Neuvěřitelné dobrodružství - III. Babrán

III.
Babrán

Jak nádherné to bylo město! Vjeli jsme hlavní ulicí, širokou, dlouho, vysokou a existující v čase na jediném, pevně stanoveném místě, a všude kolem panoval horečný ruch. Všichni se hotovili k obraně, neboť se rychle rozkřiklo to, že Buzicarové si začali opět vyskakovat, obrazně, ale i do fotelů dobi, a chtěli zase začít pošťuchovat, obrazně, i špičkami šavlí, mečů, zouváků a špízů a vůbec všeho, čím se dalo bolestivě dloubnout. Jen jsme se však zjevili mezi lidmi, já jel první, jak se na neznámého cizince sluší, propukl halas a tartas, křik, pokřik, výkřik a jek hrůzy. Všichni odhodili to, co právě nesli na nuzně vypadající barikádu u hlavní brány, kterou každá dobi překročila jen tak mimochodem. Matky odhodily děti, učenci rozum a všichni lidé stud a začali oslavovat tak mocně, že mi bylo jasné, že oslavují právě mě a ne svou odšmíráku, která si hbitě utírala z obličeje stopy po špinavých buzicarských nohou. Pohlédl jsem na ni povzbudivě, aby viděla, že si pořád myslím, že je ďouče k světu, jenom kdyby si utřela ten hnus z ksichtu, a aby jí to nebylo líto. Cítil jsem, jak moc v pozici svrchované vládkyně celého města právě tuto mojí tichou podporu potřebuje.
První květina mi přistála na hlavě, hlína se rozstříkla z kořínků na všechny strany. A na ten popud začali všichni lidé na oslavu házet, co jim do rukou přišlo. Květiny, květináče z oken vysokých domů, barevné fábory, porce jídla na talíři, téměř čerstvou zeleninu, nebo již o poznání archivnější ovoce, zkrátka, kdo co prodával, nebo měl. Kolem ucha mi rotoval veliký plod, podobný pozemské okurce. A dokonce i zvláštní hlíst na jeho povrchu mi stačil laškovně zamávat, než mi zmizel z očí v davu. Nadaný a pracovitý pohůnek, ladně hrbatý, se svůdně křivými ústy, jenž měl na starost kydání hnoje dobi, vrhl na naše hlavy plnou putýnku teplého blahobytu, matky počaly vrhat své děti do našich náručí nebo kam se jen strefily, jak se osvoboditelům sluší, ale to již bylo přespříliš. Hussaadlové utvořili kruh kolem mne, no a kolem své odšmíráky taky, aby se neřeklo, kolem nich přiklusaly městské stráže a odrážely robata z vytýčených drah pomocí dlouhých ratišť svých podivných zbraní. Veselého křiku byla plná ulice, jak malí mazlíčkové rotovali vzduchem sem a tam, výskali a rozjařeně ječeli. Smál jsem se s nimi, ale nebyl čas na lidovou veselici. Za chvilku stejně strážci dokutáleli za pomoci ratišť všechny usmrkánky před jejich matky a těm tak dlouho domlouvali a vyhrožovali, až si každá s brbláním sebrala to svoje a odcházela, dmouce tváře.
Celé město bylo v jednom varu, protože všichni předvídali další nájezd Buzicarů, jimž se, jak jsem s překvapením zjistil také přezdívalo jménem, vyvolávajícím strach už jen zaslechnutím – Purpuroví zlostníci. Naším, a hlavně mým, příjezdem strach, hrůza a očekávání toho nejhoršího, přičemž každý už si na ty oděrky a odraženiny chystal obvazy a rozličné mastičky a léčivé odvary, lehce opadly. A tak jsme mohli vjet do vysokého, vznosného a nádherného paláce, který se rozprostíral do výše, šíre, dáli a hloubky, protože jinak by se určitě v tu ránu skácel jako zralá slíva.
Opustili jsme naše hrdinné spolubojovníky, kteří si ještě ukazovali, kterak trýznili nenáviděné Purpurové zlostníky a jak ti kvičeli a křičeli „Šanujte ňa!“ a hrozili, že to řeknou doma. Jen já a Simsala-bim jsme odešli do spleti vysokých a bílých chodeb, plných sloupů a portálů, balustrád, sgrafit a sgrafiků, sluhů, služek, komorných, komořích, sklepnic a sklepníků, půdnic a půdníků, zachodnic a záchodníků a rozličné jiné sběře, která všechna se klaněla až k zemi, ledva mne, neznámého cizince, na první pohled pohledného, statečného, nadaného a hrdinského, uviděla. Simsala-bim mne odvedla do ohromných komnat, kde mi sdělila, že jsou jen mé, že bych si zasloužil více, ale že jejich nuzná ratejna zkrátka nic lepšího nemá, protože nepočítali s tak vzácnou návštěvou, jinak by prý přistavěli.
Mávl jsem rukou, plivl na podlahu, škrábl šavlí (kterou jsem samozřejmě nevrátil, protože co se dá, to se z pekla nevydá) do stěny, uprdl se u postele a zablácenými botami jsem vskočil na hedvábné přikrývky a bohapustě zaklel na celou prostoru, aby Simsala-bim viděla, že má co do činění se skromným mužem, který ale umí dát najevo nespokojenost. Vždyť ta komnata mohla mít jenom nějakých sto metrů čtverečních! Jen dvě obrovské postele s povlečením z pouhého a plebejského saténu, na podlaze jen zlatem vytkávané koberce, mrzkých třicet oken a pět fontánek, zurčících v tom sobeckém ovzduší.
Odšmíráka Babránu se třásla hrůzou před mým hněvem, v obličeji bledá jako zelená sedma, tiskla si dlaně, kam jen dosáhla, a překotně se mi omlouvala za to zneuctění. Za několik chvil jsem povolil a připustil, že bych měl být vstřícnější k těmto primitivům.
