Monolog jednoduchého človíčka

,,Umřel jsem. Určitě sem mrtvý. To tak už bývá, když člověk vidí jen bílé světlo a mluví jen sám k sobě. Že já idiot tolik spěchal. Inu slovy klasika, spěch škodí zdraví. A nejen zdraví, ale vlastně životu. Kdybych tolik nespěchal do té podělané práce, abych neměl píchnutý další pozdní příchod, aby se taky Petrásek neposral, to sem moh´ být ještě naživu. Ty vole no a co Alenka, co ta si chudák počne. Zůstane tu na Zemi, chudáček můj malinkatý, úplně sám, ale dočista samotinká. Ještě, že jsme ještě neměli děcka, to by se jí už hůř hledalo nového chlapa. I když mohla by steskem skonat, abychom byli zase spolu. Mňo a ten vrcholný román už asi taky nenapíšu. Bude na někom jinačím. Hergot, proč to tak dlouho trvá. Sem myslel, že když je někdo tuhý, tak to nezabere tolik času, než ho ti nahoře ,v horším případě ti dole, vezmou. I když byla to šlupka to co mě porazilo. To musela být nejmíň tramvaj. No jo, ale u nás tramvaje nejezdí! Tak to byl alespoň autobus. Má to někdo smůlu jako já, nechat se přejet autobusem. Takhle zánovní Porsche. Jo to bych si nechal líbit. Ale autobus, to se poštěstí jenom mně. V životě není žádná spravedlnost. Ale zase na druhou stranu, vůbec to nebolelo. Člověk by řekl, že když ho něco sejme, tak to asi bude bolet. A ono prd. Vidíš Václave, alespoň v něčem si měl kliku. Jenom chudák Alenka. Ta si teď asi popláče. Alenky a maminky s tátou je mi líto. To nevím jak to rozdýchají. Taky ten román jsem moh´napsat. Jo jo, to sem si vždycky říkal Vašku, sedni k tomu stroji a piš. Ale ne, to já lenoch musel jít do hospůdky na pivínko a startečku. No jo, kde já moh´být. Přitom talent na to vlastně mám. Vždyť v sedmé třídě na základce sem vyhrál zlatou,čokoládovou, medaili za první místo ve slohové soutěži na naší škole. To mě paní učitelka chválila. Prý mám vynikající popis a typologizaci postav. No jo, to jsem si taky za ty roky moh´zjistit, co znamená ta typologizace postav. Teď už na to bude asi pozdě. Sakra co to tak trvá. Hergot Peťánku už otevři tu svou branku do nebíčka ať tam můžu projít. Tady už to začíná zavánět nudou. Héééééééééj vy tam navrchu otevřete mi. Kůzlátka děťátka otevřete vrátka, vaše maminka přišla….! No jo, je to špatný. Ani na kůzlátka už nereagujou. Pééééééééééťo! Otevři mi tu branku.Já už chci nahoru. Tady z toho začínám blbnout.Kašle na mě. Asi ohluchl nebo co. Taky už není nejmladší. Sedí tam nějaký ten pátek a furt ve službě a ve střehu. Si vlastně nesmí ani zdřímnout.On usnul, určitě jinak by mi už dávno otevřel. No nebudu ho budit. Má taky nárok na chvilku spánku. Ale tady je nuda.Si asi taky zdřímnu, až se vzbudím. Už budu tam nahoře.“

„Když to nejde sakra. Zavřu oči, vidím všude bílý prostor, otevřu oči a vidím všude bílý prostor. Ono se to hezky řekne následuj světlo na konci tunelu, ale to by tu nějaký debilní tunel musel být. Tady je to na zmagořenííí. Hele Vašíku buď klidný. Třeba tě ti nahoře zkouší. Jestli máš trpělivost. Tak nějak se zkoušeli aj ti mniši v Šaolinu. Klečeli tam před tou branou a když tam vydrželi dost dlouho, tak je pustili dovnitř. Kleknu si tu hezky na turka a budu čekat, až mi tam nahoře řeknou dost. ´´

To je doba, to ti Šaolini měli lehčí. Těm to v tom filmu prostřihali. Tady se člověk nedočká. Ono taky jestli ten Peťula tam nahoře usnul, tak je to taky pěkně na prd, páč jako když člověk usne po nějakým dejme tomu dva tisíce letech, tak to bude spát asi hezky dlouho. Ale šak on by tam za něho pánbíček mrsknul nějakého náhradníka. Jen doufám, že nebude moc přísný ten náhradník. To by se mi nechtělo. Zpovídat se nějakému začátečníkovi, který by byl ještě na člověka ras. Stačí ten šok, že je člověk mrtvý. No jo, já sem vlastně mrtvý. Co já budu dělat. Chudinka Alenka………………….