Není nad dobrého souseda

Když si s vaší rodinou postavíte nový dům nebo když se jednoduše přestěhujete na nové místo, sousedé a jejich vztahy k vám jsou jedním ze základních faktorů úspěšnosti vašeho budoucího života. Pokud se nastěhujete na konec vesnice vedle romské rodiny, která vám v létě ožírá ovoce na zahradě a v zimě krade sníh, aby mohly jejich děti bobovat na pekáčích, které byly odcizeny sousedům z druhé strany, vězte, že vaše budoucnost nebude. Podle mého názoru existuje řada sousedů. Jedni pobaví, druzí vytočí, třetí pomůžou, čtvrtí naopak.

Kdybych měl oznámkovat náš zdroj zábavy bydlící naproti přes řeku Javorku, musel bych udělit jedničku. Když se rodina Foglarova nastěhovala do svého obydlí vzdáleného jen několik metrů od našeho domu, hned nám bylo jasné, že něco není v pořádku. Procházky s kočkou na vodítku v jedenáct hodin večer za hukotu rozvodněné Javorky nám nepřišly normální. Ale z druhého úhlu pohledu vypadali a stále vypadají Jaroslav a Hana Foglarovic celkem šťastně. Také jsme je měli rádi. Dokud si nekoupili psa. Mám rád psy, ale myslím, že pátý pes v okruhu deseti metrů už je přeci jenom silná káva. Častokrát za ty tři dny utrpení, kdy pes nepřetržitě štěkal, až nám praskala okna, sedával můj otec za jedním z nich a střídavě se koukal směrem do Foglarovic obýváku a do telefonního seznamu Královehradeckého kraje, kde marně hledal číslo na Interpol, neboť se domníval, že pes je kradený.

Když ale uplynula třídenní hranice, psův hlas, stejně jako hlas stárnoucího mistra Karla Gotta, ochabl, a on nemohl dál štěkat, přestože chtěl. Matka s otcem se vystřídali za oknem. Matka střídavě koukala směrem k unavenému psisku a do telefonního seznamu České republiky, který nám na oplátku zaslal Klub ochránců zvířat za náš velký zájem o psův původ. Nešlo nám o psa, pouze nám docházely špunty do uší a sklenář, který nám zasklíval okna pod náporem silného psího hlasu, si raději změnil číslo, přestože musel zaplatit poplatek srovnatelný s jeho výdělkem za celoroční zasklívání oken v našem domě. Matka se dovolala pomoci. Marta Kubišová přijala pozvání a okamžitě reagovala na maminčin telefonát. Zdeněk Srstka bohužel nedorazil, prý si byl u předního českého kadeřníka vybrat novou paruku do dalšího dílu pořadu Chcete mě, neboť v útulku došly feny. Alespoň tak ho u nás omluvila Marta.

Když moje matka pozvala paní Kubišovou dovnitř na kafe, dostali jsme od ní nejrůznější propagační materiály, mimochodem i trička s fotkou Zdeňka Srstky. Po malém dýchánku a několika podpisech pro mého otce, se celá naše rodina spolu s novými tričky a Martou Kubišovou v čele vydala k domu Foglarových. Pomoc pro psa Bena přestala být reálná ve chvíli, kdy Marta uviděla mrtvého kocoura v zahradě ostroměřského populisty Šenkýře. Když se navíc můj otec v záchvatu blaženosti z nového čistého trička pochlubil s tím, že je to jeho kamarád, Marta už si ani nestačila vzít scénář na další díl Chcete mě, který se učila mezitím, co maminka při předešlém dýchánku klekala před lesklou pleší pana Srstky, a uprchla. Aspoň víme, co bude příště a nemusíme si to natáčet na video.

Uplynulo pár dní, a hlasivky Foglarovic psa se uzdravily - teď už je ale zase nechtěl používat on. Ne, že by nám to vadilo. Kolektivně jsme vyndaly špunty z uší a začali spolu po několika dnech opět komunikovat jinak než dopisy. To jsem uvítal hlavně já. Poštovní známky jsou drahé, a ještě než rodičům došel dopis s nějakým mým přáním, už měli záminku, aby mi ho nesplnili. Jen můj otec měl problémy s vytahováním špuntů, a když si protrhl bubínek v pravém uchu, poslal na adresu Foglarovic psa mnoho nemístných a neslušných poznámek. Dokonce jsme přestali shánět telefonní číslo na sklenáře, protože kromě občasných hádek mých rodičů už neměla proč praskat okna. Jeden problém byl za námi, ale když můj otec jednoho rána našel před naší poštovní schránkou ležet exkrement psího původu, druhý problém byl na obzoru. Neměl však dlouhého trvání. Když otec o pár dní později Jaroslava Foglara přistihl, jak nenápadně venčí psa před naším domem, tak mu nakonec vyčetl i svůj protržený bubínek, který ke všemu špatně srostl a matka mu ho musela jehlou znovu protrhnout. Od té doby zvolil pan Foglar jinou trasu procházek a okolo našeho domu chodí jen vyjímečně - třeba když si splete cestu. Se mnou se nebaví, moji matku zdraví a otcem pohrdá. Divím se mu. Určitě by se mu nelíbilo, kdyby si den co den chodil třeba můj otec číst ranní noviny před jejich dům a nechal tam taky nějaký ten bobek. Je to něco podobného.