„Necítím k tobě nenávist, Simsala-bim!“ pravil jsem důrazně, po čemž ona padla na kolena a se slzami v očích mi děkovala. Ostatně takovéhle rozhádání by neprospělo, vždyť ona už byla málem moje stará, byla to jenom otázka času.
„Uděláme vše, aby ses zde cítil jako doma, Celestýne Hadrabo,“ ujistila mne odšmíráka srdečně. „Vím, že se zachováš, jako dokonalý muž,“pravila ještě a já si řekl, že už je čas. Otočil jsem se a rozepnul si gatě.
„Tak snad abychom s tim začali,“ zabručel jsem si spokojeně, ale když jsem se otočil zase zpátky, abych překvapil a ohromil, už tam nebyla, takže jsem si kalhoty a slipy stahoval zbytečně, což mne rozzlobilo, protože málokdo ví, jak těžké je si stáhnout spodní prádlo, které už bylo za měsíce nošení připoceno k tělu jako jeho součást. Hromové bzučení hniložijných bzccumbumtarára, velkého hmyzu s tvrdým tělíčkem a štětinatým sosáčkem, jenž dokázal vystopovat mršinu na dva dny jízdy na dobi, mne obklopilo stejně jako vztek, ale ten vzápětí ochladl a i mrchožrouty jsem nakonec odehnal natolik, abych se mohl zase upravit. Abych ochladil svou horkou mužnou hlavu, pustil jsem se do stínového boje s mou novou, úžasnou a skvělou zbraní, nedbaje na to, že mi pod oknem pláče saadlo Zval-chúj, že jí dostane předepsanou k náhradě. Ale on křičel tak usedavě, vřeštěl nevídaně a neslýchaně, že to žádný muž, hodný toho jména, nemohl přejít jen tak.
Vyklonil jsem se z okna a hodil po něm botou.
„Kušuj!“ zakřičel jsem tak hlasitě, že se ohlédli i lidé, budující na hlavní ulici svou barikádu do závratné výše asi třiceti centimetrů. Potom jsem nerušeně pokračoval v tréninku, pleskaje bosatou nohou po dlaždicích, kde nebyl zrovna hebký koberec, tak vysoký, že mi sahal po kolena.
Odskok střídal útok, únik, piruety, přemety, obrátky – celé i půl, piké, balance, při kterých jsem se vznášel jako obláček a obratné padedé, při kterém jsem padal, při nebývale útočném arabes se mi připletla do cesty křišťálová váza, takže jsem se rozhodl pro neuvěřitelné a nevídané la grán patlán, nebo jak se tomu říká, čímž jsem celou sestavu svištivé smrti a funění, lemovanou kapičkami potu všude kolem, efektivně zakončil. Otočil jsem se hrdě, skřípajíc nestříhanými nehty mé bosé okončetiny na mramorové dlaždici.
Komnata byla obrázek zkázy. Obezřetně jsem obešel kolečko mých mrtvých nepřátel, tedy v tomto případě spíše v zastoupení zlatých rybiček z fontánek, jejichž domov se mi podařilo nějakou nepochopitelnou náhodou prokopnout, eventuálně prokousnout, ale v té rychlosti jsem si sám nemohl být jistý. Jejich očka na mne zírala tak vyčítavě a strnule, že se ve mně hnulo mé lidství, mé neposkvrněné a naprosto čisté svědomí, a kopl jsem je pod koberec.
Když přišla služebná, prohýbající se pod ohromným tácem pochutin a poživatin mně neznámých, položila mi jej do postele, protože jinde nebylo místo, a pokusila se utopit ve zbylé fontánce. Jenže neúspěšně. Proto zavolala další služebnou a výstup se opakoval, přičemž já se dobře bavil rozvernou hrou těch dvou nadaných, leč hloupých děvčic.
„Glo, glo, glo, glo, glo, glo glóóóóriá!“ přidal jsem se se smíchem, mávajíc rozpustile do taktu pečeným huhlanem, což byl ekvivalent našeho pozemského kuřete, jehož jediným rozdílem bylo, že mělo pět nohou, osm křídel, tykadla, a na biskupu vrtulku. Mimo tuto krmi jsem dostal také zvláštní druhy zeleniny a ovoce, jež vypadaly na pohled hrozně a chutnaly snad ještě hůře, než vypadaly. Přikusoval jsem chléb, neptaje se na to, z čeho byl vyroben a je-li to vůbec chléb, nebo třeba houba na mytí. Jako nápoj mi přinesli vysoký pohár, plný neprůhledné, řídké tekutiny, vydávající nasládlou vůni. Říkali tomu bry-nda. Byl to nápoj nesmírně chutný a nebývale osvěžující svou lehkou, sladkokyselou chutí. A měl téměř zázračné povzbuzovací účinky. Když jsem se posléze dozvěděl, že je vyroben z fermentovaného shnilého ovoce, rozžvýkaného od hlu-bo-kaa-djumpa, zvláštního domácího zvířete, určeného k pojídání organických zbytků, povzbudilo mě to v tu chvíli tak mocně, že jsem málem stihl doběhnout.
Divil jsem se, jak rychle dokázaly, přese všechno jejich úsilí přeživší, služebné dát celou komnatu znovu do pořádku. Stále po mně vrhaly mnohoslibné pohledy, ukazovaly zoubky v rozpustilém vrčení a laškovně mi hrozily pěstičkami, což jsem považoval za neobyčejně povedené. Ale byl jsem unavený po tak vyčerpávajícím dni, kdy jsem se stal úžasným a všemi opěvovaným hrdinou. Za oknem bzučel malebný h’nusský večer a pod oknem hrdinsky kňoural můj dobře známý přítel Zval-chúj a já se cítil býti šťasten. V takový večer se hne svědomí v každém a každý učiní to nejlepší, co by jen mohl.
