Netypická ranní procházka

Jednoho nedělního rána jsem se rozhodl pro procházku do lesa za sídlištěm. Avšak díky husté mlze jsem ztratil orientaci. To mělo za následek, že jsem skončil na něčí zahradě v pařeništi, ale od procházky mne to neodradilo.
Mlha byla tak hustá, že se možná opravdu dala krájet. Díky ni jsem pojednou vrazil do pana Mazala, který byl vášnivý malíř, zvláště východu slunce za každého počasí.
„Člověče! Co jste to udělal!“ vyjekl poté, co se rozplácl na zemi přes bílé plátno.
„Já jsem vás neviděl,“ zněla má omluva.
„Jen blázni chodí v takovýhle mlze!“
„Stejně jste nic ještě nenamaloval,“
„Vy nevidíte, jak jsem krásně namaloval mlhu?“
„To tedy vidím. Já myslel, že budete malovat slunce.“
„Taky že budu až vyjde!“
„Ono už vyšlo, ale přes tu mlhu není vidět.“
„Cože! Kde vyšlo!?“¨
„Na obloze.“
„Musím rychle najít vhodné místo, abych mohl zachytit jeho první ranní paprsky!“ vykřikl pan Mazal, načež popadl plátno i s paletou barev a běžel pryč.
O něco později po několika nárazech do kmenů stromů, mi došlo, že jsem došel konečně do lesa. Mlha se začínala rozplývat, ale díky tomu, že jsem byl otřesen, tak následoval další náraz. Tentokráte to nebyl žádný strom, ale plechová cedule. S připláclým nosem na ní se mi podařil přečíst nápis: SKLÁDKA ZAKÁZÁNA POD POKUTOU 5000 KČ.
Když se mi vše srovnalo v hlavě, tak jsem spatřil kolem sebe spoustu různých věcí. Zároveň jsem zjistil, že sedím zaražený v záchodové míse. A protože se mi na velkou zrovna nechtělo, tak bylo mou snahou se ze záchodu vymanit, což se mi po delší době námahy podařilo.
Procházení se lesem, v němž se rozplývala mlha a objevovaly se sluneční paprsky bylo velmi hezké. Ale jakýsi muž, který stál na židli pod větví stromu zřejmě onu kouzelnou atmosféru nevnímal.
„Dobré ráno přeji. To vypadá, jako by jste se chtěl oběsit,“ řekl jsem muži.
„To se vám jen zdá. Nestarejte se a běžte pryč,“ řekl mi on.
„Mě se nic nezdá, protože nespím. A jestli vám můžu poradit, tak ta si najděte jinou větev. Tahle vás asi neudrží.“
„Nemějte starost. Určitě mě udrží.“
„Já vám předvedu, že ne,“ řekl jsem mu a stoupl si vedle něho na židli.
„Vy nejste normální!“ vykřikl muž poté, co jsem si dal oprátku na krk.
„Já se chtěl taky jednou oběsit na stromě, ale nějaký dřevorubec ten strom motorovou pilou pokácel. A mě málem zabil padající kmen,“ sdělil jsem muži, jenž jen užasle na mne zíral.
„Co blbnete! Co když se oběsíte? Na čem se pak oběsím já?“ vyhrkl on.
Ve stejný okamžik se nám pod nohami zvrtla židle a za výkřiků, které doprovázelo křupnutí větve jsme dopadli na zem. A ve stejný okamžik nám větev spadla na hlavu.
„Au! To bolí!“ zařval muž, přičemž se držel za hlavu. Pak mne začal honit a zároveň křičel, že ho díky mně přešla chuť na sebevraždu. Při úprku před ním jsem nohou zapadl do jakési díry, z niž se ozvalo bzučeni, načež jsem zakopl a skutálel se houštinami ze stráně.
Sotva se mi vše srovnalo v hlavě, tak jsem zjistil, že ležím na jakési mladé ženě, která ječí. Zároveň jsem svíral v rukách něco, co vypadalo jako klapka. O něco dále ležel na zemi hodně nadávající muž, vedle něhož bylo převrácené křeslo s nápisem REŽISÉR. Všude kolem pobíhalo velké množství lidí a pak se ozvalo zlověstné bzučení. Všichni vzápětí běželi sprintem k rybníku u lesa, do něhož naskákali. Na filmařích bylo vidět, že jsou dost naštvaní, a tak jsem brzo od rybníka utíkal před rozlíceným filmařským davem.