pošlu zvěda. Všichni jistě souhlasíte s tím, že jsem vybral slečnu Miu.“
Člověk ani nemusel ovládat nitrozpyt aby věděl že v Mici hrklo. Bála se o Miu – každý věděl jak má Severuse ráda. Tedy – věděl to každý kromě něho samotného.
,,Mimochodem…“ pokračoval lord Voldemort a se zlomyslným pohledem si Mici měřil ,,Možná bude lepší když půjde taky slečna Mici. Obě se vypraví do Bradavic jako studentky – dvě sestry Anne a Linda Wheatherbyovy. Skutečné sestry nebudou…ehm…dělat potíže. Nikdo v Bradavicích je zatím nezná – měly nastoupit do prvního ročníku. Proto v oblasti vzhledu můžete konat co uznáte za vhodné.“ Mici se mírně pousmála – být metamorfomágem je někdy docela užitečné…
O týden později…
Novopečené sestry seděly ve vlaku a snažily se napodobit obyčejné holčičí žvatlání a ani si nevšimly, že už za hodinku nebo dvě budou v Bradavicích.
Najednou se Mia zeptala, jestli už by se neměly převléknout. Odpověď byla kladná a tak se rychle začaly převlékat, protože vlak měl před sebou už jen kousek cesty.
Nová podoba jim docela slušela – nevypadaly moc jako sestry ale jinak to celkem zvládaly. Mici jako modrooká černovláska, Mia dala přednost hnědé – ne tak nápadné barvě. Konečně vlak zastavil a obě vyšly na čerstvý večerní vzduch. Loďky je zavezly do Bradavic, kde v jakési místnosti čekaly na zařezávání - pardon zařazování. Čekaly dlouho – přišly na řadu až jako poslední – před nimi byl nějaký Vologot. Mici – jako Anne dostala na
hlavu Moudrý klobouk jako první. Měla velký
strach. Musela něco říct Mie, ale nevěděla jak.
Doufala, že ji Moudrý klobouk pošle do
Zmijozelu, ale tušila že se to asi nestane…
A opravdu – sotva jí profesorka McGonagallová
položila na hlavu Moudrý klobouk vykřikl:
,,Nebelvír!“
Na Mici šly mrákoty – ne tohle nemohlo
dopadnout hůř! Mia byla snad ještě udivenější.
Ještě divnější bylo, že Mia taky odkráčela taky
k nebelvírskému stolu.
Mici ani Mia nechápaly co se děje – dvě
smrtijedky v nebelvíru. To snad nemyslí
moudrý klobouk vážně!
Nedokázaly se uklidnit, ani když už ležely v postelích a doufaly v klidný spánek.
Ráno se už alespoň trochu vyrovnaly s tím že jsou v naprosto špatné koleji a až dojemně se snažily být normální. Hodiny jim šly dobře – až na lektvary…
Ani jedna se nedokázala pořádně vrhnout do práce – pracovaly jaksi automaticky – jako roboti, což ovšem neznamenalo že by jim to nešlo. Mia pořád sledovala Severuse a smíšené pocity ji celou hodinu pronásledovaly. Mici zase pořád musela myslet na to, že musí Mie něco říct. Pořád se nemohla rozhodnout – říct? Neříct? Věděla, že to bude muset dřív či později udělat.
Večer, když už ostatní šli spát, seděly Mia s Mici stále seděly ve společenské místnosti. Najednou se Mici zeptala: ,,Není to srandovní? Co bychom dělaly normálně v tuhle dobu?“
,,Nevím jak ty ale já už bych spala. Jsem děsně unavená – nech toho filozofování a pojď si taky lehnout.“
,,Počkej ještě minutku, musím i něco říct.“
,,Pokud to jsou dvě slova – dobrou noc tak klidně.“
,,Bohužel ne… Nevím jak ti to mám říct, ale Severus je špeh ve službách Brumbála – ale…hm…prostě – já taky.“
Miin výraz se zkrátka nedá popsat ale přesně takhle by se asi zatvářil normální člověk při zjištění že ho vyhodili z práce, partner ho podvádí a děti zapálily dům. Nedokázala už k tomu nic říct. V tichosti odešly do ložnice a snažily se usnout.
Spánek ale nepřicházel ani k jedné. Mici se v tu chvíli hrozně stýskalo po její kočce – Roxii. Vždycky se jí vypovídávala ze všeho a díky tomu jí připadala jako opravdová přítelkyně – měla ji radši než mnohé lidi. Například děti, jak prohlašovala, měla nejraději pečené a s hranolky. Bála se ale o Roxii tolik, že ji nechala u přítelkyně – nechtěla, aby se jí v Bradavicích něco stalo. Nevěděla co má dělat. V jednom okamžiku myslela, že ji Mia uškrtí. Pamatovala si, že jednou, kdysi dávno proměnila jednu prodavačku v porcelánovou panenku, když jí tvrdila že je krásný chlapeček. Když o tom teď přemýšlela, hned by si to s ní vyměnila – už nemusí řešit nic… vůbec nic… Když se na to přišlo, byl na ministerstvu hrozný poprask. Denní věštec ten případ přetřásal ze všech stran – tisíce lidí tvrdily, že při tom byly. Mici se pousmála – že byla ta sámoška poloprázdná, už nikoho nezajímalo. Chtěli ji šoupnout na pár měsíců do Azkabanu.
