Jedna malá fotbalová

Už je to tu zase. Rychle odbýt oběd a hurá na fotbal. „Tak se tady zatím měj pěkně, přijdu … no, však ty víš.“
„Počkej, půjdu s tebou.“
„Určitě chceš jít? Vždyť to znáš, 22 upocených kluků se honí za balónem.“
„Když to baví tebe, proč by nemohlo mě? Nebo mě s sebou nechceš? Jednou se rozhodnu tě doprovodit a už ti to vadí...“
„Nevadí mi to, jen mě to překvapilo. Samozřejmě, že budu rád, když půjdeš se mnou. Sám jsem tě přece tolikrát přemlouval. Jen nechci, abys mi pak něco vyčítala.“
„Nebudu ti nic vyčítat, slibuju. Jen mě napadlo, že vlastně nevím, jak to na takovém fotbale chodí. A myslím, že po těch letech, co jsme spolu, je už načase se s tím seznámit.“
Sama jsem překvapená svým rozhodnutím. Ale nakonec, proč ne? Když mě to nebude bavit, alespoň budu na čerstvém vzduchu. A bude to odpoledne strávené s manželem…
A tak se jde.
„Odkud chceš sledovat? Od stánkařů nebo sázkařů?“ Asi se dívám dost nechápavě, protože hned vzápětí se mi dostává vysvětlení. „Stánkaři jsou tady tihle lidi postávající co nejblíž u stánku, mimochodem dost nadávaj, když se nedaří. Sázkaři jsou támhleti staří pánové, taky nadávají, ale ne tolik.“ Mrká na mě manžel. „Tak jdem k sázkařům.“ Usmívám se na něj na oplátku já. Ještě se vybavit „povinným“ bramborákem a pivem, aby bylo mastnotu čím spláchnout, a můžeme zaujmout pozice.
Na hřiště se už vzápětí hrnou tolik očekávaní sportovci. „Tak jak to dneska vidíš, Franto?“ ptá se jeden starší pán druhého. „No, sázím na 5:0.“ Aha, tak už vím, proč sázkaři, usmívám se v duchu. Možná že to nebude až taková nuda.
Rozhodně není špatné sledovat mladé kluky v akci, ale lepší je poslouchat hlášky zapálených fandů. Dokonce je tu i starší, hodně zapálená fanynka. To je teprve něco. Hotová paní Jirásková z Koženého slunce. Juj, teď přímo před námi fauloval protihráč jednoho našeho hráče. A hned je tu reakce „paní Jiráskové“: „Být ty můj kluk, tak ti stáhnu trenýrky a naplácám ti na holou!“
Na rozhodčí se křičí všechno možné – nejen na hlavního sudího, ale i na pomezní (což mě -neznalce, upřímně řečeno, udivuje). To je pak samé : „My ti ty ruce svážem!“ nebo „Jdi radši pískat na nádraží vlaky!!“ Ani můj Tonda se nezdržuje komentářů a volá na hráče: „Kam to kopeš?! Já nemít to koleno, tak tam vlítnu.“ A snad že i já bych to kopala líp. Tak to asi není moc úspěšný zápas. Přinejmenším první půle. Teda, já tomu opravdu nerozumím, ale když všichni nadávají, tak to asi nebude moc dobré.
Překvapuje mě, jak rychle to utíká, právě odpískali přestávku. „Využiju toho, že tě tady mám.. Dojdeš mi pro pivo, jo? Já musím na záchod.“ Zaúkoloval mě Toník. No, co mi zbývá. Sama mám žízeň, tak jdu. A i ve frontě na zlatavý mok je docela zábava. Jeden říká „Proč to nehrajou přes Vencu?“ A druhej zase „Proč to hrajou jen přes Koubíka?“ Přičemž se jedná, jak už vím od Tondy, o jednoho a toho samého hráče, dokonce si pamatuju, že je to útočník. Všichni jsou ale vesměs zklamaní, že to „dneska těm našim klukům moc nejde.“ „Ale co, bude ještě druhá půle, třeba se to zlepší.“
A zase už je odpískáno. Tonda spokojeně upíjí pivko. Sem tam na mě koukne, jestli se moc nenudím. A já odpovídám úsměvem, protože se královsky bavím. „Tak hrrr na ně, děti moje!!!“ Ozývá se odkudsi. Není to úsměvné?
„Ježkovi voči. Přešroubuj si nohy!!! To byla jasná gólovka!“ Chytají se někteří fandové za hlavu. Za chvíli se ale chytají za srdce, to jak je klátí infarkt z náporu na naší branku. Uff. Zažehnáno, bude to jen růžek. A už zase hrrr, na jejich bránu. A pozor, je to tady, fotbalista asi uposlechl a cestou si přešrouboval nohy – nebo mu tentokrát spoluhráč nepřihrál na „opěrnou nohu“, jak se kdosi při minulé příležitosti zmínil. „Góóóóóól!!!“ „Mamčo, vidělas? To byla krása.“ Div se se mnou Tonda neroztočí jak je šťatsnej.
Už jen třikrát písknout a jde se domů. Všichni znepřátelení si podávají ruce a společně se vypravují na pivo. A tak i já, která dříve fotbal odmítala jsem teď ochotná jednou za čas se jít pobavit. Třeba uslyším zase něco nového, vtipného.