Hodil jsem tedy po něm i druhou botu, aby si je užil ve zdraví, neboť jsem ráno hodlal pokynout, aby mi na ten pokyn donesli nové botky, a ještě lépe ty sandálky, co tu nosili všichni. Hezky v nich musely větrat nohy. Zval-chúj, zahanben mým stoickým bohatýrstvím, štědrostí a přesnou muškou, se schoulil tou ostudou do sebe, nasadil plačtivý výraz a topornými poskoky zmizel ve tmě, odkud ještě hodnou chvíli zaznívalo jeho pobrekávání a ozvěna mužného mumlání: „To se teda řéékne!“.
Mne však posedla neklidná myšlénka. Posadil jsem se na posteli a vyrušil noční mrchožrouty, kteří labužnicky sosali tekutiny na mých obnažených, pěstěných a archivních nohách, zejména chodidlech, přičemž někteří brouci, mouchy a jiné druhy hmyzu, ať už blanokřídlé, nebo kroužkovci, houfně padali ve sladké euforii a zněle cvakali na mramorové podlaze. Nedbaje na maličkosti jsem vyšel na chodbu, neboť mne vedl jakýsi šestý smysl, nebo třetí pud. A já byl puzen neodbytně stále kupředu, až ke dveřím, na nichž bylo tajemným, nádherným, složitým, nerozluštitelným a mystickým h’nusským písmem napsáno „Odšmíráka“ a velebný, ač přehnaný, piktogram, znázorňující panenku. Vydal jsem se tedy neomylně střežit klid své sladké Simsala-bim.
Jak rytířské!
Hrdinsky rozkročen jsem stál, ruce v bok, hlavu na stranu a oči šibalsky přimhouřené, co poslední barikáda, před jejími dveřmi, a když už ta dvojice přecházejících strážných přešla, přičemž mi uznale dávala najevo svou úctu, zase jsem, pamětliv mužných zásad, rýpal pod dveřmi nástrojem, jenž mi nejvíce připomínal příborovou vidličku. Chtěl jsem ji totiž chránit. A chránit! A chrááánit!!!
Až bych byl úplně vychráněný.
Jenže ty mrchy dveře nepovolily a klepat je přece pod mužskou úroveň..
Inu, pošoupl jsem si švihácky vlasy do týla a zastepoval nehty na dlaždicích chodby. Zajtra jest také den! Potom jsem se vrátil zpět do své komnaty, hodil sebou do postele, a spal a spal, až do bílého rána. Dobře se mi to spalo.

Ihned po snídani jsem obdržel nový oděv. S nevolí jsem seznal, že je šit z látky, podobné jen hedvábí a je vyšíván jen a pouze zlatou nití. Ale prostě mě asi chtěli ponižovat, nebo to byla zkouška mé skromnosti, nad tím jsem přemítal, zatímco jsem se balil do průhledného pláštíku a připínal si opasek. Nebyl jsem ještě připraven chodit skoro nahý, neboť u nás doma se za to dávalo do basy nebo aspoň na záchytku, tudíž jsem nemohl nijak získat trénink. Tedy jsem si nechal slipy. A, aby bylo vidět na první pohled to, že jsem pravý a nebojácný muž, nařasil jsem si pláštík do napodobeniny baletní sukénky. Svou strašlivou čtyřsečnou zbraň jsem si okázale zasunul za podvazek a byl jsem připraven k čemukoliv.
Jakmile jsem vešel do oficiálních komnat, nebo jak těm kamrlíkům vlastně nadávali, přiskočila ke mně stráž v hluboké úkloně a s nimi skočil i další krásný, půvabný a očividně talentovaný mladík, jenž se mi představil jako bratr Simsala-bim, jménem H’adry cu Cky. Padl na svá kolena, až to zadunělo, a děkoval mi za život své sestry a mou pomoc proti odporným Buzicarům, kteří jsou hrozbou všem, neboť každého, kdo ku své obraně nedokáže pozvednout plácačku na mouchy, čili bzccumbumtarára-plaac, je od nich zrádně a zákeřně napadnut. Na kolenou mi vyprávěl strašnou příhodu, která potkala jeho a Simsala-bimina pradědečka, jenž se jmenoval Zat’rkrám. Byl to již starý muž a jednoho krásného dne si vyšel na procházku třicet šmáter od města. H’nusanská délková míra byla jedna štreka, dělící se do deseti štrápácí, nebo sta šmáter. Tak daleko si vyšel staříček vládce. A tam ho prý najednou obstoupili Buzicarové. Objevili se tak tajemně, záhadně a neskutečně rychle a znenadání, jako by k němu přijeli a potom sesedli a udělali kolem něj kruh. Starý Zat’rkrám srdnatě sáhl k opasku, ale muchobijka byla již pro jeho zemdlenou ruku příliš těžká…
Půl dne, od oběda až do večeře, ho strašlivě týrali a mučili posměšnými popěvky a výsměšnými tanci. A potom, když uslyšeli z nekonečné dáli tajemný hlas kovové tyče, do které někdo tříská vší silou jinou kovovou tyčí a řve „Večeřéééé!“, zanechali za sebou bezvládného Zat’rkráma, hrůzně zbitého mokrými, tlustými ručníky, na nichž si ta zvířata ještě udělala uzly…
Zaťal jsem pěsti nad nekonečnou zlovolností těch Purpurových zlostníků. Abych ujistil H’adry cu Ckyho o svém přátelství, dloubl jsem do něj přívětivě sandálem, aby už vstal, ten mrťafa, a řekl jsem mu kamarádsky: „Ty votroku.“ Měl z toho radost jako dítě. Skákal na místě, točil se v nekonečné radosti a tleskal rukama, až mu pancíř, do něhož byl oděn, zvonil jako zvonkohra. Byl šťasten za mou pochvalu.
