Společná cesta aneb casta životem jednoho králíka

Dovolte mi, abych se představil. Jsem králíček liščí. Tedy, přesněji řečeno, zakrslý králíček liščí. Někomu z vás by se rozdíl mezi obyčejným králíkem a jeho zakrslým příbuzným nemusel zdát až tak velký, ale já si na svém trpasličím vzrůstu zakládám. Ano, jsem na něj hrdý.
Avšak nejen výška, ale i druhové jméno ze mě udělalo něco překrásného. Možná se má sedmitýdenní očka dívají na svět ještě poněkud naivně, ale co chcete po ubohém sirotkovi? Musím aspoň snít. A vůbec nejsem namyšlený. Pouze říkám, co vidím. Třeba má jemná černá srst. Myslíte, že stejně heboučkou ji má i támhleten beraní králík, kterému nikdo neřekne jinak než Beran? Jeho kožíšek je jako rýžový kartáč. Sice nevím, co to je, ale asi to bude pravda. Jednou totiž, to jsem byl ještě malé pískle, přišla do ZVERIMEXU jedna moc nóbl paní s malou holčičkou. Holka brečela, protože chtěla Berana domů. Fakt nechápu, že si nevybrala radši mě. No a ta paní, asi její maminka, řekla, že se jí Beran nelíbí, protože má srst jako rýžový kartáč. Opravdu nepochopím, jak to mohla říct přímo před ním. Já ho sice taky pomlouvám, ale do očí mu to nikdy neřeknu. Ve skutečnosti na něj hrozitánsky žárlím. Závidím mu, že tu má bratra, protože já jsem tu zůstal dočista sám. Stojím tu pár týdnů jako kůl v plotě a svět na mě asi zapomněl.
Jak nemám být smutný, když venku čeká dobrodružství? Tomi -morče- už ve světě byl. Vzal si ho nějaký kluk. Prý je to super. Nejdříve máte trochu strach. Dají vás do malé tmavé krabice a houpou s vámi, a pak jste najednou doma. Dostanete svůj vlastní kotec, který je možná i dvakrát větší, než máte tady. Dokonce můžete volně běhat po bytě. Mazlí a hrají si s vámi. Nevím, jestli Tomi trošku nepřeháněl. Nakonec se ale do ZVERÁKU vrátil, protože si jeho majitel pořídil psa. Tak to vidíte.
No jo, ale stejně to není jako tady, kde marně doufáte, že se vás dotkne mozolovitá ruka prodavače. Několik z nás už to zažilo. Špinavá dlaň se podsunula pod jejich bříško. Cukali se, protože jim to bylo nepříjemné, ale nakonec nelitovali. A tak tady sedím a taky sním, že za každým vrznutím dveří se skrývá můj nový domov. Nejvíce mě štve, jak se na nás chodí dívat. Mrkají, ukazují si, jaké zvířátko by si vybrali, ale že by je napadlo zachránit nás od stereotypu? A vůbec! Ať si zajdou do ZOO! My přece nejsme žádná atrakce. Jeden můj kámoš se s toho málem složil. Přišli takoví divní manželé a Mates se na ně od začátku usmíval. Oni se na něj chtěli podívat. Když byla ruka skoro v rukávě, odložili Matěje a vzali si místo něj tu protivnou Fifinu, co pořád kouše. Ptáte se proč? Nebyla sameček. Doufám, že je pořádně rafla. Zasloužili by si to. A ona se o vánocích měla asi stejně lépe než my. Přestože jsme dostali dvojnásobnou porci sena, nemohli jsme tento svátek dostatečně oslavit.
Vlastně ani nemáme ponětí, jak se slaví Štědrý večer. Ale mám tím na mysli oslavovat v našem stylu. To se vždycky sesedneme, co nejblíže k sobě, nebo se přitiskneme na sklo, abychom byli blíže i sousedům z našeho rodu, a pak si povídáme. Jenomže letos jsme si všichni tak krásně sedli a v tu chvíli začali řvát papoušek, že ho bolí břicho. Křičel až do rána, takže nejen, že jsme nic neoslavili, my jsme se ani nevyspali.
