Když se na poště točí reportáž

Pod sprchou v houpacím křesle seděl vedoucí Robert Stehlík, který vyspával po flámu, a tak nezaregistroval, že se blíží směnová vedoucí Marta Blažková.
„Ježišmarja, Robertééé!“ vyjekla na něho a současně s ním prudce zatřásla, což mělo za následek, že se křeslo rozhoupalo. Vedoucí jen něco zamumlal a dál seděl zhroucený. Blažková se tedy rozhodla radikálně jednat a otočila kohoutkem u sprchy, načež počala prudce na Stehlíka stříkat voda.
„Háááá…co jéééé!“ vyjekl a při prudkém pohybu vypadl z křesla, z něhož spadl na dlaždičky, na kterých se rozplácl.
„To je strašný! Jak to zase vypadáte! Dneska má přijet televizní štáb, co bude točit reportáž vo naší poště! Jestli vás takhle uviděj, tak to bude váš největší průser!“ vyhrkla na něho směnová vedoucí.
„Nééé! Žádný filmovaní! Já nejsem fotogenickej typ!“
„Vzpamatujte se! A rychle dejte aspoň na voko všechno na poště do pořádku! A kdyby jste hledal dispečera, tak ten vobjímá automat na kafe. Já jdu na vrátnici a budu je vyhlížet a zkusím je zdržet!“ pronesla ostře a odkráčela pryč. Vedoucí v promočeném obleku vrávoravě vyšel ze sprch a chodbou došel k automatu na kafe. Vedle něho byl velký květináč, z něhož rostla košatá kytka. Zpoza ní vyčuhovaly dvoje nohy, které patřily dispečeru Josefu Novákovi.
„Josef, vstávej!“ vykřikl na něho Stehlík a uchopil ho za ruce.
„Netahej mě jako kotě!“ vyhrkl Novák, jenž se vrávoravě postavil. Oba dva však za okamžik ztratili rovnováhu a dopadli na květináč. Procházejícím zaměstnancům na chodbě se poté naskytl pohled na dvě postavy, jak se zmítají na velkém květináči a také na rozkymácenou kytku. Zanedlouho po podlaze po čtyřech lezl vedoucí i dispečer a oba dva se vzápětí navzájem praštili hlavami.
„Ty máš tvrdou palici!“ pronesl Novák.
„Ty taky!“ zkonstatoval Stehlík.
„Ty brďó, já nám kocovinu jako prase. To bylo včera hustý!“
„A tady to taky bude hustý! Jede sem štáb z televize. Takhle nás tu nesměj najít! A na hale je určitě taky pár vožralejch. Pověřuju tě poštovním bojovým úkolem, dostaň všechny napitý z haly, aby je nikdo neviděl!“
„A co mám jako udělat?“
„Pro mě za mě je třeba vodvez na valníku! Ale prostě je nesměj nafilmovat!“ rozkřikl se vedoucí a oba nejistou rychlou chůzi prošli chodbou na její konec.
O něco později se Stehlík ve své kanceláři snažil rychle převléci, což se mu moc nedařilo. Až na potřetí si na sebe navlékl správně košili, přičemž zapadl do skříně, z niž po chvíli vylezl s ramínkem v zubech. Poté se pokoušel dostat do kalhot, ale ztratil rovnováhu, aby vzápětí dopadl na dveře a loktem vrazil do kliky. To mělo za následek, že nezamčené dveře se prudce otevřely a on se ocitl na chodbě. Na ní se rozplácl a částečně navlečené kalhoty mu sjely z nohou. Rychle se postavil a přitom zkoprněl, protože na začátku chodby šla směnová vedoucí s několika lidmi a jeden z nich měl na rameni kameru, kterou hned na něho zaměřil.
„Dobrý den. Já se vám budu za okamžik věnovat!“ vyhrkl vedoucí a jedním skokem se vrhl do kanceláře. Užaslému televiznímu štábu se poté naskytl pohled, jak po čtyřech vylezl na chodbu a sebral kalhoty, s nimiž zmizel v kanceláři.
„To je vedoucí pošty pan Stehlík?“ zeptala se zkoprněle reportérka.
„Ano. To byl pan Stehlík v plné své kráse,“ vysoukala ze sebe Blažková, o níž pokoušely mdloby.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI