Nebe

V pátek odpoledne jsem se jako vždy vracel domů z práce. Čekal mě ještě nákup věcí nezbytných na bezstarostné přežití celého víkendu a tak jsem si ještě zběžně v duchu opakoval, co mám koupit. Chleba, nějaké ty rohlíky, máslo, jogurty, patnáct deka šunky nakrájet a šest párků. Ano, to by mohlo být všechno. Tak, za deset minut budu v Tescu, doufám, že se odtamtud dostanu co možná nejrychleji (lidi totiž v pátek nakupují jako prdlí a člověk se tam nezřídkakdy zdrží kvůli pár drobnostem mnohem déle, než by si přál) a pak tradá domů. Už se tam moc těším, Jirka Polovský mi dneska v práci vyprávěl, co se mu stalo na dovolené, tak to řeknu Zuzaně (moje žena), ať se taky pobaví… Vzpomněl jsem si na tu příhodu a ještě jednou se zasmál. To mi zlepšilo náladu. Rozhlížel jsem se a pozoroval kolemjdoucí. Náhle se kolem mě provlnila asi dvacetiletá brunetka v krátké sukni. Prošla těsně okolo a já cítil omamnou vůni jejího parfému, otočil jsem tedy hlavu, abych si mohl ještě chvíli užívat tu krásu…a v tom do mě něco prudce narazilo. Podíval jsem se pod sebe a nechápal, co se děje. Pode mnou na zemi jsem totiž ležel já sám. Přede mnou (tedy před mým „já“ ležícím na zemi) stála červená fabie s promáčklou maskou a rozbitým čelním sklem. V tu ránu se na místě vytvořil hlouček lidí. „Proboha, vy jste ho srazil!!!“ ozvalo se z davu. „Nene!!!“ odpověděl jsem si ironicky. Z auta vystoupil postarší muž s knírkem a v obličeji měl výraz, který jasně říkal „ty vole, ten je tuhej!!!“ Vzpamatoval se ale a zakřičel: „Zavolejte sanitku!!! RYCHLE!!!“ A jal se mě oživovat. Se zájmem jsem přihlížel, jak mi amatérsky zjišťuje puls palcem (jsem…pardon…býval jsem lékař) a napadlo mě: „Kolikrát jsem já pro řidiče pořádal přednášky o způsobu první pomoci při autonehodě, a stejně to děláte všichni blbě. To je jako házet perly sviním. Příště se vám na nějakou přednášku vyseru. (teď mi vlastně došlo, že budu muset, v tomhle stavu si už asi moc nezapřednáším)“ Auto rychlé záchranné služby tu bylo i navzdory páteční špičce obdivuhodně rychle a řidič – ošetřovatel amatér - svěřil bez reptání a rád mé bezvládné tělo do rukou odborníků. Ti po pěti minutách vynesli pro okolostojící (rozmazlené seriály typu Dr. House nebo Pohotovost, kde většina smrtelných případů končí happy endem) možná až moc krutý ortel: „Je konec, tady už nic nezmůžem.“ a zavolali pohřební službu. Okolostojící zklamaně odvrátili hlavu, čekali patrně větu typu „je to velmi vážné, ale my to zvládnem“ nebo „známe jenom jednoho člověka, který ho dokáže vyléčit a tím je náš pan primář - dejme tomu - Jarolímek“ a ne jen strohé „je konec“. Otočili se tedy a každý odešel vstříc svým původním cílům. I mě došlo, že už tu asi nebudu potřeba a aniž bych vynaložil jakoukoliv snahu, začal jsem stoupat vzhůru jako balónek naplněný heliem. „Vystoupám nad mraky a shořím v atmosféře? To je ten konec?“ letělo mi hlavou. „Vždycky jsem si přál být pohřben vcelku, ale proti dišputátu žádný degustátor, nebo jak se to říká.“ Ale čekalo mě něco úplně jiného. Zlatá atmosféra…