Foglarovi nám kromě hádek a rozbitých oken přinesli i spoustu pobavení. Největší dávku zábavy jsme dostali jednoho letního odpoledne, kdy jsme se pyšně vyhřívali v tričkách s potiskem Zdeňka Srstky, podepsanými Martou Kubišovou, na slunci před našim domem. Křik paní Foglarové, doprovázený křikem pana Foglara, který se držel na vrcholu žebříku, nenechal v klidu ani jejich psa, který musel být na podobné scény jistě zvyklý. Kdoví, jak by to tady dneska vypadalo, kdyby se tenkrát podařilo ustrašené paní Foglarové sklepat pana Foglara ze žebříku, když česal seschlou jabloň. Uvědomili jsme si, že tito sousedi jsou pro nás neškodní a že jsou docela fajn.

Ze začátku jsem si myslel, že by se dal tvrdit opak o našich dalších sousedech, politické rodině Kouklíkových. Když se poprvé ukázala kousek od našeho domu, neprojevily se u nás žádné emoce, když neberu v potaz otcovy nářky kvůli opranému tričku se Zdeňkem Srstkou. Kouklíkovi jsou starší lidé, kteří přijeli pravděpodobně strávit do Ostroměře svůj podzim života, i když u pana Kouklíka pomalu začíná chumelit. Při životě ho drží pouze myšlenka komunistické ideologie, kterou mu každou neděli upevňují televizní projevy pánů Grebeníčka a Ransdorfa, kteří se vždy na konci projevu drží za ruce a společnými silami zpívají Internacionálu. Pohodové nedělní dopoledne ve znamení třešňového kompotu nakonec dovrší Karel Čáslavský a jeho Hledání ztraceného času, když se spolu s pamětníky vydává napříč Sovětským svazem až do Severní Koreji, kde trefně vystihuje pohodlí a nadšení k práci zdejších soudruhů a soudružek. Od okamžiku, kdy pořad skončí, je u Kouklíkových televize vypnuta, neboť pan Kouklík vyčkává na levnější noční proud, který využívá na sledování svých dalších oblíbených pořadů, mezi něž nepochybně patří Večerníček nebo Losování šťastných deset, při kterém spolu s paní Kouklíkovou závodí v rychlosti vyslovení vylosovaného čísla.

S Kouklíkovými jsme měli spíše dobré vztahy, narušené akorát neodrušenou svíčkou na pionýru pana Kouklíka, na kterém jezdil každou neděli po obědě do lesa krást dřevo a rušil tak kvalitu obrazu pořadu Sváteční slovo, na který jsme všichni - já, maminka, i spící otec - s oblibou koukali. Maminka bděle, otec tak napůl a já aby se neřeklo. Jediný pořad, u kterého otec nespal byl shodou okolností oblíbený pořad pana Kouklíka - Večerníček. Když pan Kouklík přijel z lesa s otýpkou větví na zádech až při závěrečných titulkách, chodil se druhý den pod záminkou jednoho lahváče zadarmo, vypitého společně s mým otcem, ptát na předešlé díly a diskutovat o příběhové linii celé pohádky. Když mojí matku pokousal Kouklíkovic pes Rex, začal se můj otec s panem Kouklíkem scházet tajně za hasičárnou. Aby nebyla prozrazena jejich identita, přikrývali se červenou dekou pana Kouklíka, kterou vyfasoval na rekreačním pobytu v KLDR v roce 1977, který dostal jako odměnu za poctivou práci revizora. Když je přistihl pan Foglar, který byl na procházce se psem, jak si povídají o obsahu včerejšího dílu Vydrýska, omámeni zteplalým pivem, o mém otci se po Ostroměři začala šířit velká pomluva. Od té chvíle se mu v sousedství neřekne jinak než GHK - Gerontofilní homosexuál Klikar. Vzhledem k jeho dlouholetému přátelství s padesátníkem Šenkýřem není však jeho gerontofílie potvrzena.

A byl Silvestr. Velký a bouřlivý. Jen pan Kouklík nemohl o půlnoci zamhouřit oči, přestože měl naše použité špunty do uší, které s ním otec pod dekou vyměnil za dvě psí známky a my jsme tak týden neměli čím zatápět. Otci bohužel došlo moc pozdě, že panu Kouklíkovi nedal instrukce k jejich použití a on si je pak ve snaze usnout strčil do nosu. Když přišel nevyspalý druhého rána k naší brance, byl jsem udiven, protože vzhledem k silvestrovskému programu Večerníček včera nevysílali. Zato otec se radoval, opakujíc si přísloví "jak na nový rok, tak po celý rok". Nejspíš ho těšilo, že má nového kamaráda, který si dal navíc předsevzetí, že se po novém ruce bude s mým otcem napůl dělit o kradené dřevo, když mu občas matka dá přepálený olej do pionýra. Když nám však pan Kouklík vynadal za hlučného Silvestra a my museli odpálit naši zbylou pyrotechnickou výbavu, kterou si rok co rok necháváme na velikonoce, abychom odehnali koledníky od našich dveří, matka rozhodla, že dřeva máme dost a přepálený olej radši budeme lít do záchodu, načež se pan Kouklík urazil a šel sklesle domů sledovat novoroční projev komunistů. Jak matka řekla, tak se stalo. Když jsem o pár dní později viděl odcházet mého otce s dvěma pivy a kbelíkem přepalovaného oleje směrem k hasičárně, kde se chtěl nejspíš pod dekou usmířit, začal jsem pochybovat o svém původu a přemýšlel jsem, proč Zdeněk Srstka nemohl tenkrát skutečně přijet.