„Ale tak se tady rozhlížím, H’adry,“ oslovil jsem ho familiárně, „a nevidím tu nikdy Simsala-bim, tudíž mi můj instinkt napovídá, že tu buďto není, nebo ji nevidím.“
„Slyšel jsem, žes neslýchaně chytrý, ale také statečný, mužný, odvážný, krásný, úžasný a nejlepší z nás, pane továrníku,“ odvětil bratr odšmíráky, oslovujíc mne tak, jak jsem mu řekl, že jedině smí. Až později, když jsem poznal, že je oddaný, věrný jako pes, nadaný a talentovaný, a umí bojovat, jsem mu povolil důvěrné oslovení jen „pane“. Mohl jsem dát na to, že je oblečený do zbroje, u pasu se mu kejklá nezbytná mnohasečná a mnohabodná zbraň, a že mu všichni s úctou říkají chmuľo, což znamenalo největší bojovník, a že má v ruce diplom za nejvíce ukousaných uší, nosů a vydloubaných očí, ale já těmto primitivním insigniím rádoby bojovníka nevěřil! To by tak hrálo, abych se nechal opít rohlíkem, či spíše vražt-amš’váby, jak bylo nazýváno podobné h’nusské pečivo, lahodné chuti, křupavé kůrčičky a střídky plné lahodných oříšků a zvláštních, podlouhlých semínek vydatné chuti.
„Tak je tady, nebo né?“ opáčil jsem.
„Je tu, ale je támhle za dveřmi, takže tu vlastně i není, pane továrníku, což nám naznačuje, že je to neřešitelný problém,“ pokrčil rameny chmuľo.
„Och,“ klesl jsem na mysli. „A co budeme dělat…?“
„Nic. Ona tam není sama. Je tam také její snoubenec. Odšmírák z města Vytschpul, jménem Yato n‘ Ebyl.“
„Jakže!!!?“ byl jsem ledově klidný. Ta čubka!
„Jsou zasnoubeni teprve pouhých patnáct let. Ale nikdo je nesmí rušit, když jsou o samotě, protože by pak už o samotě nebyli a mohli by se leknout a potom by se báli a mohli by z toho mít i hrůzu,“ sděloval mi H’adry choulostivá dvorská tajemství šeptem, protože kolem se začaly hemžit stráže.
Díval jsem se na zlořečené dveře tak posupně a vztekle, až jsem si musel dupnout a zaskřípat zuby. Představa, že moje stará vlastně není moje stará a k tomu tam ještě je s nějakým cizím dacanem! Mužské srdce mi divoce tlouklo v mužné hrudi a mužské kodexy a zásady mě nutily, abych se zachoval podle nich. Abych vzkřikl „Teď se kvůlivá tobě zabiju, ty děvko! Doufám, že se budeš škvařit v pekle!!!“, sáhl si na život a potom skočil z okna.
Náhle však zpoza dveří unikl přidušený zvuk. Byl to hlas Simsala-bim! Úzkostný, znějící strachem a zděšením. V okamžení jsem rozrazil dav strážných přede dveřmi, dvěma, kteří mě chtěli zastavit, jsem dal „buráka“ a vpadl jsem do zavřené místnosti. Spatřil jsem, Yato n‘ Ebyla, odšmíráka Vytschpulského. Byl vysoký jako já, a tak jsem si rychle stoupnul na špičky. Vůbec se mi nelíbil, tudíž byl strašlivě ošklivý. A nebyl talentovaný! Nebo jen trošku… ale rozhodně míň, než já! Na hlavě mu seděla jakási přilba, kombinovaná s korunou, za níž bych ve sběrných surovinách určitě dostal pěkné peníze. Zahlédl jsem, jak dává něco do úst, než se překvapeně podíval na mě. Simsala-bim měla ve tváři vepsán výraz trýzně a bezmoci.
„Hej, ty krobijáne!“ zařval jsem bez váhání. „Cos to uďál?!“
„C-co?“ vytřeštil oči odšmírák. „A kdo vy jste? Ach, ano, vy jste ten cizák, statný a statečný, krásný, štíhlý a zkušený, ale stejně! Co jsem dělal, to je jen mezi jí a mnou!“
„Celestýne Hadrabo!“ volala Simsala-bim. „Odejdi! Nečiň to horší!“
„Cos to uďál?!“ stál jsem si ale já na svém, protože poslouchat někoho, kdo má stát celý život u plotny, látat ponožky a rodit přitom děcka, no co bych to byl za chlapa, né?
„To, co smím!“ zpražil mne pohledem odšmírák. Marně se snažila jeho hrůzné přiznání zastavit sama Simsala-bim, jistě v předtuše strašlivého skandálu.
„Já jsem jí,“ nadechl se ošklivý odšmírák, s nosem zahnutým, jak vratidlo od pekla, „snědl sušwin (čili rozinku) z pečpekcukrů (čili buchtičky)!!!“
Zakolísal jsem pod vahou těch strašných, oplzlých slov. Simsala-bim zbledla, obtočila si hlavu rukama a třikráte s ní uhodila do stěny, až to zadunělo a ze stropu odpadl kousek plaacmazamazy, čili omítky. V očích se jí zračil stud. Styděla se přede mnou za to, co jí bylo spácháno, co dovolila, aby jí bylo spácháno. A měla proč!
Špína jedna nevychovaná!
Ale já, jako rytíř, jsem musel obrátit svůj vztek správným směrem.
„Ty!“
„Já jsem nedotknutelný,“ chlubil se odšmírák.
„Já se tě taky nedotknu,“ zahučel jsem a přemístil jsem jeden svůj sandálek přímo do jeho, vzdušným organtýnem krytého, rozkroku. Potom jsem do něj na zemi chvíli kopal a šlapal po něm, až vydával zvláštní, libozvučné a mírně kdákavé zvuky, které mne přesvědčily, že je talentovaný stejně, jako asi každý na H’nusu. Když si ho jeho strážní odvlékli za nohy, otočil jsem se k odšmíráce, ale ta mne probodla pohledem, protože si jako na potvoru vybrala krátký mečík z držáku na stěně.