O chvilku později jsem již stepoval před velikou kovanou bránou s nápisem „Himmel macht frei“. „Was brauchst du?“ zeptal se mě mile vyhlížející pán s knírkem. „Porazilo mě auto, tam dole“ odvětil jsem mu česky a prstem naznačil směr. „Ach so!“ usmál se pán. „Češi o frata vetle, tady ne. Tady vy být špatně. Rechts, bitte.“ Ohlédl jsem se tedy doprava a spatřil jinou bránu. Ta nesla nápis „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. „Aha“, obrátil jsem se ještě jednou na pána s knírkem. „Takže vpravo? Omlouvám se, řídil jsem to prvně.“ Otočil jsem se a volným krokem jsem se odebral doprava. „Jméno?“ otázal se mě téměř holohlavý pán s pečlivě zastřiženým plnovousem a cvikrem na nose. „Jaroslav Bláha“, opáčil jsem. Za holohlavým pánem zaržal kůň a pán mě pustil dovnitř. „Jděte touto cestou pořád rovně“, ukázal mi, „a asi po sto metrech přijdete k přijímací kanceláři. Tam se nahlásíte.“ Mírně zmaten jsem tedy zamířil po cestě, kterou mi poradil pán (který byl patrně na zemi vrátným) a po několika krocích jsem se octl ve vstupní hale přijímacího kanclu. V prostoru přibližně šest krát sedm metrů se tísnilo o několik desítek lidí víc, než bylo normální, vmísil jsem se tedy do davu a protlačil se k okénku, za nímž seděla brýlatá paní, jež si věkem nic nezadala s hnědým uhlím. „Dobrý den, jsem Jaroslav Bláha a dnes odpoledne jsem byl přejet autem. Rád bych…“ „Tady ale ne“, skočila mi do řeči paní. „Tohle jsou veřejné záchodky.“ Nahlédl jsem do okénka a vzadu se na mě usmály tři porcelánové pisoáry. „Aha…a kde se tedy můžu přihlásit?“ „Támhle“, odpověděla mi paní a prstem naznačila, kam mám jít. Poslala mě neomylně do té největší tlačenice (vůbec jsem nečekal, že by tam ještě nějaká větší tlačenice mohla být, ale bylo to tak), já jsem se tedy zhluboka nadechl a jal se protlačovat, nechtěl jsem tu totiž strávit zbytek života (který by ve srovnání se životem na zemi trval asi nepoměrně déle) a po půlhodině úporného snažení byl můj výkon korunován úspěchem a já stanul před okénkem přijímací kanceláře. „Jmenuji se Jaroslav Bláha a rád bych se zde přihlásil. Dnes odpoledne jsem byl přejet autem v Kramářské ulici.“ „Ano, samozřejmě, je nutné přihlásit se neprodleně, ale obávám se, že tady to nepůjde.“ usmála se na mě jiná, o poznání mladší paní. „Proč ne?“ podivil jsem se. „Protože tohle je bufet.“ Hajzlbába mě tedy poslala k jinýmu okýnku. Ohlédl jsem se a zpozoroval, jak se pod fousy směje. Vydra jedna stará, škodolibá!
Po další hodině hledání jsem byl konečně odměněn nalezením té správné tlačenice. Vecpal jsem se tam a paní sedící za okénkem jsem pln radosti z toho, že jsem u konce svého martyria, začal hlásit: „Jmenuji se Jaroslav Bláha a dnes odpoledne jsem byl přejet autem.“ Paní se na mě podívala skrz své brýle připomínající popelníky a se sebejistým výrazem ve svých desetkrát zvětšených očích mi odpověděla: „Jistě, poskytneme vám ubytování odpovídající vašemu světskému postavení, nejdřív ale musíte vyplnit dotazník – ten získáte támhle (a ukázala na jednu stranu místnosti) - a pak ho předat u okénka támhle (a ukázala na druhou stranu místnosti). A až to vyplníte a odevzdáte, zapíšete se mi tady do frontové listiny a pak budete čekat, až na vás přijde řada. Nějaké nejasnosti?“ Obrátil jsem oči v sloup a kdyby mě jen trošku mohla ranit mrtvice, určitě by to udělala (otázkou zůstává, kam bych se dostal). Otočil jsem se na podpatku a protlačil se ven. Zamířil jsem k bráně, prošel skrz ni a nechal tak za sebou pana vrátného i jeho koně. Přešel jsem k bráně s nápisem „Himmel macht frei“ a rukama nohama požádal pána s knírkem o azyl. Tady to bude sice taky o nervy, ale aspoň jim nebudu rozumět.
Chaos je všude. I v nebi.