Směšný odpad

Jednoho dne ráno, byla zrovna sobota, jsem vstal z postele a praštil sebou o zem.
Uklouznul jsem totiž po sešlápnuté PET flašce. Bolestivý zážitek mě přiměl rozhlédnout se kolem. Ihned jsem toho litoval. Můj pokoj byl totiž plný odpadu čekajícího, až bude někým vynesen do kontejnerů na tříděný odpad. A pohled to byl vpravdě hrozivý.
Rychle jsem si uvědomil hlavní příčinu toho nepořádku. Před několika měsíci jsem totiž konečně přesvědčil i rodiče, aby pečlivě třídili odpad. Povedlo se mi je přimět k tomu, aby se u každého plastu podívali zda je označen patřičným symbolem, a mohli ho tak s jistotou poslat správnou cestou likvidace.
V kuchyni nad odpadkovým košem na směsný odpad nám už pár týdnů visí lakovaná cedule se značkami recyklovatelných typů materiálů, kterou jsem sám iniciativně vyrobil. A aby odpad rodiče neobtěžoval, rozřazoval jsem si ho sám ve svém pokoji.
Zpočátku se mi nechtělo nosit do kontejnerů těch pár obalů, lahví a listů papíru každý den. Pak mě to ale přestalo bavit a nechodil jsem už ani víckrát jak jednou týdně. K tomu všemu kontejnery v našem okolí začaly permanentně pod odpadem ostatních obyvatel přilehlých domů přetékat. To vedlo k nevyhnutelnému – odpad se u mě v pokoji hromadil, až nakonec přetekla i trpělivost rodičů…
Náhle jsem zaslechl šramot za dveřmi. Hned mi ale došlo, co slyším. Já totiž o vlku, a vlk zatím v předsíni – rodiče se právě chystali na chatu.
„Jedeme na víkend pryč,“ ozvala se z předsíně máma. „A jestli nevyklidíš do neděle ten bordel ze svýho pokoje, tak tě taky zrecykluju!“ Poslední slovo tohoto ultimáta bylo vysloveno se zvláštním důrazem.
Nezmohl jsem se na nic jiného než na mírně otrávené: „Jóóó.“
Pak se zabouchly dveře, a tak jsem měl tedy o dnešní program postaráno…

Během snídaně jsem se psychicky připravoval na nelehký úkol. Naladil jsem se pozitivně a přesvědčil se, že nutná práce bude vlastně požitkem. Rozvezu veškerý odpad po okolí do kontejnerů, a přece se tak zasloužím o dobrou budoucnost naší planety i lidstva!
Hned po absolvování psychické průpravy jsem šel zhodnotit stav do svého pokoje. Pečlivě jsem si prohlédl všechny ty PET lahve od nápojů a mycích prostředků, plastové obaly od sušenek a jiných potravin, pytlíky od pečiva a zeleniny, polystyrénové tácky od masa zabalené v plastových fólií od časopisů, aby to nepáchlo, staré časopisy a noviny, ruličky od toaletního papíru, krabičky od léků, občas nějaký starý sešit, – „A hele, támhleto je ta učebnice společenských věd, co jsem tak dlouho hledal, ale jak se proboha dostala na hromadu papíru k recyklaci?!“ – opláchnuté kelímky od jogurtu, reklamní prospekty, krabice od bot, láhve od vína, piva, octa i skleničky od majonézy a zavařených okurek…
Trochu se mi z toho přeci jen zamotala hlava, nadšení poněkud opadlo, ale zadržel jsem dech, upřel pohled vzhůru a vzal to jako výzvu.
Moderní člověk přece dbá o ochranu přírody a životního prostředí. Vždyť ekologie není jen nutností, ale i nejnovějším trendem. Její zásady dodržuje každý, kdo chce být „in“, takže s chutí do toho… No dobře, tak to je spíš mé přání než skutečnost.
Podíval jsem se opět na své skladiště… Ach jo, kéž bych žil radši o sto let dřív, kdy by mě to nezajímalo…