„Víš, co jsi způsobil, Celestýne Hadrabo?“ obořila se na mne.
„Ano, vím,“ odvětil jsem hrdě. „Ochránil tvou buchtičku. U nás je ve zvyku takovýhle mezulány hezky trhnout mezi dveřma!“
„Odejdi! Zasáhl jsi do toho, co ti, jako cizinci nepřísluší.“
„Tak pomalu, jó? Nech si to,“ ohradil jsem se dotčeně a uraženě odcházel. Ke mně se s věrností dobrého psa přidal H’adry cu Cky.
Nutno podotknout, milý čtenáři, že po tomto výstupu mezi námi na několik dní ochladly vztahy. A to dokonce natolik, že jsem již neryl pod jejími dveřmi v noci, ani se jí nepokoušel nakukovat pod tuniku, když stála někde na balkóně. Právě naopak. Ale nesl jsem ten nevděk statečně a jen asi třikrát denně jsem jí chodil plivat na dveře. Ale měl jsem alespoň svůj věrný stín, chmuľu H’adryho, jenž ke mně přilnul láskou čistou a nezištnou. Stačilo ho jen poplácat po hlavě, nebo podrbat za uchem, a běžel by za vámi kamkoliv. Ale někdy zlobil a schovával mi papuče, potom jsem ho musel vyplísnit a přetáhnout ho srolovanými Ye-ye-uaau, čili svitkem, jenž byl zosobněním pozemských novin, respektive plátku s tou nejbulvárnější náplní. Jakmile srolovaná lejstra dopadla, H’adry cu Cky obvykle vykvikl a potom se dal na útěk. Právě tak, že jsem ho honil a sliboval mu tučnou uzmelmas, čili klobásu, když už zastaví, jsme se dostali také do prastaré zbrojnice, jíž jsem si chtěl prohlédnout od první chvíle.
Nezklamala mne. Bylo tu tolik zbraní, že to vypadalo, no zkrátka jako ve zbrojnici. Byly tu meče, mečíky, růže a kopretiny, dýky, nože – na dopisy, kuchyňské i příborové, palice a paličky, ať už na maso nebo soudcovské, kladiva válečná, kladívka ševcovská a geologická, a kladívečka pro dětské souboje na smrt. V dlouhých řadách ubíhaly před mýma očima štěpy, oštěpy i rozštěpy, kopí a konopí, kropáče a kropicí konve s malovanými květinkami, sudlice ušaté, bradaté a nosaté, luky, výluky a rozluky, ba dokonce i taková zbraň, jakou je pistole se našla! Tehdy jsem musel vytřít z oka slzu pohnutí.
„Civilizace…“ splynulo mi ze rtů zbožně.
Zbraně to ale byly neohrabané, nehezké a neumělecké. Na principu stlačeného vzduchu vystřelovaly ocelové šípky. Šipky došly zhruba před sto lety a tak vývoj pokročil k ocelové verzi lesního plodu. Když jsem poprvé dostal tuto zbraň do ruky, za zády stojící čilý, zjizvený, věčně rozesmátý a silně regmatický stařík, jenž byl správcem onoho kouzelného místa smrti a zmaru, mi dával veškeré instrukce, jak ji nabít a nemodrat při nafukování nádržek na stlačený vzduch pomocí dlouhé hadičky pod pažbičkou. Postavil se mi pro bezpečí přímo za záda, já natáhl ruku s pistolí, namířil k terči na zdi a stiskl kohoutek.
„Hm, zdá se, že trošku zanáší,“ pravil jsem hned poté, když nebohého staříka odvlékali po podlaze kamsi do zapomnění. Mohlo to dopadnout i hůř. Mohl jsem to být já! Nutno říci, že stěnu, na niž jsem mířil, můj šípkový projektil ani nezasáhl, natož aby ji škrábl.
„Tak nám zabili Fer’dina n‘ Da,“ poznamenal H’adry cu Cky.
A já si připomněl svůj předchozí život. Téměř tak to říkala jedna z postav mého satirického díla. Paní Fleischerová z mé úspěšné knihy „Náhody špatného civilisty Nešvejka“. Přišlo mi divné, jak málo si vzpomínám na to, kde jsem žil ještě před pár dny. Skoro bych si už ani nedovedl vybavit přesnou barvu vousů mého starého přítele Mikuláše, ba ani funění břichatého fotografa Hamličky, třetího zprava v našich sedáncích, který fotil zásadně akty a lákal své modelky na to, že umí vypšoukat melodii „Škoda lásky“ a že jim potom dá k dispozici svoje tělo.
Udělal za celou dobu jednu fotku. A to ještě fotil sám sebe v zrcadle.
Jak to bylo všechno daleko. Jak nekonečně vzdálené a nedosažitelné.
Juchej!
Nádhera!
Nebylo však souzeno, abych si užíval té radosti příliš dlouho. Ozval se hluk. Venku, za zamřížovanými okénky kdosi škrtil trojhlavého slona, jenž bojoval urputně o život, nebo dul na nějaký hrozitánský roh, který bych radši ani nechtěl vidět. Druhá možnost se ukázala být tou správnou.