Ale teď je pár dnů po Vánocích. Přestože přemýšlím, jak nejlépe umím, nenapadá mě, jak mám prožít dnešek. Asi se zase nacpu k prasknutí, a pak budu trávit..Dveře! No a co! Zase někdo přišel koupit seno nebo piliny. Co to? Dívají se na mě! Honem se musím umýt. Koukejte! Dívejte se, jak jsem krásný! No ták! Vemte si mě! Takhle vypadám zepředu, tak z boku. Teď je to na vás. Propána! To je sen! K mým očím se přibližuje pět obrovských narůžovělých trubic spojujících se v jediný kmen. Podsouvají se mi pod tělo a zvedají mě do výše.
„To je on!“ křičí nějaká holka. „Toho chci!“
„Ale..“ snaží se namítnout kluk.
„Přece ho tu nenecháme. Podívej, jaká má smutná očka.“
Strčí mě dívčina pod nos svého přítele. Pokusím se zatvářit co nejtragičtějí a, světe div se, zabere to.
Hurá! Mám rodinu! Tomi, brachu! Promiň, ale nadešel můj čas. Musím jít. Mí přátelé mají pochopení. Domluví se s prodavačem, že si pro mě za hodinu přijdou. Mám čas , v klidu se rozloučit. Tak jsem se těšil a teď, když jsem se dočkal, se mi ani nechce odejít. Opustit spoustu kamarádů a vydat se do světa s cizími. A tady začíná nová kapitola mého života. Jaká bude, to opravdu nevím.Ani nemám kdy nad tím přemýšlet. Hodiny posunují své ručičky ke čtvrt na pět. Mám zoufale málo času dát všem sbohem.
Vrznutí dveří mě vytrhne z Matesova objetí. Už jsou tady. Musím jít. Tomi, sem tam napiš, starej se tu o ně vzorně, pozdrav Patynu, až se probudí. Bude mi po vás smutno. Naposledy pohlédnu na kousíček špinavých pilin, kterému jsem říkal domov, zamávám a vklouznu do krabičky . Tomi mě na cestu patřičně připravil. Nemám strach. Jsem trochu rozrušený, to ano, ale nebojím se. Houpe to se mnou. Kolem se ozývá „ŠŠŠŠ“ a „VRRR“ sem tam „TYDÝT“, občas “HÚÚÚ“, ale co to je? Bude to doma vydávat takové zvuky? Je mi zima, pořád se nesu. Teď! Teď něco skříplo a je teplo.
„Ukaž se nám,“ vytáhnou mě z krabice.
Opravdu jsme někde úplně jinde, ale kde? „HÚÚ“ „ŠŠŠ“ Podržte mě, to opravdu dělá dům! Tolik místa tu je! Pusťte mě to prozkoumat! Tamto bude lampa, tady leží pohovka. Musím se na to podívat.
„Ještě vydrž, za chvíli jsem doma,“ informuje mě můj nový majitel. Cože? A kde jsem teď?
„Zpátky do krabice,“ opět mě zavřou. Zase se houpu a houpu. Chce se mi spát.
„A jsme tu. Hezky vylez a koukej. Tohle je tvůj kotec. Tady teď budeš bydlet, víš? Málem bych zapomněla,“ strčí mi má majitelka frňák k sousední kleci, „tohle je osmák degu, tvůj spolubydlící.“
Ahoj osmáku! Ahoj všichni! Mám nesmírnou radost! Můj život dostal nový smysl. Slibuju, slyšíte, slibuju, že nebudu okusovat koberec, nebudu čůrat mimo kotec, nebudu hlodat do zdi, nebudu vás kousat ani škrábat. Jsem králík. Zakrslý králík liščí, který ví, co se sluší a patří. A teď už mě nechte spát.