Výstřednost

Je pátek 25.dubna, přestávka před šestou vyučovací hodinou. To znamená, že nás za chvíli čeká informatika. Nevím proč, ale tyhle hodiny mě moc neberou. Možná to bude tím, že na ně máme naši třídní a s tou já se vážně nemusím. Nikdy mi neřekne jménem. Pokaždé na mě jenom ukáže prstem a řekne: „Ty, pojď k tabuli. Vyzkouším si tě na poslední látku…“

Ale to by nebylo to, co nesnáším nejvíc, protože nejvíc ze všeho nesnáším ty její vlasy. Ty jsou vážně nejhorší. Možná tomu nebudete věřit, ale ona nosí dva culíky a jednu sponku s beruškou-nebo jiným zvířetem. Určitě si říkáte: „Co ten kluk blbne?! Vždyť je to roztomilý…“ Ano souhlasím, je to roztomilý, ale ne na ní. Roztomilý je to na někom přibližně v mým věku, ale jí je pětačtyřicet proboha! Rozhodně by se nad tím měla aspoň zamyslet. Možná jí to někdy nějak naznačím…nebo jí to prostě řeknu. Jasně, řeknu jí to. Přijdu za ní do kabinetu a řeknu jí třeba: „Heleďte se drahá třídní, já vím, že to pro Vás není jednoduchý. Tím myslím,že pro Vás není jednoduchý smířit se s s vlastním věkem-ale moje jméno už byste si mimochodem taky mohla zapamatovat. Já to docela chápu, že není jednoduchý se s tím věkem smířit. Ale měla byste se nad těmi culíky aspoň trochu zamyslet. Už vám není osmnáct, ani dvacet, abyste si tady nosila dva culíky a sponečku s beruškou nebo jinou havětí. Možná Vám to připadá roztomilý, ale nehodí se to k Vašemu věku. Je Vám pětačtyřicet, pomalu už máte náběh na důchod. A když mám být upřímný, tak Vám to ani nesluší. Rozšiřuje Vám to obličej a zmenšuje oči. Takže se nad tím zkuste laskavě zamyslet a nashledanou.“ No, už vidím, jak na mě řve přes celou chodbu, ať jí donesu žákovskou, do které by mi určitě napsala něco jako: „Je drzý,neuznává autoritu učitele, neustále upozorňuje na můj věk a dává mi kosmetické rady.“ Takový poznámky jsou jí podobný. Takže tento nápad asi vzdám. Ale mohl bych tím někoho pověřit. Jenomže to bych musel najít někoho na hlavu padlýho. Teda ne, že by tady těch na hlavu padlých bylo málo, to zase ne, je jich tady víc než dost, ale nikdo není až tak moc zoufalý případ, aby jí to šel říct. Což znamená, že ty její vlasy budeme muset ještě pár měsíců trpět, a potom už od nich budeme mít snad navždy klid.

Zvoní. Tak já radši jdu do té informatiky nebo dostanu poznámku a nebudu jí muset ani říkat svůj názor na její účes…