Po půlhodině dřiny jsem se stále plahočil městskými ulicemi s malým vozíkem nacpaným tříděným odpadem daleko nad jeho objemovou kapacitou. Měl jsem za sebou už pět stanovišť s kontejnery tříbarevné soustavy – zelený, modrý, žlutý – a vyprázdnil jsem akorát batoh, který o něco málo doplňoval kapacitu vozíku.
O dvě hodiny a jednu úspěšnou cestu později jsem opět putoval městem, pro změnu na druhou světovou stranu, abych se zbavil znovu naloženého vozíku a batohu. Byla to cesta strastiplná a zdánlivě nekonečná.
Byl jsem dokonce málem jedním policistou pokutován za znečišťování města, když se mi část odpadu začala bez mého vědomí trousit z vozíku.
Třetí výprava však probíhala ještě hůře. Dlouho jsem nemohl nalézt alespoň trochu prázdné sběrné nádoby. Navíc jsem zahlédl jakéhosi místního obyvatele vyhazovat skleněné lahve, polystyren a kartón do kontejneru na směšný… eh, totiž směsný odpad.
Upozornil jsem ho, že poškozuje hlavně sám sebe. Řekl jsem mu, že svojí nezodpovědnou činností se propadá na dosti nízké pozice společenského žebříčku. Navíc se mu jeho nynější neochota ujít dvacet metrů dál ke správným kontejnerům v budoucnu vrátí. Až se vytěží ropa a další suroviny a on nebude mít, co nalít do svého auta, pak to možná pochopí.
„No výborně, tak to vám určitě udělám radost, mladíku, když vás nechám svůj odpad roztřídit za mě. Zdá se, že se v tom vyznáte, a tak to pro vás bude určitě čest!“ S těmito slovy nechal veškerý svůj odpad ležet na zemi a zmizel v domě. Mně tak přibyla slušná hromádka odpadu, a nedaleké nádoby pro tříděný odpad přitom byly takřka plné. Dotyčný muž však na společenském žebříčku zatraceně stoupl. Tak moc, že jsem měl chuť mu ho podrazit…

Konečně někdy v jednu hodinu odpoledne jsem se blížil k cíli. Sice jsem viděl válet se tříděný odpad skoro na každém rohu, ale hlavně, že to nebyl ten můj. Navíc doma na mě už také žádný další nečekal.
Docela mi vyhládlo, tak jsem se stavil v prvním otevřeném supermarketu po cestě, abych si koupil něco k obědu. Nečekal jsem však, že budu mít tak těžké rozhodování.
Koupit si dobrou šunku ve vakuovém balení z polyethylenu, nebo salát se zeleninou a majonézou ve velké plastové misce? Na druhé jsem měl více chuť, ale z prvního by bylo méně odpadu. Ne, zkusím něco jiného.
Popošel jsem rozhodně k dalším regálům, ale kam jen moje oko dohlédlo, tam se mu naskytl strašný pohled. Tenhle obal byl z polypropylenu, tenhle zase z lineárního polyethylenu, támhle je polystyrénová miska, zde PET láhve, tu skleničky… A tady můžu dostat šunku zabalenou v papíru, který nelze recyklovat, protože mastný papír do tříděného odpadu nepatří…!
Byl jsem obklopen tisíci kusy odpadu, které bych po použití musel recyklovat. V mysli jsem se ocitl ve svém pokoji, a ten se najednou začal plnit odpadem. Než jsem se nadál, už jsem se v obalech topil, ale ony pořád přibývaly. Valil se na mě veškerý vyprodukovaný odpad této planety…

„Uf, máš pravdu, Johne,“ vydechl s napětím Bob a odložil výtisk staré knihy. „Tohle je fakt pořádnej horor. Ani ho nemůžu dočíst.“
„Jo, to jo. Ale nechtěl by ses zas pustit do práce? Večer se už blíží!“
„No jo… Kolik jsi toho zatím vytěžil?“ Bob vyskočil z provizorní lavičky, odložil starý text a nasednul do malého bagru, aby odklidil vydolovaný odpad.
„Támhleta hromada je plná hodnotných surovin,“ ukázal John na hromadu hlíny, ze které trčely nějaké kusy plechu, dřevěná tyč a spoustu drobných odpadků.
„Bobe, já bych tak rád žil před sedmdesáti lety, jako ten kluk. Nemusel bych se tady dřít na starým smetišti, vždyť by jen stačilo objíždět popelnice a hned bych měl fůru surovin.“
„Nech toho snění a radši něco dělej,“ odsekl John, popadl krumpáč a vyrazil k zmíněné hromadě.
„Ach jo, máš pravdu. Nic jinýho nám nezbejvá,“ povzdechl si Bob.
A tak vypadala sobota pro Boba a Johna. Pracovali i o víkendu, aby překopali co největší kus desítky let staré skládky a vytěžili tak tuny drahých surovin. Jen za metrák skleněných střepů jim firmy zpracovatelského průmyslu zaplatí stovky dolarů a plastická hmota je ještě více hodnotná. Jiní nemají takové štěstí, že mohou pracovat přímo na skládce. Místo toho musí od rána do večera chodit po lesích a loukách, aby nalezli lahve od nápojů a plastové obaly od svačin, které zde odhodili nepořádní turisté a procházející se lidé před mnoha lety. Na polích se zase dají nalézt pod vrstvou půdy nejrůznější plechovky, kusy aut, sutiny ze stavebních prací nebo třeba staré lednice, tedy vesměs odpad lidí, kteří nevěděli, kam s ním. To vše je po vytěžení největších ložisek železné rudy, ropy a dalších nerostných surovin ceněno více než zlato. Vítejte v budoucnosti! Ve světě, kde se boháči měří podle toho, kolik hektarů znečištěné a dosud neprohledané půdy vlastní…
Takže pokud dnes uvažujete o koupi nějaké nemovitosti, pražská skládka v Ďáblicích by mohla být vhodnou volbou…