Tehdy se do toho vložil Brumbál – zaručil se za ni. Od té doby se toho stalo hodně – přidala se ke Smrtijedům a tam vyzvídala. Jen Brumbál a smrtijedi věděli co je doopravdy zač – až na Miu – nedokázala jí to říct. Neví, že i když jí říká Mici a myslí že její příjmení je Merte, tak doopravdy mluví s Joyce Carstairsovou. Tuhle část minulosti naštěstí už nemusela vyhrabávat a pohřbila ji spolu se vším ostatním.
Ráno se jí zdálo, že spala jen pár minut. Mia s ní velmi okatě nemluvila.
To znamenalo – že se od ní nehla a tvářila se, že ona tu jen, protože musí. Po celém dni takového chováni byla Mici docela ráda, že si jde lehnout. Nemohla ale usnout a tak jen tupě civěla na tmavočerné závěsy. Vzala by si knížku, nebo něco takového, ale nedokázala pohnout ani svalem. Po spoustě prozíraného času se podívala na budík ve tvaru kočky, který ležel na jejím nočním stolku. Bylo půl třetí ráno. Vstala z postele a tiše jako myška se proplížila kolem chrápajících spolužaček do společenské místnosti.
Tam se hemžili domácí skřítkové. Mici věděla, že v Bradavicích pracují, ale nikdy je neviděla. Bylo to až roztomilé – připomínali jí mravence.
Když byla malá, tak za sirotčincem, kde žila bylo obrovské mraveniště. Dlouhé hodiny tam vysedávala a pozorovala jak nosí své náklady – tak velké, oproti jejich malým tělíčkům, budují nové a nové části mraveniště…
To byla taky jedna z věcí, o kterých se Mie nezmínila. Mie a ani nikomu jinému. Sirotčinec byl opravdu ohavné místo. Nebili ji, měla dost jídla a pití a nechodila v hadrech, ale každý kousek jejího života byl naplánovaný. Pevný režim. Nedělo se absolutně nic vzrušujícího. Jenom na pár chvilek ráda vzpomínala… Třeba když jako asi sedmiletá holčička s houfem dalších dívek začaly dostávat taneční hodiny a o vánocích vystupovaly v krásných růžových šatičkách.
Nebo když je jednou vzali na výlet do přírody. Tak o tom přemítala, filozofovala a vzpomínala na děsnou chuť bramborové kaše a chemicky růžovou zmrzlinu, že si ani nevšimla že usnula. Nějakým záhadným způsobem se vzbudila zase v měkké a teplé posteli.
Mia se chovala stejně jako předešlý den. Mici tipovala, že se to asi řekne Voldemortovi a tak už nemá co ztratit – klidně teď mohla varovat Snapea. A taky že se rozhodla udělat to co nejdřív – kdo ví, kolik měla ještě času? Když skončila poslední hodina, seběhla do studeného a vlhkého sklepení, hledajíc Snapeův kabinet. Hlavou jí táhly podivné myšlenky – co bude dělat až mu to řekne, jak dlouho se dokáže schovávat před Voldemortem a mimo jiné ji také napadlo, co asi bude k večeři.
Konečně sebrala dost odvahy k tomu, aby zaklepala. Dveře se otevřely.
Mici ani nečekala na pozvání dovnitř, hned vešla a zabouchla dveře. Než stihl Snape cokoliv říct, spustila:
,,Jdou po tobě smrtijedi. Lord Voldemort ti moc nevěří a tak jsi teď pod ostrahou.“
Snape byl dost zmatený. ,,Počkat… Jak to víš? A koho myslíš tou ostrahou?“ zeptal se.
,,Voldemort za tebou poslal dvě smrtijedky. A není nic divného na tom, že sis toho nevšiml – jsou převlečené za studentky. A jak to vím? Jednoduše – jsem jednou z nich, ta druhá je Mia.“
,,Mia? On je tady taky?“ Na Severusovi bylo vidět že je dost nervózní. Mici si toho všimla a zeptala se: ,, Copak? Sevík má problémy? Asi jsem ti o tom měla říct dřív – možná by sis stihnul umýt vlasy…“
Snape by rád odpověděl nějakou kousavou poznámkou, Mici mu však nedala prostor. Prohlásila, že už mu toho řekla dost a že už jde pryč. Za dveřmi na ni čekala Mia.
,,Tak kolik jsi mu toho řekla? A neříkej že nevíš o čem mluvím. Jasně že jsi mu řekla všechno! Teď je celá naše práce v tahu, protože tady slečna Mici se paktuje se správnýma lidičkama.“
,,Hlavně že ty jsi poslouchala za dveřmi!“
,,Já jsem neposlouchala! Pouze jsem shromažďovala informace!“
,,To je to samé!“