„Buzicarrrrrové útočí!“ vzkřikl H’adry, divoce vrče. „To je znamení útoku, pane továrrrrrníku! Jen počkejte, vy kandrrrrrrrrrrrrdáskové, já vám natrrrhnu kanduš!“
Měl jsem jej co držet za okraj kyrysu. „Sedneš!“ křikl jsem, a tak jej konečně uklidnil. Hned poté jsme vyrazili z paláce přímo do ulic, kde zase probíhalo urputné snášení věcí na hromady, čili kolorit stavění barikád. Hlavní věcí, která devalvovala celé hromadné úsilí byl fakt, že většina z H’nusanů přinášela z domova věc, kterou mohla nejvíce a s nejlehčím srdce postrádat, a sice popel. Široké louže popela se rozlévaly do stran, do nevídané šíře, ale do výšky to byl problém. Přesto to obyvatelé města nevzdávali, ač už vypadali jako šedivé přízraky z jakési hrůzyplné noční můry. Jací to byli hrdinové! Samozřejmě ne takoví jako já, ale bylo něco burcujícího v jejich tupě marném, ale přesto nekonečném úsilí ve vysypávání puten popela, kterého byl plný vzduch. Někteří přihodili, pamětlivi toho, že každá nepotřebná věc se zde může upotřebit, i své rodiče a prarodiče, ale ti bohužel zradili a zklamali své děti a vůbec všechny obyvatele a znovu se vyhrabali, jen tím více podupali popelové barikády. Ale kolem těch my jsme proběhli nevšímavě, ba opovržlivě, slzíce jen trošku ze zvířeného popela a prachu, a směřovali jsme ke schodům na ochozy hradeb. Když jsme tam vyšplhali, uviděli jsme na západě, na velké pláni, hrůzné a strašlivé divadlo, při němž hrklo i v takovém válečníkovi, jako jsem byl já.
Buzicarové si tam stavěli stanové městečko, pomáhali si za zpěvu rozjásaných písní navzájem a vesele se přitom smáli! Vztyčovali nad úhlednými hranami svých roztomilých stanů na podstavcích z kulatiny barbarské zástavy a praporce, ohořelé a pobryndané kečupem a mastnotou tak, že na nich už málem nebyla patrná srdíčka, ptáčkové, stromečky a veselé, barevné kytičky. Když potom všichni ukázněně nastoupili do dvouřadu podle velikosti, před ně vystoupil nejohavnější, největší a nejméně talentovaný ze všech, jenž přiložil ke své tlamě barbarský nástroj, blýskavou trumpetku s červenou třásničkou, zadul naň a všichni jednohlasně a hrůzně vzkřikli: „Hurrrrrá! Sláva! Ať žije tábor!“ a někteří přidali ještě provokatérské „Hip, hip!“, věděli jsme, že je tak zle, že už těžko může být hůř.
Já hleděl do středu zlověstných siluet stanů, kde právě strašliví Buzicarové na vysoký stožár vytahovali za zpěvu hrůzyplných písní svou zástavu. I na vzdálenost bylo patrné, co je na ní spodobněno. Strašlivý tvor lysé lebky, kožnaté tváře, nadmutého pupku, sukovitých končetin a provázkové sukénky kolem boků. Chtěl jsem se zeptat, ale H’adry cu Cky vycítil můj zájem a s věrností sobě vlastní mi podal vysvětlení.
„To je, pane továrníku, jejich zástava. A na ní je příšerný Hom’o‘klád, netvor nad netvory a příšera ze všech příšer ta nejpříšernější!“
Jací tvorové si mohli dát tak strašnou věc na svou zástavu? Mohl jsem z nich sám mít zástavu, ale srdce. Jak jsem Purpurové zlostníky nenáviděl! Sice jsem je znal několik dní, z čehož většinu jsem je ani neviděl, ani o nich neslyšel, ale má nenávist byla nezměrná. Věděl jsem, že takoví tu nemají místo, a kdo by chtěl vykřikovat o ochraně druhů a zastávat se jich, ten si to vysrká. Protože kdo nejde s námi, až se ucho utrhne.
„Já však, příteli H’adry,“ pronesl jsem moudře, „se dívám také, možná spíše, na prostředek jejich zlovolného tábora smrti a zmaru!“
V táboře se mezitím rozpoutalo pravé běsnění, které nahánělo husí kůži jistě všem, kteří v tu stranu stočili zrak. Uprostřed se zjevil velký kotel a za ním stál jeden z Buzicarů s pitvornou pokrývkou hlavy, divoce míchaje dlouhým, na první pohled nebezpečným nástrojem čímsi v kotli. Ostatní už stáli kolem, vykřikovali a… probůh!… strkali se, ale co bylo nejhorší… ta zvířata, ty bestie… oni po sobě také házeli malé ostnité kuličky, které se jim chytali v srsti a hurónsky se tomu smáli! Když přišla na každého řada, nastavil jakousi ohavnou nádobu s dlouhým uchem a ten u kotle, snad šaman, mu do ní vlil jakýsi tajemný, ale přese všechno jistě odporný obsah, jenž začali všichni s notnou dávkou fanatické exaltace požírat, nemálo si pochutnávat, mlaskat a z nohy na nohu poskakovat.
Musil jsem odvrátit zrak.
„A co vidíš ve středu jejich zlovolného tábora smrti a zmaru, pane továrníku?“ otázal se mne H’adry a já mu byl vděčen, že mne vytrhl z té denní můry.
„Můj cvičený zrak je s to rozpoznat, že jeden ze stanů mezi ostatními se jaksi odlišuje, nezdá se ti, H’adry?“
„Když to tak povídáš, pane továrníku,“ zaclonil si chmuľo oči dlaní, ale potom se spokojil s tím, že si jí clonil kousek nad očima, aby také něco viděl, „víš, že asi ano? Ach, také rozeznávám téměř nepatrné rozdíly. Myslíš ten stan uprostřed, přímo pod stožárem, kolem něhož na dvacet kroků nestojí žádný jiný?“
„Ano.“
„Krvavě rudý, vyšívaný zlatou nití tak, že se blýská, že mi slzí oči?“
„Právě ten.“
„Ten, co se rozbíhá do tří špiček, na každé diamant velikosti, jako trus dobi?“
„Zajisté.“
„Má tři přední verandy, kolem metrový plot ze vzácného dřeva, pět oken, sedm vikýřů a dva vchody?“
„To je bezesporu on!“
„Och… Jak jsi bystrý, pane továrníku! Každý by takové maličkosti přehlédl!“
Pousmál jsem se, neboť jsem věděl, že tento kousek se mi mimořádně vyvedl a H’adry cu Cky na mne zírá s výrazem bezeslovného obdivu. Ale poté promluvil:
„A co tě vede k tomu, že je ten stan něčím výjimečný?“
„Podívej se znovu, příteli H’adry. A podívej se dobře!“
„Já nevidím nic jiného… kromě velké tabule před ním, na které ohromnými písmeny stojí napsáno ‚Stan velitele‘,“ zachmuřil se chmuľo.