Když se o pár dní později projevily první příznaky žárlivosti u paní Kouklíkové a při jedné hádce s panem Kouklíkem mu roztrhala deku, pod kterou se scházel s mým otcem, museli jsme opět volat sklenáře, neboť nám prasklo okno v obývacím pokoji, přestože Kouklíkovi bydlí spolu se svým psem, který představuje šestý přírůstek do psí rodiny v naší ulici, několik metrů daleko. Já a maminka jsme si však oddychli, protože maminka se nemusela bát rozvodu a já si nemusel denně kontrolovat počet vlasů a strachovat se tak, že jsem podobný panu Srstkovi, který si je musí narozdíl ode mne kupovat. Doma zase nastala rodinná idylka a všechno bylo v pořádku, tedy skoro všechno. Návštěva zásahové jednotky královehradecké policie, která si odvedla otce jako komplice pana Kouklíka, se kterým měl údajně opakovaně krást lesní dříví, byla nemilým překvapením nedělního oběda. Když policejní jednotka vtrhla ke Kouklíkovým, pan Kouklík zrovna napjatě sledoval pány Grebeníčka a Ransdorfa, pějící druhou sloku Internacionály, protože minulou neděli zpozoroval, že kousek recitovali falešně. Když přišel na řadu Karel Čáslavský, který v dnešním díle navštívil Kubu a Fidela, pan Kouklík se už společně s mým otcem přikrývali policejní uniformou pověšenou ve vězeňské dodávce Policie ČR. Se srdcervoucími pokřiky typu "buduj vlast, posílíš mír" hrdě opustili Ostroměř, hned potom, co vězeňská služba uklidila ostatky Foglarovic psa Bena, který jim vběhl pod kola. Ani dýchání z úst do úst a resuscitace paralyzérem, který dal strážník mému otci, protože chtěl něco na čtení, nepomohly psa oživit. Aby zjistil, jestli paralyzér skutečně funguje, použil jako figuranta pana Kouklíka a zasadil mu ránu o velikosti několika tisíc voltů. Tak skončilo jejich dlouhé kamarádství, neboť pan Kouklík nebyl schopen komunikace, neberu-li v potaz pohyby a skřeky, které vydával celou cestu až do Fakultní nemocnice.

Časem jsem s matkou zjistil, kdo mého otce s panem Kouklíkem udal. Byla to naše třetí sousedka - paní Millerová. Když jí ti dva jednou v noci nenápadně pokáceli třešeň a do rána odvozili dřevo, došla jí asi trpělivost. Paní Millerová sem jezdí na rekreaci a potřebuje klid. Sama to řekla jednoho letního dne, když můj kamarád testoval výdrž otáčkoměru na jeho nové motorce před jejím domem, když si nahoře bez představovala, že je na nudistické pláži v Los Angeles. Na to že je této paní přes 45 let, jsou její představy bujné, až se nám z toho zvedá žaludek. Vždy se večer při motlitbě ptáme, proč musí rekreovat zrovna tady. Nikdo z okolí ji nemá moc v lásce. Já a otec jsme pro ni navíc pro její nedoslýchavost, která se projevuje hlavně když ji někdo zdraví, vymysleli přezdívku - Hluchá. Hluchá o této přezdívce navíc vůbec neví, tudíž jí lidé mohou pomlouvat i na veřejnosti.

Od té doby, co je můj otec ve vězení a my ho každou neděli odpoledne jezdíme navštěvovat, abychom ráno nerušili pana Kouklíka při projevech, které poslouchá v rádiu, je Hluchá zase spokojená. Rekreuje po sobotách a nedělích vedle našeho domu už několik let a nikdy jsem ji neviděl se usmívat jako teď. Asi to bude tím, že můj otec o víkendu nikdy nechodil do práce. Teď už ji ani nemá. Abychom ho dokázali dostat zpět domů, uspořádali jsme s maminkou sbírku na získání potřebných financí pro zaplacení kauce. Když bylo akvárium, kam se dávaly peníze, ukradeno a odvezeno neznámými pachateli daleko za město, došlo nám, že našeho otce lidé nemají moc rádi. Částka o výši dvou milionů korun by se stejně asi nikdy nepodařila dát dohromady a kdyby ano, otec by nám nikdy neodpustil, že jsme takovou sumu byli schopni utratit za něco tak zbytečného, jako je jeho kauce.