„Správně!“
„Ale co to může znamenat a dokazovat…?“ vyšpulil můj mladý, krásný, opálený, statný a statečný, svalnatý a pružný, ale nezkušený přítel, veterán jen asi dvaceti bitev, pysk.
„Domnívám se, že… v tomto stanu by, soudě dle toho a mého nanejvýš přesného a vytrénovaného instinktu, mohl bydlet sám velitel! Napovídá mi to intuice!“
„Úžasné! Jak jsi chytrý! Kořím se tvé moudrosti, pane továrníku! Ale… Buzicarové do útoku nepoužívají velitele. Vezmou to prostě z jedný vody načisto, vyjedou, šup sem, šup tam, tradá, kupředu, a to jim stačí. Všichni jedou, dusy dus, kolem jenom ‚uáááá‘ a ‚jejejéééj‘, a oni ‚hrrrrrrr‘ a všichni ostatní ‚pryhýýč‘ a ‚uf, uf, uuf!‘ daaaaleko!“
„Snad změnili svou taktiku!“ řekl jsem, stále zaujat poutavým výkladem o vojenské taktice Buzicarů, kterou musel mít můj věrný společník dobře prostudovanou.
„Pět set d’louho toho neučinili!“
„Až do této chvíle!“ opravil jsem důrazně H’adryho. „A jestli myslíš, že ne, tak já, abys věděl, nehraju! Piky, piky na ba-…“
„Odpusť mi, pane továrníku Celestýne Hadrabo! Pro smilování Šmátrhňápa (jedno z vyšších božstev na H’nusu) a jeho synů Kmatlašů (jedno z nižších božstev na H’nusu)!“
„Ale no tak jo,“ mávl jsem rukou shovívavě. „Na důkaz své oddanosti si však musíš okamžitě utnout malíček!“
„Který, který?“ křičel vzrušením, v očekávání mého odpuštění, H’adry cu Cky. „Bude stačit jenom ten jeden? Nebo všechny? Klidně i jiné prsty, jen si řekni, pane továrníku, jen když se na mě už nebudeš hněvat a budeme zase kamarády!“
Musil jsem ho kopnout do zadnice, mezulána jednoho! Byl by proklevetil o svých prstech věčnost, jako baba, když vypráví o loupání v zádech a nikdo ji nechce poslouchat, ale každý musí. Nebo spíš každý, kdo chce dědit. Chmuľo si to vyložil jako projev mé přízně a vesele se zasmál, zatímco páčil z pochvy dýku.
„Chtěl bych se k nim dostat nepozorován,“ zasnil jsem se heroicky směrem k odpornému a beznadějí čpícímu ležení, odkud se začaly ozývat tóny barbarského hudebního nástroje jménem brnkybrnkyt’ydlidá a hrubý zpěv z hrubých hrdel kolem hrubého ohně z hrubých klád.
„A jak bys chtěl takovýto zázrak provést,“ děsil se byť té myšlenky můj statečný a půvabný průvodce, v tu chvíli zbabělý jako děcko, když má jít potmě čůrat.
„Ušijete mi kostým dobi z prostěradel a starých plesnivých onucí, já si vyrobím konstrukci z oceli a lan, na kterou zavěsím dlouhé hole, které budou plnit úlohu všech ostatních nohou, které nemám, bůhví, že bych ani nechtěl. Na mé holenní kosti mi, po odtětí chodidel až nad kotníky, připevníte napodobeniny, vyrobené z pravého stříbra, jimiž oklamu prokleté Purpurové zlostníky a do kostí zápěstí mi zapustíte dokonale vytepané srpovité drápky, z neméně kvalitního stříbra, jimiž se budu muset naučit sekat přesně, jako to zvíře, přičemž mi krátký čas, počítám tak tři měsíce, když vynechám hojení capátek, zabere cvičení ladné chůze toho odporného tvora a pohybování přitom holemi za svými zády, k čemuž mi budete muset nechat implantovat ocelové zubní náhrady, protože jinak bych nedokázal provazy hubou řádně potahovat, a abych byl vysoký jako dobi, tak se mi bude muset prodloužit operativně mícha, vložit do krční, bederní a zádové páteře ze dva, ze tři tucty umělých obratlů z postříbřené oceli, zdobené na okrajích zlatým filigránem, abych měl hlavu dost vysoko, ale ta bude muset být opatřena do lebky zasazenými nástavci, napodobujícími kusadla a sosadla, přičemž na svaly krční páteře bude nutné napojit umělé šlachy, které budou kusadly věrohodně pohybovat. Celkově bych mohl už tak za půl roku být připraven k bleskové a nepozorované akci, jen jsem ještě zapomněl na-…“
„Máme zde i vznášedla,“ dovolil si pípnout H’adry, a já připustil, že to je také možnost. Sice ne tak dokonalá a bezprostřední, ale přeci jen ubohá a nanicovatá možnost.
„Helemese,“ založil jsem si ruce v bok, aby si ten zelenáč nemyslel, že si na mě může dovolovat, a on začal natahovat moldánky, řka, že ho to jen tak napadlo, ať se nezlobím, že si kvůli mé přízni klidně uřízne cokoliv, co mu poručím, jenom aby mne potěšil.
„Jsi ještě mladý, nerozvážný, tupý, pitomý, dementní a kretenismem zasažený,“ pravil jsem smířlivě, abych znovu vyvolal vděčný úsměv na jeho čisté, nadané tváři.
„Ano, to jsem!“ vzkřikl. „Ale jednou… jednou… snad budu takový, jako ty, pane továrníku!“
„Marná naděje,“ mávl jsem rukou, ale navenek jsem neřekl nahlas nic. Ba dokonce jsem se ovládl natolik, že i šepot jsem vydával jen polohlasem, pročež jsem nechápal, proč se H’adry, můj věrný nohsled, tváří jako by mu uletěly včely. Chtěl jsem ho ale v náhlém popudu utěšit a dokázat mu, že jsem jeho přítelem, třebaže si myslím, že je totálně k ničemu a ubožák ze všech nadaných, svalnatých, odvážných, krásných a zjizvených ubožáků ten nejubožejší.
„Nekřiv hubu, nebo ti to zůstane,“ pravil jsem vesele. „Potřebuji eskadru vašich vzdušných plavidel a potřebuji ji právě hned teď, okamžitě!“
„Ale… dyž…“
„Co?“
„My máme jenom dvě… A jedno jsme přestavěli na ham’mlaskpa’pu. (čili ekvivalent pozemské restaurace, neboli knajpy)“
„Však vás ďábel ztrestá!“ ujistil jsem ho a nedal na sobě znát, že je neschopný. „A jak se ten krám vlastně pilotuje?“
„Oh, to je velmi složité, neboť nám tento zázračný stroj zbyl ještě po dávných obyvatelích H’nusu, Keeblech.“
„Fascinující!“
„Zanechali nám tu své vymoženosti a potom opustili tuto zemi.“
„Och… snad nějaká strašlivá epidemie, kterážto podlomila kolena staré, vědoucí a vyspělé civilizaci tak, že byla přinucena opustit svůj pradávný, velebný a milovaný svět? Nebo jakási katastrofa, když se nepředstavitelné síly vymkly v jediném záblesku okamžiku jakékoliv kontrole a způsobily dalekosáhlou hrůznou událost, na jejímž základě mocní a nepředstavitelně vzdělaní tvorové raději odešli do zapomnění, než aby riskovali, že se něco podobného stane ještě jednou… znovu?“
„Vybili jsme je.“
„Aha.“
„Stydím se, leč tehdy byla zde, na H’nusu veliká bída… Nikomu se nechtělo nic pěstovat, ani chovat dobré chlumšiplesky na maso, kožišinu, kůži, mléko, peří, paroží a rybí tuk. A tehdy, vedeni bezvýchodnou situací, kdy bychom jinak musel začít všichni makat, jsme se pustili do prastaré civilizace. Ponenáhlu nejdříve, tu prstík, tu nožka, ale posléze jsme zjistili, že se nám stále nechce nic pěstovat, ani chovat. Tudíž jsme… přehodnotili svůj přístup a přestali si hrát s jídlem, pamětliví, že kvalitní sousto je dobré tam, kde je najdeš.“
„Eh?“
„Byli moc dobří na chleba, na grilování, i dušení.“
„Ale co jste udělali potom, když byl poslední Keebel dojeden?“
„Těžké to byly časy,“ zachmuřil se H’adry cu Cky. „Já to také dobře pamatuji… Když byl dojeden poslední Keebel, padl na všechny, ještě žvýkající, stín strachu a obav, rozhlíželi se bázlivě jeden po druhém, jako by se přesvědčovali, že si nikdo neschoval půlku Keebla jen tak pro vlastní potřebu. Leč nikdo již neměl nižádného.“
„Co jste učinili?“ otázal jsem se a starost a obava o osud mně tak milého, nadaného, ač proti mně neschopného lidu mi musela čišet z hlasu.
„Těžký to byl čas,“ potřásl hlavou posmutnělý H’adry. „Potom jsme zase museli začít makat…“
„Nebožáci,“ politoval jsem je upřímně.
„Litujeme nebohých Keeblů.“
„Jistě vám bude odpuštěno, mezní situace vyžadují mezní řešení, příteli H’adry!“
„Skutečně si to myslíš, pane továrníku?“
„Ano, to myslím, H’adry… A již mne nazývej jen ‚pánem‘, jak se sluší mezi přáteli,“ vyvolal jsem na tváři svého mladého přítele takový úsměv, že mu byly vidět dásně.
„Ach, ano… Keeblové nám snad budou odpuštěni. Stejně jsme všichni cítili beznaděj a vinu. Když jsme zjistili, že se v konzumačních táborech tak pomalu množí, tudíž nám stejně neskýtají žádné východisko, natož aby mohli přežít, bylo již pozdě. Zbylo jen dojíst…“
„Již o tom nemluvme,“ pokynul jsem rukou. „Je to nuda. Namísto toho chci ono vznášedlo a k němu tedy někoho, kdo dokáže jej navést na kurz a potom na přistání, při kterém přežiji jen s doživotním poškozením na pětadvaceti procentech těla, leč ne více!“
Zamyšleně si mnul bradu a očividně přemítal, v očích vepsána pochyba, že mé vysoké nároky dokáže uspokojit. Nakonec si ale luskl prsty, odplivl proti uřknutí, vesele poskočil, založil ruce v tok a několikrát vykopl nohama v podřepu, v tempu skočného odzemku.
„Hned zítra ráno,“ vypravil ze sebe, když zakončil taneček štěstí, radosti a dobrého služebníka, „ti pošlu skvělého pilota a s ním i vznášedlo. Jen několik malicherných eventualit by dokázalo tvou cestu nepatrně odložit. Jestli bude vysoká hladina chmalů, nízký stav žmard‘eeků, pokud budou ve vzduchu oblasti zdušbumského pnutí a radiál klošplechů bude na klabán ve třetím stupni Zmér’deekovy stupnice a s tím spojené šumy na škvíkr vlnách a výkyvy stabilního ulchu’blabla do oblasti vysokého tschb’eebl a-…“
„Technické detaily ponechám plně na tobě,“ zarazil jsem ho a, než dokázal vykuckat hbitě umotaný roubík, utekl jsem hrdinně z jeho dosahu.